Noblesa a slušnost — mnohokrát skloňované termíny letošní prezidentské kampaně, které bylo možnost slýchat v médiích prakticky denně a ještě číst na plakátech. Když volby skončily vítězstvím jednoho z kandidátů, byla táž slova skloňována znovu. Výsledek druhého kola prezidentské volby byl částí zklamaných voličů, médií i kulturní fronty hodnocen coby prohra slušnosti a noblesy. Vyhrála prý prasata, dokonce hnědá a rudá, zvítězila kultura mastných hub, hlupáci a spodina společnosti, prostě socky a sprosťáci — inu hůř už to dopadnout nemohlo.

Na noblesu se náhle zapomnělo a stoupenci noblesního kandidáta ze sebe najednou chrlili záplavy nejrůznějších nenoblesních vulgarit. Někteří byli prý inspirováni slovníkem vítěze. Zřejmě ona šťavnatá slova před jeho volbou dosud neznali, bez Zemana by se o nich nedozvěděli a Zeman byl nejspíše jediný kandidát, který ze sebe vulgarismy vypouštěl. Pokud bychom žili v minulých letech ve zcela jiné zemi, dalo by se tomu věřit…

Noblesu si obvykle spojujeme s jemným, taktním a decentním vystupováním; se slušností, ušlechtilostí a kultivovaným projevem či zkrátka s gentlemanstvím, jež u nás v idealizované podobě ztvárňují například hvězdy prvorepublikových filmů — Oldřich Nový, Svatopluk Beneš, Raoul Schránil a jiní. Posledně jmenovaného jsem znal osobně, byl mým vzdáleným strýcem. Mluvili jsme spolu naposledy nedlouho před jeho smrtí — noblesu a slušné vyjadřování nepozbyl ani s vysokým věkem, i navzdory všem ústrkům, jimž byl minulým režimem vystaven.

A což teprve první československý prezident Masaryk? Nemusel hlásat noblesu na plakátech a nutit ji druhým prostřednictvím reklamních prostředků. Nikdo o ní nepochyboval a vlastně o ní nikdo v souvislosti s TGM ani přehnaně a téměř donekonečna nemluvil. Nebylo to totiž nutné, neboť Masaryk noblesu ztělesňoval svými skutky i celkovou kultivovaností svého projevu. Vulgarismy a různá peprná vyjádření bychom od něj čekali marně. Byl si vědom důstojnosti svého úřadu, a když mu někdo nebyl sympatický, v soukromí použil výraz: „To je ale nepěkný člověk.“

Nenadával novinářům do pitomců anebo do blbečků. Neurážel vulgárně ani své oponenty. Když bylo třeba, uměl být razantní a také útočný, ale bez vulgarismů. Vystačil si s inteligentními a věcnými argumenty. Nebyl sice v pozici československého státníka konfrontován s nejrůznějšími ekoaktivisty; těch bylo v jeho době posud minimum; reálným či potenciálním politickým oponentům přesto veřejně nenadával do magorů,

ba ani nevzkazoval protestujícím demonstrantům, že „mají držet hubu“.

(Právě Masarykovi byla sice dávána za vinu střelba do stávkujících dělníků, což je jistě horší než pár drsných slov. Komunistická propaganda tuto lež omílala po dlouhá desetiletí, ovšem už nesdělila občanům, že rozkaz ke střelbě nikdy nepřišel od československého prezidenta!) Masaryk by se ani nikdy neuchýlil k tomu, že by o premiérovi jiného státu prohlásil, že „prošoustal politickou kariéru“. 

Jistě by použil noblesnější termín, pokud by vůbec cítil potřebu onu věc veřejně komentovat. Podobná slova by jeho noblesními ústy neprošla. A neměl ani potřebu vyjadřovat se formou primitivních a přisprostlých sexistických narážek, v čemž obstojně vynikli oba finalisté prvních přímých prezidentských voleb v ČR.

K Masarykovi nepatřilo ani to, že by si ke zvolení do funkce pomáhal lží, nepravdivým a nevěcným osočováním oponentů anebo bezdůvodným rozněcováním nacionálního šovinismu. Byl českým vlastencem, odmítal secesi sudetských Němců od Československa, nadělal ve vztahu k nim i ke Slovákům řadu politických chyb, ale nezvyšoval si svoji popularitu velmi laciným hraním na nacionální strunu jako jiní politici té doby či jeden z letošních kandidátů na prezidenta.

V této věci jednoznačně lépe obstál v duelu obou politiků současný ministr zahraničí, když se s nadhledem a bez nacionálních předsudků vyjadřoval o sudetských Němcích a etické spornosti poválečného odsunu Němců, který  postihl téměř všechny československého Němce bez rozdílu, s výjimkou antifašistů a obětí nacistické zvůle (ovšem ani těm se v prvých poválečných týdnech občas stoprocentně nevyhnul).

Bohužel ministr Schwarzenberg ve svém zkratkovitém vyjádření zploštil osobu Edvarda Beneše pouze na strůjce a podporovatele odsunu, řekl A a neřekl B, tedy že šlo o zároveň o tvůrce a obnovitele československého státu, respektovaného světového diplomata, antifašistu a důrazného Hitlerova protivníka, což mohlo ve výsledku negativně zapůsobit nejen na onu část elektorátu, jež se možná nechala strhnout primitivním antisudeťáctvím, ale i na ty voliče, kteří by se jinak s ministrem v obecné rovině pohledu na odsun pravděpodobně shodli.

Pokládám však za nepravděpodobné, že by právě tento bod voleb byl z hlediska jejich výsledku zásadní a klíčový, ač to tak publicisté a intelektuálové neznalí sociálních poměrů části současné české populace mohou — a možná ještě po desítkách let budou — velmi zjednodušeně vykládat.

Kandidát TOP 09 nezapůsobil na část voličstva dostatečně věrohodně ani svým podivným vztahem ke korupci, a to i na vlastním ministerstvu (viz kauza Jakuba Klouzala ventilovaná též Nadačním fondem proti korupci) či pozdními sliby zájmu o chudé a sociálně slabé, ve vztahu k nimž jeho strana i vláda, jejímž byl prvním místopředsedou, prováděla v praxi zcela jinou politiku. Zatímco mu zjevně nevadily statisícové odměny náměstkům jeho ministrů a sám se zaklínal spojeneckými závazky k NATO, s krácením důchodů či zhoršením situace sociálně slabých, matek na mateřské dovolené či nezaměstnaných dlouho problém neměl.

U části voličů vzdor mediální a reklamní masáži zjevně nevzbudil dojem „slušného, poctivého a spravedlivého politika“ a ti mu nakonec vystavili účet za dlouholeté působení ve vrcholné politice ve druhém kole voleb. A to nechávám stranou nekritický fanatismus některých Schwarzenbergových stoupenců (chvála Bohu ne všech), který též valně přispěl k tomu, že někteří voliči nakonec volili raději Zemana, ač si to mnozí příznivci knížete odmítají podnes přiznat a vinu hledají kdekoli jinde, jenom ne u sebe samých.

Ostatně i já sám jsem se stal „nepřítelem“ několika Schwarzenbergových skalních fanoušků a zároveň mých dlouholetých známých a zřejmě i „vzorových demokratů“, kterým dnes nestojím ani za pozdrav. Odmítl jsem totiž podpořit jednoznačně „slušnějšího, lepšího a noblesnějšího kandidáta“, jako jediného ztělesňujícího Pravdu a Lásku. Pro přesnost jen podotýkám, že jsem kvůli zásadním výhradám nakonec nevolil ani jeho oponenta Miloše Zemana a z druhého kola voleb jsem si přinesl oba lístky domů jen jako historický suvenýr.

Tomu však můj článek věnován není, a tak odbočím zpět k onomu neustále skloňovanému slovu posledních měsíců — k noblese a slušnosti, respektive noblesnímu a slušnému vystupování. A to po výsledku prvního kola prezidentských voleb dostalo v rolích obou pretendentů na prezidentský stolec a s jejich slovníkem pořádně na frak.

Nemá-li dopadnout příští přímá prezidentská volba a její finále stejně tristně jako to letošní a má-li reprezentovat více noblesy a slušnosti, měli by voliči o pět let později lépe vážit, komu svěřují svůj hlas a tu neignorovat u jednoho kandidáta jeho neotesanost, jíž se mohl za deset let politického odpočinku na Vysočině dávno zbavit a naučit se mezitím větší noblese, ani nepřisuzovat noblesu druhému z kandidátů ruku v ruce s mediální a reklamní masáží, i když ji dotyčný objektivně v řadě případů neprokázal a používal slovník hodící se do laciné putyky, ne však do noblesní diplomacie.

Pravda, dotyčný se přesto zachoval jako větší diplomat, neboť sice vulgárně komentoval ekoaktivisty, odboráře, véčkaře či italského expremiéra, moudře však neposílal vulgarismy na adresu novinářů a nenadával jim do idiotů, což se mu v médiích nakonec objektivně vyplatilo.

Páteční prezidentský slib Miloše Zemana, jenž se odehraje den po narozeninách TGM, letošní prohru noblesy symbolicky korunuje. Nemá-li se stát „noblesní jednání“ našich prezidentů a uchazečů o prezidentství do budoucna jen frází a vyprázdněným pojmem, je na voličích, aby především oni sami přistoupili k dalším volbám hlavy státu s hlubším rozmyslem i větší noblesou…