V poslední době jsem nalezl hned několik uplakaných článků na téma, že radikální levicový volič nemá, koho by volil. Ne, že by řada argumentů v nich nebyla k věci. Ale zkusili se autoři vmyslet do postavení slušného člověka s pravicovým pohledem na svět?

Zapojte svou empatii. Představte si, že jste autentický pravicový volič (APV), pokud tedy něco takového v Česku existuje. Sníte svůj „americký sen“, věříte, že kapitalismus může fungovat, že je správné se vlastní pílí, schopnostmi a pracovitostí vypracovat a mít se lépe než ti, kteří jsou méně schopní a pracovití.

Představte si, že jste obětovali všechny úspory, dokonce se zadlužili a rozjeli vlastní podnikání. A nyní stojíte před volbou, kterou stranu hodit na konci října do urny, aniž byste tím do ní pohřbily všechny své naděje.

Pokud jste v minulých volbách uvěřili některé ze stran vládní koalice, nemůže být vaše znechucení větší: namísto slibovaného snižování daní přišlo jejich zvýšení; dluh státu opět (ještě více) narostl a Řecko se přiblížilo; státní byrokracie nebyla omezena, naopak došlo k naprostému rozvalu vcelku dobře fungujících informačních systémů, počínaje dopravním registrem, konče evidencí na Úřadech práce.

Strany, které samy sebe nazývají pravicové, malé a střední podniky rozhodně nepodporovaly. Jejich představa o roli státu při vytváření vhodných podmínek pro rozvoj podnikání se omezila na hanobení státního sektoru podle neoliberálních pouček a oslavná slova na druhou stranu; v praxi ale vládní strany podporovaly jen polostátní molochy, mezinárodní korporace a další oligopolní struktury, které dusí zdravou konkurenci.

Ostatně jejich „vláda“ od počátku připomínala nepřátelské převzetí konkurenční firmy: nejschopnější zaměstnanci byli propuštěni a na jejich místa dosazeni komplicové, kteří kryli pouštění žilou; kapitál byl vytunelován, značka degradována, zakázky převedeny na vlastní firmy.

Zatímco ve firemním prostředí na takové chování myslí hned několik paragrafů Trestního zákoníku, na ministry Nečasovy vlády čekalo bohaté odstupné. Politici se zjevně nemusí starat o svěřený majetek s péčí dobrého hospodáře.

Náš APV není slepý a vytváření velmi nerovných podmínek pro své podnikání vnímá citlivě, cítí se znevýhodněn, ponižován, okrádán. ODS a TOP 09 jeho hlas v těchto volbách rozhodně nemohou dostat. Jen v případě, že by patřil do mafiánského bratrstva, kde ruka ruku myje, ale to by pak nebyl APV.

Bude jeho novou nadějí ANO Andreje Babiše, zlákají ho mediální tváře Zlatušky, Komárka a Jourové? Stěží! Co ví takový multimiliardář o starostech malého živnostníka, třeba pekaře z krámku na roku ulice? Vstupuje snad oligarcha do politiky proto, aby podporoval svou konkurenci?

Jistěže ne, bude se naopak snažit upevnit svoje impérium. A co ví politický komentátor MF DNES nebo univerzitní profesor o starostech drobného zaměstnavatele, o podnikání z domova, o namáhavém shánění zakázek, o nekonečné státní byrokracii?

Podobně na tom bude s mlhavým Úsvitem Tomia Okamury. Náš APV se možná již jednou spálil s Věcmi veřejnými, které se ukázaly být projektem jednoho podnikatele s nastrčenými blondýnkami na zvýšení jeho vlivu, dvakrát stejnou chybu neudělá!

Bude snad APV volit Suverenitu Jany Bobošíkové, popřípadě rozšířenou o odpadlíky z ODS? Uvěří snad, že ty staré ódéesácké obličeje nyní přináší něco jiného, než dělali dosud? Ne, pokud si vidí aspoň na špičku nosu.

Ostatně národní suverenita v podání těchto „osobností“ znamená odchod na periferii Evropy, kamsi na úroveň Albánie, bez možnosti spolupráce s dalšími evropskými státy, ale na druhou stranu tvrdou nadvládu nadnárodních bank a globálního kapitálu, diktát makroekonomických „odborníků“, kteří by chtěli, abychom se spokojili s příjmy jako Bangladéšané, ale utráceli jako Kuvajťané.

Ne, APV nemá žádné zastoupení, jeho zájmy v Česku žádný subjekt nehájí. Nezbývá mu než hledat mezi středolevicovými stranami. Jeho výběr vždy bude jen to nejmenší zlo. Jeho zoufalství se s autentickým levicovým voličem (ALV) nedá srovnávat.