Filip Běhal sepsal velmi žádoucí a přehledně zpracovaný článek o podstatě rozšíření hracího pole pro našeho prezidenta Miloše Zemana. V závěru, vztahujícím se ke slabým stranám, je Filip Běhal nicméně vcelku obecný. Dle mého u něj chybí širší analýza toho, kde přesně, ve kterém kritickém okamžiku strany selhaly a jak (respektive kdo). Narážím tím samozřejmě na nedohodu sociální demokracie s TOP 09 o předčasných volbách, která přispěla k utvoření většího prostoru právě Zemanovi.

Proč se TOP 09 této dohodě bránila? Pokud totiž není plná politických (ústavního inženýrství a politické taktiky neznalých) diletantů, musela si být vědoma, že Zeman na sebe nenechá dlouho čekat. Svůj záměr vytěžit z prezidentských pravomocí maximum ostatně deklaroval již v průběhu kampaně.

Jeho následné přirovnávání k Hitlerovi se Stalinem pak vyznívá velmi směšně, když padá z úst předsedy strany, která ho v kooperaci s dalšími poslanci ve Sněmovně mohla zákonitě usměrnit. Ostatně TOP 09 k tomu má částečnou možnost i nadále, když by se jí povedlo iniciovat promyšlené a Sněmovnou průchodné vymezení prezidentských pravomocí. Jedinou komplikací by v tomto případě byli Zemanovi stoupenci z řad oranžové senátní většiny.

Kupodivu jsem se setkal s velmi sofistickým (nikoli sofistikovaným) argumentem týdeníku Respekt, že jediný, kdo na Zemana adekvátně zareagoval, byla pravice, když „rozumně odmítla bezprostředně hlasovat o rozpuštění Sněmovny a vypsání předčasných voleb. Kdyby to udělala, posvětila by krok Miloše Zemana a legitimizovala jeho vládu.“ Tento komentář byl vydaný 1. července a nejspíš proto mi jeho znění nedává žádný smysl, neboť mé úvahy zatěžují skutečnosti následného vývoje.

Nicméně předčasné volby byly jednou z variant ještě dříve, než Zeman představil koncept nestranického Rusnoka. I bez sledu událostí však odborná veřejnost byla konstantní v upozorňování na problematiku přímé volby v podmínkách ČR, respektive s přímo zvoleným Milošem Zemanem, či osobou jeho typu. Kdyby komentátoři Respektu dělali svou práci aspoň trochu důsledně, byli by si vědomi, že „pravice“ tak naopak otevřela prostor Zemanovi. Viz dále.

Je pravdou, že strany skutečně náhle nevěděly, co že mají ve Sněmovně dělat. Předseda do budoucna favorizované sociální demokracie se na relevantní argumenty zmohl až v minulých dnech. Přitom se mu prakticky celý měsíc nabízela ideální možnost, jak se s podporou veřejnosti vypořádat s vlastními stranickými frakcemi a zároveň započít předvolební kampaň v roli státníka.

Komunikovalo by se to úplně samo, argumenty leží doslova na ulici. Stačilo jen mluvit otevřeně a vyprat trochu toho socdemáckého prádla na veřejnosti. Jenže jak psal Filip Běhal, naše strany jsou mimo, stejně jako jsou mimo přední straníci.

Nezbývá mi, než být spekulativní, ale budu kalkulovat se základními proměnnými — s mocí, majetkem a sebezájmem. Považuji však za nutné ještě jednou nastínit hrací pole, respektive jeho kvalitativní proměnu po zavedení přímé prezidentské volby.

Bohužel nikdo nedbal politologických argumentů, že přímá volba prezidenta v našem systému nemá co dělat, neměla by se zavádět a dopadne to velmi špatně (na druhou stranu představa, že mi prezidenta volí poslanci Škárka, Bárta, členové LIDEM a podobní, byla také nemilá). Jaroslav Bican o tom ostatně dlouhodobě psal i zde, nicméně byl rozporován nikoli věcně, ale idealisticky, a dále pak  tady. 

Ano, dejte dítěti hračku a pak doufejte, že ji nechá jen tak ležet… Ničemu nepomohou současné uplakané komentáře o tom, že jsme striktně parlamentní režim. Nejsme. Zavedením přímé volby jsme ustavili duální legitimitu, další přímý mandát od občanů vedle Parlamentu, nicméně kvantitativně velmi výrazný (sic!).

Protože který jiný volený zástupce, poslanec, senátor, natož pak premiér, se může těšit takovému počtu hlasů, soustředěných u jednoho kandidáta? Přímá volba dala přímý mandát. Jak již bylo řečeno, Zeman i ve své kampani deklaroval, že prezidentské pravomoci využije na maximum — přeloženo do češtiny, že využije potenciál nově vzniklého poloprezidentského režimu.

Potenciál je jedna věc, nemusí být využit, nicméně ústavní systém je formován nejen písmem, ale i činem. Záleží na aktérech, na jejich ústavní, ale i reálné síle, na jejich preferencích a na jejich jednání. Slabý premiér a Parlament pomůže posílit prezidenta a naopak. Zažili jsme to již s Havlem a Klausem. Nyní zažíváme Sněmovnu, která nemá ochotu být vůči prezidentovi silná.

Rozdíl ČR tedy, oproti jiným ústavám s přímo volenými prezidenty, spočívá především v tradici institutu prezidenta, na což odkazuje i Filip Běhal. To je ona kvalitativní rovina přímého mandátu. Přičtěme k tomu i velké očekávání z řad voličské veřejnosti a vůbec její politické myšlení, formované již od pohádek jedním samovládcem s celým královstvím a dcerou na vdávání. Žádné rytíře kulatého stolu tam nenajdete.

Nyní se podívejme do Ústavy ČR, neboť mezi základní ustanovení (nejsou ty další články o pravomocích jakousi nadstavbou, bez základů nestabilní?) patří také článek 2, odst. 1, jenž tvrdí, že lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Tuto svou moc tak 2 717 405 (54,8 % volících) lidí po volbě de facto přeneslo na voleného zástupce moci výkonné — na prezidenta.

Pokud se tento možný výklad rozhodli ignorovat čeští komentátoři, budiž, každý má právo na omyl. Pokud však takovou možnost pomíjí ostatní volení zástupci při svém strategickém rozhodování, tak tu něco nehraje. Buď skutečně nevěděli, která bije, a ve vší prostotě věřili danosti parlamentarismu na věky věků, amen. Nebo si někdo spočítal, že je pro něj daleko výhodnější nechat Zemana rozehrát vlastní hru. Cui bono?

Kdo v té situaci nejvíce trpěl a kdo posléze začal vypadat státotvorně? ODS a TOP 09. Nejprve se prokázalo naprosto deviantní zneužití tajných služeb (už tady byl dle mého názoru narušen demokratický režim), posléze kupčení s něčím jindy tak posvátným, tedy s poslaneckým mandátem, a zároveň výklad poměrů na úřadu vlády. Petr Nečas se vzpíral, ale nakonec podlehl, přece jen motivace stranických penězovodů nepatří k nejmenším a jejich ztrátu si ODS vůbec nemůže dovolit. TOP 09 se snažila tvářit, že se jí problém netýká.

Poslanci ČSSD a dalších také nevěděli, zda policisté nezavítají i k nim. Předseda TOP 09 chtěl nejprve důvěru pro vládu rozpočtové odpovědnosti. Vzhledem k číslům tu samozřejmě žádná taková vláda neexistovala a těžko mohla být náhle ve Sněmovně nalezena. Nicméně aktéři ODS a TOP 09 doufali, že i po tom všem mohou získat poslaneckou důvěru. Jinak preferovali předčasné volby. Sociální demokracie, jako na koni, dala přednost předčasným volbám, neboť se viděla ve světle vítězů.

Domnívám se, že hlavním motivem TOP 09 a ODS nepreferovat předčasné volby byla zintenzivňující se situace kolem policejního vyšetřování. Pakliže se předčasně rozpustí Sněmovna, poslanci ztratí své imunity. Policisté mohli na podobnou situaci čekat. Jejich manévrovací pole totiž vydávací sněmovní proces zužuje. Dalším motivem jsou jistě také ušlé zisky. Poslanecký plat se všemi náhradami, funkce a podobně.

Málokdo z nich stojí o status nezaměstnaných, a kde kdo není zrovna malým dlužníkem. Proč by se ale mohla hodit Rusnokova vláda? Tak především jde o zcela zásadní překročení ústavní praxe, takže o snadný terč kritiky a jistý druh návnady na mediální hon.

Ostatně jsme po apologetickém opěvování Petra Nečase a jeho protikorupční vlády z vln hlavního mediálního proudu přesně tam, kde je nyní ODS a TOP 09 nejlépe. Bez zodpovědnosti, zdánlivě státotvorní, bojující proti Zemanově zlovůli a diletantským krokům Rusnokova týmu. Na jejich diletantismus a zločiny už není tolik prostoru v tiskových nákladech, ani ve vysílacích časech. Přesto jimi dosazení náměstci na ministerstvech povětšinou stále drží své funkce a bývalí dosazovatelé na ně jistě mají svůj kontakt.

A tak se stalo, že místo aby někdo řešil, co že myslí BIS ve svých zprávách tím prorůstáním organizovaného zločinu do politiky a justice; jak tyto zprávy korelují s podivným rozhodnutím Nejvyššího soudu; jak je možné, že Poslanecká sněmovna přes všechnu silnou rétoriku proti prezidentovi nijak nezasáhne; jak se mohlo stát, že dva muži s takřka nejvyšší bezpečnostní prověrkou mohli být úkolováni zaměstnankyní úřadu vlády atd., jsou řešeny patálie Zemanova konceptu. Zkrátka, důsledek se zaměňuje za příčinu. TOP 09 a ODS nyní ví, jak je dobré míti svého Zemana, když se vám ještě postará o nabourávání a znemožnění nejsilnější opoziční strany.