Mezi první kroky Rusnokovy vlády patřilo prosazení návrhu na zvýšení minimální mzdy. ODS na to reagovala s bleskovou rychlostí. Nejenom že odmítla její zvýšení, ale okamžitě oznámila, že ji chce zrušit.

Původně jsem chtěl psát právě o zvyšování minimální mzdy a o jejím empiricky domnělém vlivu na nezaměstnanost. Pak mi ale došlo, že bych tím mlžil ekonomickými argumenty a sloužil tak mnohem podstatnější politicko-strategické iluzi.

Okamžitá reakce ODS na zvýšení minimální mzdy totiž nebyla ideologickým argumentem. Jednalo se v posledních sedmi letech o první slavnostní výpad občanských demokratů v roli opozice. A šampaňské nikde...

Za radikální reakcí na zvýšení minimální mzdy stála jasná strategie udělat z Rusnokovy vlády levicového nepřítele s podporou sociálních demokratů a KSČM. Jestliže se sociální demokraté přihlásí k Rusnokově vládě, nahrají tím bývalé koalici na opoziční smeč. A já mám dojem, že ten smeč někdo dlouho připravoval.

Volby se vyhrávají z opozice

Před prezidentskými volbami koloval vtip: „Sociální demokraté podpořili Zemana a modlí se, aby vyhrál Schwarzenberg. Občanští demokraté podpořili Schwarzenberga a modlí se, aby vyhrál Zeman. Lidovci se radují, že se všichni modlí.“ Na rozdělení rétoriky a opravdových zájmů se v podstatě nic nemění. A opět je středem tohoto paradoxu Miloš Zeman.

Je v zájmu bývalých koaličních stran, aby vyvolaly iluzi, že současná Rusnokova vláda je levicová a že, co se stane špatně během jejího působení, bude možno připsat na vrub sociální demokracii a komunistům. Je v jejich zájmu, aby ukázaly, že i současné personální změny jsou jen ochutnávkou razií, které přijdou, jestliže se vlády ujme „opravdová“ levice. „Nedejbože s komunisty!“

A je právě v zájmu bývalé koalice, aby Rusnok a jeho ansámbl vládl až do voleb. Je jen neštěstím politiky, že pro ni kvůli tomuto rozporu rétoriky pravicové strany nemohou hlasovat.

Rusnokova vláda levice... i bez důvěry

Po sedmi letech plundrování země by bylo pro jakoukoli stranu těžké se stavět při volební kampani do opozice. Díky Rusnokově vládě to bude docela možné. Ta se totiž po hlasování stane ex post menšinovou vládou levice. A je jedno, jestli důvěra celou Sněmovnou vyslovena bude nebo nebude. Bývalé koaliční strany se tak dopustí politického majstrštyku a budou se moci plně ujmout opoziční role.

Paměť je krátká a aféry současné vlády mohou přehlušit i hlasité excesy té minulé. Ještě jeden Burian, Balvín a Fischerovy dluhy a je o skandály postaráno. Jestliže se do vřavu přidá Babiš a pár miliard na novou PR stranu, po volbách může vládnout třeba i Kalousek.

Česká pravice už své reformy zakončila. Moudře rok před volbami. V tomto období se chtěla uklidit a uklidnit. I pád Petra Nečase a nástup dočasné „levicové“ vlády je tak v jejich bytostném dlouhodobém zájmu. Stejně jako je v jejich zájmu rétoricky poukazovat na nesouhlas s ní. A právě pro zájem koaličních stran budou hlasovat ti, kteří pro Rusnokovu vládu zvednou ve středu ruce.

Člověk versus Počítač

Sobotkovský tábor sociálních demokratů je jediný, který dokáže se Zemanem důstojně hrát šachy. Vypadá sebevražedně, protože je jeden tah za ním (ostatní jsou však dva). Jinak než proti bezprostřednímu zisku se se Zemanem hrát nedá. On totiž počítá právě s jednoduchými politickými kalkuly a paradoxy. A jenom ty dokáže předjímat.

I kdyby sociální demokraté nakonec hlasovali pro Rusnoka dle rozhodnutí předsednictva, Sobotka svým odporem ukázal, že Rusnokova vláda není vládou sociálních demokratů. Proto dělá dobře, když se takto dobrovolně vrhá do jámy lvové. Je takový Kasparov hrající krátkodobě sebevražedné tahy proti počítači Deep Blue.

Druhému táboru, jak se zdá, jde o to ulevit si od bývalé koaliční vlády. Co nejdříve spravit, co napáchala vláda minulá. Tomu se nelze divit a zní to vlastně logicky. Pár měsíců bezmocné vlády bez podpory Sněmovny nebo pochvala od prezidenta jsou ale v tomto kontextu nesmírně krátkozrakým cílem.

Zeman myslí dva tahy napřed. Předjímal nutné paradoxy pravice, která si přeje „levicovou“ vládu, a levice, která ji musí podpořit. Nechává na poslední chvíli všechny zobat z ručičky. A je docela jedno, že mu z ní mnozí zobou rádi. Zobou i tak. Soudě podle minulosti, prezidentovým cílem není rozdělená ČSSD, jeho cílem je především slabá ČSSD. A taková bude, jestliže Rusnok bude moci dovládnout v jejím jménu.

Zemanova koncovka

Minulost české politiky nás rovněž učí, že tyran zůstane tyranem — zvlášť stane-li se prezidentem. Být na chvíli oblíbenec negarantuje blahovolné zacházení navždy. Stejně jako náklonnost spojená se stockholmským syndromem zasahuje pouze rukojmí. Nikoli únosce.

Ve francouzštině se říká „jamais deux sans trois“. Tedy volně přeloženo „co se stalo dvakrát, vždy se stane i potřetí“. Já si vzpomínám na jednu pravicovou vládu, která by nejspíš nevládla bez přeběhlíků, které někdo sháněl a přemlouval. A taky na jedny prohrané volby kvůli odklonění voličů k jakémusi politickému fanklubu. To by bylo dvakrát.