V zoufalém stavu je česká pravice i levice. Ovšem zatímco levicoví voliči si ještě mohou snít sen o sociálně spravedlivé společnosti a státu nezapomínajícím na své občany, sympatizanti pravice, toužící po státě úsporném, protknutém protestantskou morálkou, byli dávno probuzeni střetem s drsnou realitou.

Drtivá většina pravicové politické reprezentace selhala: kázala vodu a pila víno. Klausova kupónová privatizace neurychlila, nýbrž zpomalila ozdravení ekonomiky. Místo odpovědných vlastníků zhusta přišli podvodníci a tuneláři. Někteří z nich sice uvízli v policejních sítích, leč pouta jim rozemkla letošní novoroční amnestie. Václav Klaus též tak dlouho strašil levicí, až jí v roce 1998 pomohl usednout do vládních křesel.

Za Mirka Topolánka byl v plném světle nasvícen vliv kmotrů a lobbistů na ODS. Jeden z nich, Marek Dalík, se stal premiérovým důvěrníkem. Jeho hvězdnou chvílí byl toskánský sraz špiček politiky a byznysu. Možná ale bude trumfnuta vyšetřováním nákupu obrněnců Pandur obestřeného podezřením z korupce.

Petr Nečas navázal jak na Topolánkův fingovaný zápas s šibaly (za těmi vysílal „jen“ svoji milenku/šéfku premiérského kabinetu), tak na jeho rozpočtovou odpovědnost: dál sekal dluhy a podrážel nohy hospodářskému oživení.

Selhaly ale i menší strany. Některé skonaly na žvanivost a elitářství (ODA), jiné na politické zoufalce v čele (US-DEU, LIDEM). TOP 09 před první zmíněnou diagnózou zachraňují akční politici z řad partnerských Starostů a nezávislých, ovšem nic nemá jisté.

Vteřinovými humoreskami pak byla jejich středopravá alternativní konkurence — Cesta změny, Naděje a podobně. Ve šlépějích těchto jepic se čerstvě vydal i Bursíkův LES. Babišovo hnutí ANO je zase podobně nebezpečně naivní a drzé zároveň jako Věci veřejné v roce 2010.

Kdo by se na takové pasece divil všem těm zkroušeným očím konzervativně ustrojených voličů těkajícím zprava doleva. Jana Bobošíková a Boris Šťastný zavětřili šanci. Ona má už nyní svoji euroskeptickou stranu, on je vyhlášeným modrým kverulantem.

Oba léta odečítají ze rtů Václava Klause. Teď je napadlo spojit svoje ambice s jeho. Původně to vypadalo na dva konkurenční projekty, ale kvůli Klausovi by nakonec Šťastný upozadil svoje ego. Čekalo se jen na personální posily, které by Klause přesvědčily o životaschopnosti nového projektu.

Výsledek je tristní: přihlásili se většinou ti, jimž coby potížistům v ODS pšenka nekvetla — Jiří Janeček, Petr Štěpánek, Zdeněk Prosek, Vlastimil Tlustý… Pavel Bém prý drží narychlo stlučenému voru palce z paluby ódéesáckého Titaniku. Jakkoliv je ODS v hluboké krizi, nové formaci se vysmála.

Dosavadní poslankyni Janu Černochovou, která aspiruje na nejvyšší příčky pražské kandidátky, pobavilo, že novou vůdkyní echtovní pravice má být někdejší nominantka komunistů na prezidentský post. A to zapomněla dodat, že Suverenita se léta prezentovala jako pravo-levý subjekt, kde Bobošíkovou vyvažuje bývalá sociální demokratka (organizační tajemnice ČSSD z éry Miloše Zemana) Jana Volfová.

Ani název SUPRklausovci exprezidenta nepřesvědčil k aktivnímu vstupu do děje. O ostudu nestojí. Proč by také měl kandidovat do Sněmovny, když může být třeba povzneseným předsedou programové rady integrující se pravicové drobotiny. Anebo si počká na volby do Evropského parlamentu? Ztratit se v obřím mraveništi ale určitě nehodlá. Že by snad bylo jeho ambicí překreslit kontury EU zevnitř klíčového orgánu?

Ve střehu je Bobošíkové Suverenita, pro kterou má jen pěkná slova, ale i ODS, jež koketuje s možností, že by také nabídla Klausovi kandidaturu do EP. Tím by ale utrpěl sehraný oposmluvní tandem, jehož druhou půlkou je Miloš Zeman. I když podobnou asymetrii jsme zažili už tehdy, kdy Klaus seděl na Hradě a Zeman proháněl nafukovací člun po rybníku v Novém Veselí.

Když je nejhůř, slyší mnozí voliči i na pouhou pravicovou rétoriku, neopírající se o skutky. Václav Klaus je alespoň snaživý herec. Jeho dřívější mobilizace před levicí či před Němci byly sice hysterické, ale šlo z nich vycítit pečlivou přípravu.

Pokud dnes občanští demokraté okolo Miroslavy Němcové a Jiřího Pospíšila malují na zeď komunistického čerta v objetí se sociálními demokraty a doprovázejí to nevkusnými historickými paralelami (srpen 1968 — srpen 2013), působí jako zcela vyšinutí mimo realitu. Přirozeně dominujícími tématy jsou sociální dopady hospodářské krize či prorůstání kriminálního polosvěta do politiky. K nim, zdá se, ODS nemá co říci. Proto v říjnu spláče nad výdělkem.

Sázka TOP 09 na obranu demokracie a střet s prezidentem Zemanem je jen o ždibec vkusnější, ale i jí schází sebereflexe. Stačí, aby se Miloš Zeman z jakéhokoli důvodu uklidnil a upozadil, a Kalouskova partaj bude nahraná. Bude se pak v kampani pyšnit Drábkovými sKartami či manažerskými dovednostmi Vlasty Parkanové?

Co zbývá dezorientovanému pravicovému elektorátu? Buď zatne zuby nad neschopností nabízejících se politiků a roztříští se mezi změť slábnoucích dinosaurů a sílících trpaslíků. Nebo zůstane doma a počká si, až na jeho dveře jednou zaťukají seriózní konzervativci či liberálové.

Vyloučit ale nelze ani možnost, že část pravicových voličů dá svůj hlas stranám levice či levého středu. Třeba už jen proto, že jak sociální demokraté, tak lidovci předřazují svým ideovým trvalkám poptávku po fungujícím státu a důvěryhodných institucích. Jakákoli obroda státu totiž musí začít právě zde. Kdo se o prázdninách ocitl na půdě lépe šlapajících zemí, dost možná svoje poznání zohlední i u volebních uren.