V zoufalém stavu je česká pravice i levice. Ovšem zatímco levicoví voliči si ještě mohou snít sen o sociálně spravedlivé společnosti a státu nezapomínajícím na své občany, sympatizanti pravice, toužící po státě úsporném, protknutém protestantskou morálkou, byli dávno probuzeni střetem s drsnou realitou.

Drtivá většina pravicové politické reprezentace selhala: kázala vodu a pila víno. Klausova kupónová privatizace neurychlila, nýbrž zpomalila ozdravení ekonomiky. Místo odpovědných vlastníků zhusta přišli podvodníci a tuneláři. Někteří z nich sice uvízli v policejních sítích, leč pouta jim rozemkla letošní novoroční amnestie. Václav Klaus též tak dlouho strašil levicí, až jí v roce 1998 pomohl usednout do vládních křesel.

Za Mirka Topolánka byl v plném světle nasvícen vliv kmotrů a lobbistů na ODS. Jeden z nich, Marek Dalík, se stal premiérovým důvěrníkem. Jeho hvězdnou chvílí byl toskánský sraz špiček politiky a byznysu. Možná ale bude trumfnuta vyšetřováním nákupu obrněnců Pandur obestřeného podezřením z korupce.

Petr Nečas navázal jak na Topolánkův fingovaný zápas s šibaly (za těmi vysílal „jen“ svoji milenku/šéfku premiérského kabinetu), tak na jeho rozpočtovou odpovědnost: dál sekal dluhy a podrážel nohy hospodářskému oživení.

Selhaly ale i menší strany. Některé skonaly na žvanivost a elitářství (ODA), jiné na politické zoufalce v čele (US-DEU, LIDEM). TOP 09 před první zmíněnou diagnózou zachraňují akční politici z řad partnerských Starostů a nezávislých, ovšem nic nemá jisté.

Vteřinovými humoreskami pak byla jejich středopravá alternativní konkurence — Cesta změny, Naděje a podobně. Ve šlépějích těchto jepic se čerstvě vydal i Bursíkův LES. Babišovo hnutí ANO je zase podobně nebezpečně naivní a drzé zároveň jako Věci veřejné v roce 2010.

Kdo by se na takové pasece divil všem těm zkroušeným očím konzervativně ustrojených voličů těkajícím zprava doleva. Jana Bobošíková a Boris Šťastný zavětřili šanci. Ona má už nyní svoji euroskeptickou stranu, on je vyhlášeným modrým kverulantem.

Oba léta odečítají ze rtů Václava Klause. Teď je napadlo spojit svoje ambice s jeho. Původně to vypadalo na dva konkurenční projekty, ale kvůli Klausovi by nakonec Šťastný upozadil svoje ego. Čekalo se jen na personální posily, které by Klause přesvědčily o životaschopnosti nového projektu.

Výsledek je tristní: přihlásili se většinou ti, jimž coby potížistům v ODS pšenka nekvetla — Jiří Janeček, Petr Štěpánek, Zdeněk Prosek, Vlastimil Tlustý… Pavel Bém prý drží narychlo stlučenému voru palce z paluby ódéesáckého Titaniku. Jakkoliv je ODS v hluboké krizi, nové formaci se vysmála.

Dosavadní poslankyni Janu Černochovou, která aspiruje na nejvyšší příčky pražské kandidátky, pobavilo, že novou vůdkyní echtovní pravice má být někdejší nominantka komunistů na prezidentský post. A to zapomněla dodat, že Suverenita se léta prezentovala jako pravo-levý subjekt, kde Bobošíkovou vyvažuje bývalá sociální demokratka (organizační tajemnice ČSSD z éry Miloše Zemana) Jana Volfová.

Ani název SUPRklausovci exprezidenta nepřesvědčil k aktivnímu vstupu do děje. O ostudu nestojí. Proč by také měl kandidovat do Sněmovny, když může být třeba povzneseným předsedou programové rady integrující se pravicové drobotiny. Anebo si počká na volby do Evropského parlamentu? Ztratit se v obřím mraveništi ale určitě nehodlá. Že by snad bylo jeho ambicí překreslit kontury EU zevnitř klíčového orgánu?