V zoufalém stavu je česká pravice i levice. Ovšem zatímco levicoví voliči si ještě mohou snít sen o sociálně spravedlivé společnosti a státu nezapomínajícím na své občany, sympatizanti pravice, toužící po státě úsporném, protknutém protestantskou morálkou, byli dávno probuzeni střetem s drsnou realitou.

Drtivá většina pravicové politické reprezentace selhala: kázala vodu a pila víno. Klausova kupónová privatizace neurychlila, nýbrž zpomalila ozdravení ekonomiky. Místo odpovědných vlastníků zhusta přišli podvodníci a tuneláři. Někteří z nich sice uvízli v policejních sítích, leč pouta jim rozemkla letošní novoroční amnestie. Václav Klaus též tak dlouho strašil levicí, až jí v roce 1998 pomohl usednout do vládních křesel.

Za Mirka Topolánka byl v plném světle nasvícen vliv kmotrů a lobbistů na ODS. Jeden z nich, Marek Dalík, se stal premiérovým důvěrníkem. Jeho hvězdnou chvílí byl toskánský sraz špiček politiky a byznysu. Možná ale bude trumfnuta vyšetřováním nákupu obrněnců Pandur obestřeného podezřením z korupce.

Petr Nečas navázal jak na Topolánkův fingovaný zápas s šibaly (za těmi vysílal „jen“ svoji milenku/šéfku premiérského kabinetu), tak na jeho rozpočtovou odpovědnost: dál sekal dluhy a podrážel nohy hospodářskému oživení.

Selhaly ale i menší strany. Některé skonaly na žvanivost a elitářství (ODA), jiné na politické zoufalce v čele (US-DEU, LIDEM). TOP 09 před první zmíněnou diagnózou zachraňují akční politici z řad partnerských Starostů a nezávislých, ovšem nic nemá jisté.