Noblesa a slušnost — mnohokrát skloňované termíny letošní prezidentské kampaně, které bylo možnost slýchat v médiích prakticky denně a ještě číst na plakátech. Když volby skončily vítězstvím jednoho z kandidátů, byla táž slova skloňována znovu. Výsledek druhého kola prezidentské volby byl částí zklamaných voličů, médií i kulturní fronty hodnocen coby prohra slušnosti a noblesy. Vyhrála prý prasata, dokonce hnědá a rudá, zvítězila kultura mastných hub, hlupáci a spodina společnosti, prostě socky a sprosťáci — inu hůř už to dopadnout nemohlo.

Na noblesu se náhle zapomnělo a stoupenci noblesního kandidáta ze sebe najednou chrlili záplavy nejrůznějších nenoblesních vulgarit. Někteří byli prý inspirováni slovníkem vítěze. Zřejmě ona šťavnatá slova před jeho volbou dosud neznali, bez Zemana by se o nich nedozvěděli a Zeman byl nejspíše jediný kandidát, který ze sebe vulgarismy vypouštěl. Pokud bychom žili v minulých letech ve zcela jiné zemi, dalo by se tomu věřit…

Noblesu si obvykle spojujeme s jemným, taktním a decentním vystupováním; se slušností, ušlechtilostí a kultivovaným projevem či zkrátka s gentlemanstvím, jež u nás v idealizované podobě ztvárňují například hvězdy prvorepublikových filmů — Oldřich Nový, Svatopluk Beneš, Raoul Schránil a jiní. Posledně jmenovaného jsem znal osobně, byl mým vzdáleným strýcem. Mluvili jsme spolu naposledy nedlouho před jeho smrtí — noblesu a slušné vyjadřování nepozbyl ani s vysokým věkem, i navzdory všem ústrkům, jimž byl minulým režimem vystaven.

A což teprve první československý prezident Masaryk? Nemusel hlásat noblesu na plakátech a nutit ji druhým prostřednictvím reklamních prostředků. Nikdo o ní nepochyboval a vlastně o ní nikdo v souvislosti s TGM ani přehnaně a téměř donekonečna nemluvil. Nebylo to totiž nutné, neboť Masaryk noblesu ztělesňoval svými skutky i celkovou kultivovaností svého projevu. Vulgarismy a různá peprná vyjádření bychom od něj čekali marně. Byl si vědom důstojnosti svého úřadu, a když mu někdo nebyl sympatický, v soukromí použil výraz: „To je ale nepěkný člověk.“

Nenadával novinářům do pitomců anebo do blbečků. Neurážel vulgárně ani své oponenty. Když bylo třeba, uměl být razantní a také útočný, ale bez vulgarismů. Vystačil si s inteligentními a věcnými argumenty. Nebyl sice v pozici československého státníka konfrontován s nejrůznějšími ekoaktivisty; těch bylo v jeho době posud minimum; reálným či potenciálním politickým oponentům přesto veřejně nenadával do magorů,