Anticiganismus je opět na vzestupu. Náckové pochodují v Duchcově, Českých Budějovicích i jinde. Internetem se šíří propaganda o zneužívání sociálních dávek a faktická segregace se už týká nejen bydlení a přístupu na pracovní trh, ale pokračují i snahy mnohých obcí o její uzákonění.

O příčinách tohoto kritického stavu se mluví už dlouho: ekonomický pokles, antisociální politika vlády, rétorika nepřizpůsobivých a společností se šířící pocit zmaru, založený na tom, že i přes veškeré úsilí se oficiální politika nejenže z tohoto zhoubného směru neodchýlila skoro ani o centimetr, ale právě naopak.

Jihočeský policejní ředitel hájí pokřik o černých sviních, Praha chce vykázat bezdomovce z MHD a nemalé množství občanů tomu když ne přímo tleská, tak alespoň souhlasně pokyvuje. A populističtí politici slibují, že půjdou ještě dál a důsledně.

V následující úvaze se nebudu zabývat ani příčinami tohoto stavu, ani konkretizovat návrhy na jeho řešení, ale pokusím se popsat složeninu vztahů, která umožňuje jeho reprodukci. Ačkoli tuto složeninu nenávisti chápu jako značně autonomní a samu od sebe vzniklou (emergentní), nepopírám, že velice dobře zapadá do jiných složenin a ani nevylučuji, že se hodí konkrétním lidem a organizacím v jejich strategiích.

Složeninu nenávisti takto nazývám proto, že mobilizuje v lidech to nejhorší: násilí, nenávist, závist, zlobu, frustraci, vztek, strach, ostrakizaci, nadávky, zklamání. Jak to ale dělá?

Základní postup je ten, který velice vtipně popisuje Jaroslav Dušek ve Čtyřech dohodách. Jmenuje se „metoda padajícího hovna“ a spočívá v tom, že vaše problémy přenášíte dál, na další lidi, zpravidla na ty, kteří jsou v nějakém smyslu „níže“ než vy.

Pokud například šéf udělá nějakou botu a nepřizná si, že to byla jeho chyba či nepozornost, začne se zlobit na své podřízené a vyčítat jim, že neodvedli dobrou práci, začne je úkolovat a jinak šikanovat. Ti však, vědomi si toho, že třeba i dělali, co mohli a jak nejlépe dovedli, nechápou, v čem je problém, a cítí se zneuznáni a nespravedlivě osočeni. Správná reakce je ta, že šéfa uklidní, vysvětlí mu svůj názor a pokusí se ho přivést k sebereflexi.

Jenže hierarchická struktura řady organizací tomuto postupu obvykle brání a systém navíc do vedoucích pozic často vybírá deprivanty, kteří mají vůči sebereflexi velice silné zábrany. Vybíráni jsou často „silní“, mnohdy ješitní a obvykle bezohlední jedinci. K tomu totiž vede společnost, v níž dominují konkurenční vztahy a která si enormně cení „výkonu“ a „výsledků“, a přitom má tendenci přehlížet cestu, po níž se k těm výsledkům dospělo. Zkrátka společnost, kde platí heslo „účel světí prostředky“.

Jak si však poradí zaměstnanec s emocemi a úkoly, které na něj šéf naložil proto, aby si sám ulevil? Pokud se „touží dostat vejš“, bude se chovat právě jako šéf a opět to pošle dál! Tentokrát na ještě nižšího podřízeného, ale třeba také na svého partnera, děti, psa, anebo právě na někoho ze sociální skupiny otloukánků. Je to tak jednoduché, konkurující si společnost to schvaluje a vláda shora posvěcuje tím, že velice přesně tuto skupinu vymezuje pojmem nepřizpůsobiví.

Společnost tak přímo, v důsledku vlastní funkční diferenciace, vytváří hromosvod pro jevy, se kterými si jinak neumí či nechce poradit. Zbavování se zodpovědnosti na individuální úrovni tak koresponduje se zbavováním se zodpovědnosti na úrovni společenské. A korunu tomu dává vláda, která sama sebe označuje za zodpovědnou!

Už jenom tento základní postup vysvětluje mnohé. Je to totiž sociální mechanismus, který tlaky a problémy z centra přesouvá na okraj a postupně ze systému vylučuje. Jedině díky tomuto mechanismu je tak možné, že vláda se od veškeré špíny, korupce a špatných rozhodnutí očistí, stejně jako se od hrozivých sociálních a environmentálních důsledků ekonomické činnosti očistí manažeři firem a stejně jako se od důsledků vlastních lží, polopravd a nezveřejněných skutečností očistí vlivní novináři a šéfredaktoři.

Jenže stále si klademe otázku, proč zrovna Romové a bezdomovci? Proč ne například židé, cizinci a homosexuálové, kteří přeci také patří mezi obvyklé podezřelé? Ne že by zde nebyly náznaky antisemitismu a projevy xenofobie a homofobie, ale přeci jen, jejich intenzita je jiná.

Důvod vidím v tom, že je hledána snadná a dobře rozpoznatelná oběť. Přeci jen, žida ani homosexuála nepoznáte na první pohled a navíc je zde určité povědomí, tihle lidé mohou být prachatí a vlivní, a tedy hrozí, že když si do nich kopnete, tak oni vás zadupou do země. A cizinci? Ti se do značné míry propracovali k určitému společenskému uznání (a respektují tak diskurz práce) a navíc jsou často ze zemí, které se mohou začít za jejich práva prát. Takže opět žádná snadná oběť.

Snad proto tedy Romové a bezdomovci: jejich veřejný obraz je takový, že nemají ani moc, ani peníze a mnohdy ani zastání. A pokud si do nich kopnete, buď utečou, odstěhují se jinam, anebo se s nimi alespoň pořádně porvete (pokud po tom toužíte) a vybijete si nastřádané negativní emoce alespoň takto.

Jsou zde ale ještě další drobné, avšak důležité detaily. Ponižováním ostatních si sice ulevíte, ale pokud si dovolujete na slabšího, cítíte zpravidla určité výčitky. Proto je lepší kopat do Romů, nežli do bezdomovců. Romové se totiž brání a zaútočit na ně tak představuje určitou výzvu a „zkoušku odvahy“.

Navíc, rasismus, který ulpívá na etnicitě a barvě kůže, je společensky delegitimován, a proto je třeba volbu cikána jako hromosvodu vlastních frustrací odůvodnit jinak. Jde totiž o Romy, kteří nepracují a ještě mají výhody (že jde o nepodložené legendy, je obtížné vysvětlovat, píše se však o tom v řadě jiných článků na DR).

Nejsou na tom tedy tak, jako běžní nezaměstnaní, ale zdánlivě o něco lépe. Proto se zdá být „morálně“ správné jim tuto nerovnost vmést do tváře, což je vnitřně ospravedlněno tím, že takto přeci hájím rovnost: Romové přeci nemohou mít právo na nějaké afirmativní akce, speciální péči a vládní zmocněnce pro romské záležitosti!

Abychom mohli někoho uspokojivě ponižovat, je třeba ho nejprve (alespoň rétoricky) vynést o něco výše. Ponižujeme ho přeci proto, že se nad nás nějak neoprávněně vyvyšuje. Takto snadno se z lidsky neobhajitelného jednání vlastně stává morální čin. Proto je třeba, aby mezi lidem kolovaly ony neuvěřitelné a obvykle i nepravdivé historky.

Kromě toho, že se tímto „apelem na rovnost“ paradoxně odůvodňuje nerovnost, však mýty o tom, jak si Romové jezdí v mercedesech pro dávky, slouží ještě jednomu nekalému účelu: mobilizují lidskou závist. Podobně jako poukazování na bezdomovce, i jen pohled na ně v kontextu strachu (strachu o vlastní zaměstnání i o vlastní bydlení) mobilizuje „k jakékoli akci, která nás jich zbaví“.

Přitom strach a podobné instinktivní pudy především, v zájmu okamžité akce, paralyzují myšlení a kritický nadhled. Proto jsou ony řetězové maily, kterými se šíří nepravdivé mýty, často doplněny o známé: „pokud to ihned nepošleš dalším deseti lidem, přijde na tebe exekutor“.

S nesouměřitelností elit, prekarizovaných středních tříd a postupně vylučovaných tříd nižších „se nedá nic dělat“, „je to příliš složité“, takže budeme na nerovnost poukazovat alespoň tam, kde nám to přinese určité psychické a emocionální uspokojení. Vždyť bezdomovci smrdí! Odůvodňujte si to, jak chcete, mně je z toho blbě, takže budu rád za cokoli, co mě toho smradu zbaví.

A takto se vracíme zpátky k onomu „účel světí prostředky“. Kruh se uzavírá. Vyloučení nepřizpůsobivých lze odůvodnit jakkoli a my zatleskáme komukoli, kdo to za nás udělá. Já si sice ruce špinit nehodlám. Já nejsem rasista. Ale budu rád, když se ta práce udělá.

V tržní společnosti tak vzniká jasná poptávka. Nemusíme se už ptát ani proč, ani jak, trh to přeci vyřeší. V tržní společnosti je uspokojení jakékoli poptávky už předem legitimní. A jak poslední měsíc v téměř posvátné hrůze sledujeme, takto není legitimováno pouze „vyloučení smradu“ a sociálních problémů, ale i uspokojení poptávky po určitých většinově nepopulárních, mnohdy protiústavních, ale přesto kýmsi poptávaných, politických rozhodnutích.