Filip Běhal sepsal velmi žádoucí a přehledně zpracovaný článek o podstatě rozšíření hracího pole pro našeho prezidenta Miloše Zemana. V závěru, vztahujícím se ke slabým stranám, je Filip Běhal nicméně vcelku obecný. Dle mého u něj chybí širší analýza toho, kde přesně, ve kterém kritickém okamžiku strany selhaly a jak (respektive kdo). Narážím tím samozřejmě na nedohodu sociální demokracie s TOP 09 o předčasných volbách, která přispěla k utvoření většího prostoru právě Zemanovi.

Proč se TOP 09 této dohodě bránila? Pokud totiž není plná politických (ústavního inženýrství a politické taktiky neznalých) diletantů, musela si být vědoma, že Zeman na sebe nenechá dlouho čekat. Svůj záměr vytěžit z prezidentských pravomocí maximum ostatně deklaroval již v průběhu kampaně.

Jeho následné přirovnávání k Hitlerovi se Stalinem pak vyznívá velmi směšně, když padá z úst předsedy strany, která ho v kooperaci s dalšími poslanci ve Sněmovně mohla zákonitě usměrnit. Ostatně TOP 09 k tomu má částečnou možnost i nadále, když by se jí povedlo iniciovat promyšlené a Sněmovnou průchodné vymezení prezidentských pravomocí. Jedinou komplikací by v tomto případě byli Zemanovi stoupenci z řad oranžové senátní většiny.

Kupodivu jsem se setkal s velmi sofistickým (nikoli sofistikovaným) argumentem týdeníku Respekt, že jediný, kdo na Zemana adekvátně zareagoval, byla pravice, když „rozumně odmítla bezprostředně hlasovat o rozpuštění Sněmovny a vypsání předčasných voleb. Kdyby to udělala, posvětila by krok Miloše Zemana a legitimizovala jeho vládu.“ Tento komentář byl vydaný 1. července a nejspíš proto mi jeho znění nedává žádný smysl, neboť mé úvahy zatěžují skutečnosti následného vývoje.

Nicméně předčasné volby byly jednou z variant ještě dříve, než Zeman představil koncept nestranického Rusnoka. I bez sledu událostí však odborná veřejnost byla konstantní v upozorňování na problematiku přímé volby v podmínkách ČR, respektive s přímo zvoleným Milošem Zemanem, či osobou jeho typu. Kdyby komentátoři Respektu dělali svou práci aspoň trochu důsledně, byli by si vědomi, že „pravice“ tak naopak otevřela prostor Zemanovi. Viz dále.

Je pravdou, že strany skutečně náhle nevěděly, co že mají ve Sněmovně dělat. Předseda do budoucna favorizované sociální demokracie se na relevantní argumenty zmohl až v minulých dnech. Přitom se mu prakticky celý měsíc nabízela ideální možnost, jak se s podporou veřejnosti vypořádat s vlastními stranickými frakcemi a zároveň započít předvolební kampaň v roli státníka.