Volby, které nás čekají, budou přelomové. Čím dál více se obávám, že jejich výsledky budou naprosto jiné, než na jaké jsme byli v posledních minimálně patnácti letech zvyklí. Leckdo si od toho může slibovat změnu k lepšímu, ve skutečnosti se však bude jednat o prohloubení těch nejhorších už probíhajících trendů.

V současnosti se podle mne nemá smysl upínat k tomu, že z těchto voleb vzejde něco výrazně pozitivního. To, na co je třeba se připravit, je pravý opak. Nová Sněmovna nebude schopná cokoli řešit, bude atomizována a v permanentní krizi. Proč tomu tak bude? A co s tím do budoucna dělat?

Zdá se být čím dál pravděpodobnější, že se dočkáme Sněmovny, kde bude mnohem více stran než dnes. Osm může být dolní, nikoli horní hranice. Jakým způsobem se za takové konstelace bude sestavovat vládní koalice a vládnout, si můžeme snadno domyslet. Proč tam těch stran může být tolik?

Nespokojenost a bezradnost občanů vede podle mne jejich stále větší část k tomu, že jim nestačí volit parlamentní opozici, protože ta je v jejich vnímání až příliš blízko místu, kde se rozhoduje a proto nese svůj díl odpovědnosti za to, co se zde děje. Navíc se jim zdá, že od staré známé sociální demokracie se už ničeho radikálně odlišného nedočkají (a tato strana dělá málo pro to, aby jim to vyvrátila).

Dodejme, že pro část voličů, kteří by dříve o volbě sociální demokracie uvažovali, dnes tato strana opozicí zkrátka není — v jejich očích tomu brání silný prezident, kterého si se sociální demokracií spojují.

Tomu, aby ČSSD s výrazným náskokem vyhrála volby a sestavila menšinovou vládu spolu s komunisty, však nestojí v cestě pouze hlava státu. V první řadě si za to může sociální demokracie sama. Nemohu se zbavit pocitu, že u této strany najdeme leccos, co u mnoha nelevicových stran — od neustálého opěvování konkurenceschopnosti a potřeby ekonomického růstu až po latentní rasismus a teze o tom, že bez práce nejsou koláče atd.

Jediný rozdíl spočívá v tom, že se jedná o věci, které jiné strany dovedou podat o dost přesvědčivěji. Témat, která přední politici sociální demokracie zvládají prezentovat dostatečně atraktivně a bez toho, že by to už jiní dělali lépe a navíc se jednalo o témata, která společnost bytostně trápí, se zdá být pozoruhodně málo. Respektive buď se k řadovým voličům nedostanou a jsou přebyta jinými tématy, nebo je zkrátka dostatečně neosloví.

Menšinový kabinet sociální demokracie s KSČM by bylo to nejlepší, co by nás v současné době mohlo potkat. Nejenom, že by tato vláda byla relativně pevná a stabilní, navíc by sociální demokracii umožnila volně dýchat a soustředit se namísto sporů na levici na správu země. Cokoli dalšího, počínaje tím, že se sociální demokracie bude muset spoléhat na poslance SPOZ či hledat podporu ještě jinde a nebo že dokonce vládní koalici nakonec sestaví někdo jiný, je výrazně horší.

Pokud něco z toho nastane, k vládnímu angažmá sociální demokracie buď vůbec nedojde, nebo bude hrozit debaklem. Realita osmi stran ve Sněmovně otvírá ty nehorší scénáře. Pokud v takové situaci navíc přijde prohloubení stále nekončící ekonomické krize (což se může stát stejně nečekaně jako se objevila samotná krize v roce 2008), politická reprezentace na ni nebude schopná absolutně reagovat. Co nastane potom raději nedomýšlet.

V úvahách co dál je nezdravé upínat příliš mnoho nadějí k výsledkům příštích parlamentních voleb a k politické reprezentaci, která z nich vzejde. Ano, jde o hodně, a pokud sociální demokracie nebude schopná s výrazným náskokem zvítězit, bude to mít výrazně negativní dopady a to nejenom pro voliče levice. Nic z toho by nám však nemělo bránit ve střízlivých úvahách.

V posledních volbách ČSSD získala něco málo přes 22 %. Navíc letos bude mnohem větší počet stran s reálnou šancí se do Sněmovny dostat ČSSD ukrajovat preference ze všech možných směrů. O levicových liberálech už psal Jiří Pehe. Jiný druh voličů může zlákat Tomio Okamura či SPOZ. Leckdo bude uvažovat o tom, že se posune ke komunistům. Také bych nepodceňoval to, že v České republice je velmi málo voličů, kteří jsou pevně spjati s jednou stranou. Naopak řada voličů neví, čí je, a dochází u nich i k velmi prapodivným posunům.

Myslím, že je třeba přemýšlet v mnohem delším horizontu, než jsou nadcházející volby. Od politické reprezentace nemůže přijít žádná zásadní změna, dokud se nezačne proměňovat i životní styl většího množství lidí. Vše, co se dnes děje, je důsledkem způsobu života a hodnot, které se v posledních dvaceti letech většinové populaci staly vlastní.

Pokud převáží představa, že je možné se soustředit především sám na sebe, na budování kariéry, zařizování svých záležitostí a věnovat se svým koníčkům a zábavám, nutně se to musí někde projevit. Tento vypjatý individualismus se týká voličů levice asi stejně, jako rétorika konkurence mnohých levicových politiků.

Dělat něco, při čem se člověk stává součástí veřejného prostoru a vlastní aktivitou ho proměňuje, je náročné, ale dá se to dělat na různých úrovních a mnoha způsoby. Každý si může najít ten svůj. Lze namítnout, že lidé mají v současných ekonomických podmínkách mnoho svých vlastních starostí a něco takového po nich nelze chtít.

Nic jiného ale nezbývá. Snad nejdůležitější je si přestat namlouvat, že někdo za nás něco udělá lépe, než kdybychom si to udělali sami. Je třeba si zvyknout na to, že odpovídající množství času musíme věnovat veřejnému prostoru, společnosti, ve které žijeme, veřejným záležitostem a společenskému dění. Žádná změna nemůže přijít jen tak sama od sebe.