Tak už je to černé na bílém, ČSSD skončila, vede ji Miloš Zeman, je z ní béčko zemanovců. Sirotkům nové levice nezbývá než hledat si štěstí jinde, třeba u lidovců.

Jiří Pehe nad sociální demokracií obřadně zlomil hůl. Přeceňovat jeden článek publikovaný v rozjitřené atmosféře po dalším velkém sněmovním kusu asi není namístě. Reakce předních levicových intelektuálních celebrit jsou ale zajímavé a stojí za to se nad nimi na chvilku zastavit.

O dva dny dříve rovněž na stránkách Práva Jan Keller výstižně pojmenoval problém „světlonošů“ či „teoretiků čistoty strany“. Nejraději by vyměnili většinu členů ČSSD a nádavkem k tomu i většinu jejího voličstva. Bylo by to krásné, zavřít oči, pak je otevřít a mít tu novou, moderní, voňavou evropskou sociální demokracii...

Nicméně máme jen tu reálnou, trochu zasmrádlou, trochu chaotickou, s neomluvitelnou slabostí pro někdejšího předsedu, který stranu z bezvýznamnosti dovedl až do vlády. Máme tu partaj, která se naučila vládnout, uzavírat kompromisy. Stranu soudržnou, kde loajální člen, který léta „drží basu“, vzbuzuje větší důvěru než zvenčí přicházející „osobnost“.

Podívejme se na dnešní situaci realisticky, pohledem, který zřejmě odpovídá názoru většiny členů i voličů ČSSD. Dali jsme hlas Zemanovi, aby něco podnikl proti strašné, nenáviděné vládě. Zeman během několika měsíců splnil, co nám slíbil. Že se tak stalo jen díky Nečasově aféře a kolapsu koalice, není rozhodující. Zeman se ukázal jako silný politik, který drží slovo.

Bude velice těžké prezidentův úspěch přebít. Jen slova, ať již burcující pro obranu demokracie a ústavních zvyklostí a svobod, nebo posměšně ironizující, na to stačit nebudou. Zřejmě jen silná vláda, která vzejde z příštích voleb — silná ne co do součtu poslaneckých křesel, ale co do skutečné soudržnosti a prosazování vlastního programu — bude mít šanci sesadit Zemana z dnešního výsluní.

Pokud by levicově intelektuální kritika měla pozitivní vyústění třeba v tom, že by došlo k cílené infiltraci do Strany zelených a k její důkladné proměně v příkladnou stranu moderní levice, bylo by to také krásné. Jenže i tato představa je zřejmě z říše utopií.

Politická strana — skutečná, dlouhodobě působící strana, ne krátkodobý politický klub typu TOP 09 — musí být z podstaty věci vždy víc než jen trochu zabahněná od reálpolitiky. Jde jen o míru, řečeno příměrem: když se uvízne v bahně natolik, že to brání v pohybu, teprve tehdy je skutečný problém.

Jsou v podstatě dva způsoby jak se s tím popasovat. Revoluce, nebo trpělivá cesta polidšťování partajní opice. Trpělivost není dnes ceněnou ctností. Příliš snadno se zaměňuje s nevýkonností či neúspěchem. Bez ní ale nejde nic.

Rád bych jako prostý člen ČSSD, který za pár let členství už proti lecčemu ve straně protestoval a teprve se učí jak se nenechat otrávit, vzkázal: nevzdávejte se. Jakékoli vzdělávací a diskusní aktivity, které přivedou na jedno místo členy strany a veřejnost, jsou stále potřeba. Bez nich se do bahna propadneme mnohem dřív a rychleji.

Ano, je to nevděčné: několik let práce, budování levicového „think tanku“, snaha oslovit vedení strany, a pak taková recidiva zemanismu. Jenže právě proto je potřeba v aktivitách typu Centra Cesta pokračovat. Už jen proto, že reakce typu: „Zvolili jste si Zemana, tak teď začnu podporovat lidovce“ jen mohutně žene vodu na mlýn těm, koho zajímá jen užívání moci za jakoukoli cenu.