Duchcov je jedno z nejkrásnějších měst v republice. Ale je dost pravděpodobné, že jsem jediný, kdo si to myslí. I když znám ještě pár podivínů, kteří jsou na tom možná podobně.

Když jsem se narodil v tamní porodnici (dnes je po ní veta), bylo město obklopeno vesničkami, těžními věžemi a haldami hlušiny. Od podzimu do jara ho halily těžké smogové mlhy, při kterých jste neviděli na krok, v létě smog působil dusivý těžký příkrov.

Doly si postupně braly daň. Mizely vesnice, které si ochotně odhrabávali jejich obyvatelé, sami přistěhovalci, kteří byli ovšem také horníky. A paneláky slibovaly hřejivý luxus. Zmizelo městečko Hrdlovka, osada Pokrok, vesnice Jenišův Újezd. Vzpomínám, jak kousek od nás, v Lipticích, natáčela CBS Na západní frontě klid. Vesnici určenou k zániku obklopily zákopy, domy vypálili, kostel zničili pyrotechnickými efekty. Ve vytvořených kulisách pak Barandov natočil Signum Laudis. Na kole jsme tam posléze jezdili rabovat zapomenuté rekvizity. Zbytky vesničky odhrabala rypadla.

Duchcov jsem vnímal jako rozdělené město. Nahoru od kina, v jeho novější části, jsem se cítil bezpečný. Staré město pro mě představovalo nebezpečí. Kino bylo místo střetů. Mou pětikorunu na lístek mi čas od času sebral s řádnou nakládačkou nějaký starší výrostek. Někdy Cikán, jindy Čech. Když to byl Cikán, pocit ponížení mohla aspoň přebít nenávist. Slovo rasismus snad tehdy v Duchcově nikdo ani neznal, ale žili ho všichni.

Doly si nevybíraly oběti jen v krajině. I když jsme si mysleli, že důlní katastrofy s desítkami mrtvých jako v místních dolech na Dölinger či Nelson jsou již minulostí. Ale lidská hloupost a šlendrián nejsou omezeny časem, ani politickým režimem. Při výbuchu na dole Pluto zemřelo padesát mužů, někteří z Duchcova, z mého okolí.

To jsem se chystal na střední. Už jsem nebyl ušaté torpédo, co se prochrchlává mlhou do školy a pak se bojí opustit školní budovu, protože na něj čeká partička starších blbečků, kteří ho nejspíš zmlátí. A nebyli to Cikáni.

Jako puberťák jsem ještě pořád vnímal město jako rozdělené. Cikánské či česko-cikánské partičky „z Havířské“ byly vždycky připravené se porvat někde v zámecké a nebyl důvod, proč si nechat jejich provokace líbit. Nebo proč je trochu nepopíchnout. Ovšem pokud byl člověk sám, bez kamarádů ochotných se porvat, byla to samozřejmě blbost, které je lepší se obloukem vyhnout.

Horší to ovšem bylo na zábavách v okolních vesnicích či městech. Hlavně kluci z Pokroku a Oseka si mysleli, že všechny holky od nich jsou tu jen pro ně. U oseckých to byla vážně troufalost, protože ti otrapové tam měli nejhezčí děvčata z okolí. Nevím, jak se to přihodilo, ale bylo to tak.

Měl jsem tam svou platonickou lásku. Měla dlouhé vlasy, vozila mě na motorce, jezdila na mé zápasy a jezdili jsme spolu na vandry. Ale chodila s někým jiným. Tancoval jsem s ní na každé zábavě ve Stropníku a pak s kamarádem pod lípou vzdoroval přesile, která nám pěstmi dávala najevo, že na jejich holky si máme nechat zajít chuť. Byla to docela velká bitka, ale v Průboji — barevné noviny do každé rodiny - se o tom nepsalo. Kamarádi se nám smáli, že jsme si nechali dát na budku. Smáli jsme se s nimi a příště už nedovolili, aby se tenhle debakl opakoval. Připadal jsem si jak Hombré.