Poprvé se netěším
Saša UhlováPoslanecká sněmovna se rozpustila. Volby se blíží. Něco se však oproti těm předchozím změnilo. I ti největší političtí nadšenci začínají propadat skepsi. Pokračuje antikomunistické běsnění. Hrozí otevřený i skrytý rasismus. A chuť někoho volit se vytrácí.
Co si pamatuju a mám volební právo, vždycky jsem se na volby těšila. Označení svátek demokracie mi neznělo pateticky a vzrušení předvolební kampaně i povolebních jednání mě jako diváka vždy přitahovalo.
Něco se změnilo. Vzrušení z voleb začalo v posledních letech nabývat bolestivé podoby. Předvolební polemiky jsem nedokázala ignorovat, ale jejich poslech a četba mi čím dál víc působí potíže. Už mi taky leze krkem antikomunistické běsnění, které se před každými volbami opakuje a skoro se zdá, že s postupujícím časem sílí. Čím je reálný socialismus v čase vzdálenější, tím je bojovníků proti komunismu více a jsou rozlícenější.
Boj proti minulému nebezpečí mi připomíná zkušenost mého tchána, který když vstupoval do Svazu protifašistických bojovníků, tak byl velice mladý. Zavřený byl totiž v osmnácti letech. Domníval se, že členů bude rychle ubývat, jak budou umírat. Ale jak šel čas, ve svazu začali přibývat další a další hrdinové, kteří jako šestiletí nosili partyzánům jídlo. Svaz vůbec nevymíral, ba právě naopak.
Kromě tohoto trapného folklóru, který má za cíl oslabit levici jako celek, citlivěji vnímám i polarizaci společnosti, kterou každé volby přinášejí. Zdá se mi, že se voliči různých stran nenávidějí čím dál víc. Anebo se mi to nezdá?
Také se letos víc než kdy jindy bojím vzestupu otevřeného i skrytého rasismu v předvolební kampani. Bojím se toho, že může uspět někdo jako Tomio Okamura, který přitvrzuje, ale snad ještě více toho, že si v touze po voličské přízni protiromskou rétoriku přivlastní i stávající parlamentní strany.
Nejhorší ale je, že jsem ztratila své pionýrské nadšení. Ve všech minulých volbách jsem se tak dlouho přesvědčovala, že bych mohla volit toho, či tamtoho, zvažovala, četla, poslouchala, diskutovala, přemýšlela až jsem si nakonec vybírala z mnoha alternativ. Nad stesky lidí, kteří neměli koho volit, jsem jen nechápavě kroutila hlavou. Litovala jsem, že těch hlasů nemám víc, abych je mohla rozdělit aspoň stranám koalice, kterou bych si po volbách přála vidět vládnout.
Letos poprvé nemám chuť volit nikoho. Zatím. Ještě je před námi volební kampaň a možná svůj názor změním. Volit každopádně půjdu a jistě vím jen, že svůj hlas věnuju nějaké straně od středu nalevo, ale už teď ve mně sílí podezření, že si ho nezaslouží. Ráda bych se pletla.
Máme hlasovat pro některou stranu od středu nalevo, ačkoli víme, že si náš hlas někteří její kandidáti nezaslouží?
A hlavně –co máme činit pro to, abychom příště ve stranách od středu nalevo našli kandidáty, kterým s oprávněným přesvědčením ochotně svůj hlas dáme?
I když je to někdy těžké nebo to nejde. Já třeba ve druhém kole prezidentek nedokázal rozhodnout, které zlo je menší.
Nebylo by pomalu na čase zbavit se tohoto autoritativního politického konzervativismu, ať je diktován zprava, zleva nebo ze středu a pracovat se svým vlastním rozumem na svém vlastním názoru? Přistupovat k volbám nikoli jako ke smutné nutné povinnosti při rozhodování o menším zlu (ó toho církevnictví v nás!), ale posoudit s otevřenýma očima všechny dostupné informace, které jsme schopni si k tomuto aktu opatřit jakožto rozumné, svobodně uvažující bytosti, které se rozhodují pro tu možnost, kterou v daném okamžiku a v dané situaci vidí jako správnou.
Takové volby mně neskýtají potěchu, zato vyzývají zastupovat nesmlouvavě své a volit ty, kteří mou logiku a etiku nejméně pošlapávají - takže volit s nechutí, ale rezolutně pátrat po piškuntálijích oligokratů........bych řekl.
Možná je to teď pro mladé levičáky podobné: levice sice vítězí, ale ne tak, jak by si člověk přál. Podezření z kolaborace se Zemanem hraje podobnou roli jako tehdy podezření z blízkosti komunistům a spojuje se s ním.
Volba menšího zla je opět velmi praktická, nikoli morální - jde o odhadnutí míry rizika, které je spojeno s každým, kdo se účastní soutěže o hlasy. Vaši poslední větu rád podepisuji, takto to také chápu a budu tak k volbám přistupovat.
Pravice, především ODS se pokusí zvrátit současnou situaci novou vlnou antikomunismu, případně i anticiganismu (v Ústeckém kraji prý povede kandidátku ODS Řápková), ale myslím, že se tomu můžeme zasmát, protože to už nefunguje, jak se ukázalo při krajských volbách, či dokonce to funguje naopak.
Sdílet
Proč? Vždyť jim nikdo nemůže výčítat, že by se stali obětmi klasické pražské davové volební psychozy. Volili vždy proti většině, takže se nechovali podle hesla "já jsem z Prahy, tak to ty burane musím přece vědět líp".
Jsou dvě možnosti. Buď nasákli depresi, která zasáhla pravicovou Prahu, neboť ta tuší, že tentokráte na zbytek země nebude stačit, nebo jsou v depresi proto, že jejich favorité mají poprvé šanci v Praze výrazněji uspět a oni budou muset opustit underground.
Zároveň se začínají rýsovat alternativy, které se ptají, jak je možné dělat to jinak.
Doslechl jsem se, že oligarchie dodnes například stále touží po vhodně regulované krizi, tedy krizičce katalizující výkonnost živé síly a snížení sociálních odvodů.
Jenže dnes zároveň zjišťuje, že na pracovním trhu menežmentu jsou jen propuštění z bankovního sektoru, a to je velmi drahý neschopný humání kapitál - flákači za moc peněz.
Takových i horších dokladů před jakými se elity nacházejí by se našlo více.
U bystré a pozorné části pravicových voličů je proto možné očekávat zájem o kooperaci na demokraticky řízené ekonomice veřejného zájmu ..........také jsem se doslechl.