Ten sen se mi nezdál před volbami ale někdy zjara loňského roku, kdy se o prezidentské kandidatuře K.S. ještě ani moc nemluvilo.

Krátce předtím jsem se po náročném pracovním dni setkal neformálně se skupinou mladých, velmi vzdělaných, inteligentních a kultivovaných lidí. (Pro ilustraci: bylo to na Jižní Moravě, takže došlo i na víno a zpěv. Nadpoloviční většina uměla zpívat z not a hrát na nějaký hudební nástroj). O politice se moc nemluvilo, ale na K.S. řeč přišla. Všeobecný názor byl ten, že je skvělé mít takového ministra zahraničí, který nás tak důstojně reprezentuje. Ilustrováno to bylo tím, že K.S. byl neprávem obviněn z nevhodného oblečení, protože měl mokasíny bez ponožek, ale ukázalo se, že v otázkách etikety je naprosto nepřekonatelný, protože věděl, že mokasíny stejně jako sandály se správně nosí bez ponožek.

V tu chvíli jsem se necítil moc dobře — chtělo se mi postavit se proti konsensu a poukázat na rozdíl mezi etiketou a etikou, měl jsem na jazyku otázku, že při vším respektu k odbornosti K.S. v otázce ponožek by mě možná více zajímalo, co si K.S. myslí o tehdy diskutované Kalouskově lži - mystifikaci o existenci jakési nahrávky. Myslel jsem si, že k té pravé noblese by patřilo říct, že ani Kalousek by lhát neměl, což K.S. neudělal. Ani si nepamatuji, co jsem řekl, asi ne mnoho, protože po pracovní stránce jsem k těm lidem byl v postavení učitele a ten by z etických důvodů neměl politicky agitovat. A také jsem jim nechtěl kazit radost.

A teď ten sen: Odehrával se ve škole, kde se K.S. pohyboval po stupínku a měl nějaké zvláštní obutí. Nejprve jsem si myslel, že má „psí dečky“, tedy vlněné návleky, které kdysi vyšší třídy nosily přes společenskou obuv v chladném počasí. Říkal jsem si, ano to je podobné jako to, že K.S. nosí motýlka a požívá infinitivy na -ti, které byly na ústupu už v době, kdy se narodil. Při pozornějším pohledu se ukázalo, že to nejsou psí dečky, ale jakési kostkované bačkory či důchodky s přezkou. Podle nějakých pravidel etikety, které neznám, je to asi vhodné obutí pro politika, když přijde mezi děti na základní školu. Nebo možná K.S. pravidla etikety nejen zná, ale i přímo určuje.Ten sen byl legrační, ale také mírně nepříjemný.

Nejsem psychoanalytik a nevěřím, že sny se dají nějak jednoznačně a autoritativně vykládat. No ale přece jenom se v mých snech objevují jenom osoby, které jsou pro mě nějak důležité. Jak se takovou osobou pro mě stal K.S.? O Zemanovi ani Fischerovi se mi nezdálo. Asi je to vlivem lidí, mezi kterými se pohybuji a které mám rád. Mezi prvním a druhým kolem voleb jsem potkal jenom jednoho voliče Zemana (byl to instalatér, který přišel vyměňovat vodoměry, bylo to v půl šesté večer a postěžoval si mi, že naposledy jedl v šest ráno).

Ti lidé, se kterými jsem v noci, v době spánku rozumu, který probouzí příšery, sdílel ten sen, si vytvořili představu, že Schwarzenberg je symbolem povznesení české politiky na vyšší, přímo světovou úroveň, zatímco Zeman je lhář a sprosťák, kterého volí jen spodina. Druhé kolo bylo bojem mezi dobrem a zlem, pravdou a lží. V Praze byla společensky neúnosná jakákoliv kritika Schwarzenbergovy kampaně, stejně jako poukázání na to, že Zeman měl přece jenom občas pravdu.

Byl to sen, možná krásný, ale jen sen. Sen o světě, kde je dobro a zlo jednoznačně rozděleno. Zemanovi voliči jistě mají také své sny, ale já o nich vím méně. V bdělé realitě volby prohrál ministr nesmírně nepopulární vlády a jinak to dopadnout nemohlo, o Zemanově vítězství rozhodlo první kolo.

Teď se někteří lidé hlásí k tomu, že Zeman není jejich prezidentem a jiní je za to kritizují. K té kritice nevidím důvod. Obrat „můj prezident“ nic věcně konkrétního neznamená, je to vyjádření emočního postoje. Leda snad, že by od Zemana odmítli vyznamenání, milost, či by ho neoslovili pane prezidente. Je ovšem komické, když režisérka Le Fay vydá petici proti Zemanovým lžím a připojí k němu částečně vylhaný seznam signatářů.