Co si pamatuju a mám volební právo, vždycky jsem se na volby těšila. Označení svátek demokracie mi neznělo pateticky a vzrušení předvolební kampaně i povolebních jednání mě jako diváka vždy přitahovalo.

Něco se změnilo. Vzrušení z voleb začalo v posledních letech nabývat bolestivé podoby. Předvolební polemiky jsem nedokázala ignorovat, ale jejich poslech a četba mi čím dál víc působí potíže. Už mi taky leze krkem antikomunistické běsnění, které se před každými volbami opakuje a skoro se zdá, že s postupujícím časem sílí. Čím je reálný socialismus v čase vzdálenější, tím je bojovníků proti komunismu více a jsou rozlícenější.

Boj proti minulému nebezpečí mi připomíná zkušenost mého tchána, který když vstupoval do Svazu protifašistických bojovníků, tak byl velice mladý. Zavřený byl totiž v osmnácti letech. Domníval se, že členů bude rychle ubývat, jak budou umírat. Ale jak šel čas, ve svazu začali přibývat další a další hrdinové, kteří jako šestiletí nosili partyzánům jídlo. Svaz vůbec nevymíral, ba právě naopak.

Kromě tohoto trapného folklóru, který má za cíl oslabit levici jako celek, citlivěji vnímám i polarizaci společnosti, kterou každé volby přinášejí. Zdá se mi, že se voliči různých stran nenávidějí čím dál víc. Anebo se mi to nezdá?

Také se letos víc než kdy jindy bojím vzestupu otevřeného i skrytého rasismu v předvolební kampani. Bojím se toho, že může uspět někdo jako Tomio Okamura, který přitvrzuje, ale snad ještě více toho, že si v touze po voličské přízni protiromskou rétoriku přivlastní i stávající parlamentní strany.

Nejhorší ale je, že jsem ztratila své pionýrské nadšení. Ve všech minulých volbách jsem se tak dlouho přesvědčovala, že bych mohla volit toho, či tamtoho, zvažovala, četla, poslouchala, diskutovala, přemýšlela až jsem si nakonec vybírala z mnoha alternativ. Nad stesky lidí, kteří neměli koho volit, jsem jen nechápavě kroutila hlavou. Litovala jsem, že těch hlasů nemám víc, abych je mohla rozdělit aspoň stranám koalice, kterou bych si po volbách přála vidět vládnout.

Letos poprvé nemám chuť volit nikoho. Zatím. Ještě je před námi volební kampaň a možná svůj názor změním. Volit každopádně půjdu a jistě vím jen, že svůj hlas věnuju nějaké straně od středu nalevo, ale už teď ve mně sílí podezření, že si ho nezaslouží. Ráda bych se pletla.