Je to už trochu únavné. Ale bude to opět o prezidentské volbě, v níž si nelze zvolit správně, ale jen proti kampaněmi stále mytologizovanějšímu zlu. Upřednostníme tedy 99-ti procentní zlo před zlem stoprocentním. A dosáhneme triumfálního vítězství. A volit musíme, protože podle logiky Jiřího Pehe, kdo nevolí, volí vítěze. Podle mé osobní logiky, kterou jsem z této velkolepé pravdy odvodil, pak rovněž platí, že kdo volí poraženého, volí vlastně vítěze, kdo volí vítěze, volí vítěze, kdo volí oba, volí také vítěze a kdo volí kohokoli, vždycky volí vítěze.

Ač je to takto fatální a bezvýchodné, přesto si odvážně dovolím tvrdit: ať si každý volí, koho chce, anebo nevolí. A říkám to se zjevným ulehčením, protože jsem si volbu znemožnil a odjel z místa bydliště bez volebního průkazu. A koho jsem volil, se dozvím až v sobotu večer, protože vítěz to bude tak jako tak.

Cosi mě ale přece jen nadzvedlo a proto píšu. Poté, co zde na stránkách Deníku Referendum Martin C. Putna rozdělil levici na tu „skutečnou“, co v prvním kole volila Dienstbiera, a na tu nejspíš „neskutečnou“, co volila Zemana, objevil se další myslitel - Matouš Hruška. A už názvem svého komentáře, „Mladá progresivní levice bohužel nejspíš neexistuje“, naznačil své rozčarování nad tím, že 75 procent lidí, kteří v prvním kole volili Dienstbiera, bude v kole druhém volit Zemana a nikoli kultivovaného Karla.

Je to pro něj skutečnost natolik traumatizující, že ten rmutný procentní údaj opakuje ve svém textu třikrát jako pochmurnou mantru. Nikoli nepodobnou mantrám příznivců Karla Schwarzenberga o jeho významném postavení ve světě a o dalších ničím nepodložených věcech. Dle mého soudu tedy Matouš Hruška vstřebal Putnovo účelové rozdělení levice na tu, která už je pro pražské kulturníky dokonce aspoň trochu salonfähig, a na tu, která je Hruškovými slovy neprogresivní a „buřtgulášová“.

V tomto postoji ovšem není zdaleka sám. Proto pokládám za nutný malý exkurs.

Pokud se, Matouši, o části levicových voličů vyjadřujete jako o „buřtgulášové“ či neprogresivní, měl byste se asi vážněji zamyslet nad svou politickou orientací. Podstatou levice je zájem o problémy skupin lidí, které kulturníci a současná vláda mají tendenci označovat za lůzu či spodinu. Skupin, které jsou v pojetí současné vlády, a tedy i Karla Schwarzenberga, na světě jenom proto, aby bez remcání svou dřinou sponzorovaly jak aktivity všemožných podnikatelů, spekulantů, defraudantů a tunelářů — a namnoze byli jejich bezbrannými obětmi —, tak i ušlechtilé rozhovory o kráse u kafíčka či vínečka.

Skupin lidí, kteří jsou už dvacet let ohlupováni stále idiotštějším zpravodajstvím, tupými televizními seriály a údajně zábavnými pořady. V nich k dovršení současné grotesky často vystupují unylé herecké hvězdy, jež v rámci volební kampaně Karla Schwarzenberga dávají najevo svůj vybraný vkus a angažovanost. Je vůbec možné za takových podmínek žádat po lidech, které se rozhodl oslovit Zeman, aby se vyjadřovali vzletně a cítili sounáležitost s aristokracií? Museli by být na hlavu padlí podobně jako pražská střední vrstva.

Milý Matouši, levice to má zkrátka o dost složitější. Chce-li být kultivovaná, ztrácí schopnost komunikovat právě s těmito lidmi. S lidmi, kteří jsou vydáni napospas permanentní propagandistické masáži ze strany v podstatě jednohlasných soukromých médií i těch vyváženě veřejnoprávních. Chce-li být levice blíže k těmto lidem, hned se začne křičet o estetice „buřtguláše“ a její hlasy jsou v mediálním prostoru zesměšňovány, démonizovány či vytěsňovány. O co snadnější to mají všichni pravičáčtí snobové, co se nad „spodinou“ s odporem ušklíbají, a co si většinou mylně připadají jako příslušníci vládnoucí třídy a nepotřebují se zabývat skutečností, že svět opravdu nesestává ze samých „kultivovaných“ intelektuálů. Pokud se chcete zařadit k nim, čiňte jak vám libo. Můžete si pak klidně říkat „progresivní levičák“.

Nechci tím nijak vyviňovat Zemana z jeho šovinistických, xenofobních či militaristických výroků, jimiž lidovým vrstvám podlézá. Jako pragmatický a svým způsobem cynický politik jen pracuje s materiálem, který je k dispozici. Stejně jako pracoval s Klausem a s ODS při uzavírání opoziční smlouvy. Tehdy čelil mimořádné dávce politického diletantismu Unie Svobody, tedy reprezentativního politického zástupce pražského liberálního salonu, který přece o žádné koalice s komunisty ani socanskými komunisty neměl zájem. Dohodnout se na čemsi konkrétním se dalo pouze s Klausem.

Nyní Zeman pracuje se zástupem frustrovaných lidí, jimž se v této společnosti už notnou dobu vymývají mozky a pravice jim kálí na hlavu. Nejspíš z falešného pocitu, že Listopad 89 byl nejen porážkou komunistů, ale také „chudiny“, která by si to proto měla pořádně vyžrat. Bez ohledu na to, že kdyby se dělníci, ano ti vulgární, neestetičtí, buřtgulášoví dělníci, tehdy ke studentům, disidentům a hercům nepřidali, kdyby v ČKD na Miroslava Štěpána nekřičeli: „Nejsme děti!“, Petr Nečas s Miroslavem Kalouskem by nejspíš dneska seděli na ÚV KSČ a Karel Schwarzenberg v Rakousku a nikoli v současné vládě zvolené skrze sérii neuvěřitelných lží a manipulací.

Milý Matouši, hovoříte také o sociálním státu, jako o určité metě, k níž je nutné směřovat, a také o jeho předpokladech. Nutno ovšem říci, že sociální stát není, na rozdíl od Karla Schwarzenberga, estetickou kategorií. Je na jedné straně doktrínou čerpající z ideálu rovnosti, a zároveň se jedná o cynický kompromis se silami kapitálu. Pro mně osobně je jeho základním účelem to, že se snaží zabránit, aby se nejposlednější články společnosti propadly do naprosté bídy a beznaděje, jak se dnes namnoze děje. Právě ony totiž v situaci, kdy si připadají jako ždímané onuce, plodí to, na co s takovou oblibou brnká Miloš Zeman: frustraci, xenofobii, rasismus, agresivitu.

Přestože i já považuji takto zaměřenou Zemanovu rétoriku za nechutnou, není to on, kdo podobné nálady v této zemi systematicky podněcuje a vytváří pro ně vhodné prostředí. Stačí si jen vzpomenout na sérii asociálních vládních reforem, zvyšování DPH a třeba i na nekonečnou sérii výroků o nepřizpůsobivých, flákačích, zneužívačích sociálních dávek. Ty výroky přicházejí od vlády, v níž knížepán Karel zasedá, a která v kontrastu k těmto „karabáčům na nejchudší“ bez skrupulí schválí masové propouštění velkozlodějů v rámci amnestie Václava Klause. Pokud na takové politice spatřujete něco, co by mohla „progresivní levice“ podpořit, čiňte, jak je vám libo. Ale pro jistotu si sebou vezměte pytlík na zvratky.

Karel Schwarzenberg je totiž reprezentantem právě takto zaměřené politiky. Ano, ten hodný strýček s fajfkou, který ve své bezbrannosti působí, že potřebuje zastání, jehož se mu od údajných duchovních elit bohatě dostává. Dokonce v takové míře, že tohoto ministra zahraničí a místopředsedu vlády Putna označuje za osobu neprávem diskriminovanou. Je velmi snadné vzbudit sociálně bezohlednou politikou ve společnosti ty nejhorší emoce. A pak se od nich s opovržením odtahovat a kázat o morálce. Zvládne to každý „magor“ a v této zemi klidně i za doprovodu pěvecké složky PEN Klubu v čele s Ludvíkem Vaculíkem: „Kníže má k lidu blíže.“

Ale především: Zatímco se Zemanovým příznivcům z dolních pater společnosti vytýká vulgarita a soukromé televize ji ihned ochotně přiblíží přímým vstupem z restaurace IV. cenové skupiny, lidé, kteří by měli o stavu společnosti opravdu přemýšlet a udržovat si kritický odstup, protože k tomu mají předpoklady, se v rámci podpory reprezentanta nejzhůvěřilejší vlády za posledních dvacet let své inteligence před zraky veřejnosti dobrovolně zříkají a dělají ze sebe kašpary v nejlepších tradicích Anticharty. Se všemi příbuznými agresivními projevy, jako jsou výhrůžky, ukončování spolupráce a další postihy uplatňované vůči těm, co to „odmítli podepsat“.

Pokud má tato společnost opravdu takové intelektuální a umělecké elity, je na tom hůř, než by si kdokoli ještě před měsícem mohl pomyslet. A nedopadne dobře. Tahle země prostě není pro chytrý.