Jiří Dienstbier nebude příštím prezidentem, přesto je v mnoha ohledech vítězem. Pro toto tvrzení existuje hned několik důvodů.

Především bylo jasné od okamžiku, kdy byl nominován sociální demokracií na prezidenta, že jelikož se svým zjevem, věkem i způsobem vystupování zcela vymyká lidovým představám o prezidentovi, jsou jeho šance na vítězství pramalé. Ačkoliv mnozí považovali při současné nepopulárnosti pravicové vlády za výhodu skutečnost, že je Dienstbier stranickým kandidátem ČSSD, ve skutečnosti bylo jeho těsné spojení s jednou ze dvou velkých stran při současné míře nespokojenosti lidí s velkými stranami handicapem.

Leckdo sice může namítnout, že stranickými kandidáty jsou i Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg, ale zdá se, že nespokojenost se stranami se v české společnosti koncentruje na ty velké. Jinými slovy, politici spojení s malými, navíc poměrně novými stranami jsou vnímání veřejností mnohem méně jako straničtí kandidáti. Ačkoliv jak Zeman, tak Schwarzenberg měli podporu svých stran, oba vystupovali v kampani mnohem více „za sebe“, než Jiří Dienstbier nebo Přemysl Sobotka, v jejichž případě byla příslušnost k velkým stranám velmi viditelná.

Zatímco ale Sobotka a jeho ODS utrpěli debakl, Dienstbier a ČSSD uhráli velmi přijatelný výsledek. Pokud někteří staří harcovníci v ČSSD, nostalgičtí po časech opoziční smlouvy, doufali, že se stranický „disident“ Dienstbier, a spolu s ním i ti, kteří jeho kandidaturu podpořili, znemožní, mýlili se. Dienstbierův výsledek si zaslouží uznání.

Ten si zaslouží i způsob jeho vystupování. Ani v prezidentské kampani neuhýbal od svých principů a na české poměry neobvykle přímočarého způsobu vystupování. Z tohoto hlediska nemohlo být většího kontrastu, než byl ten mezi vystupováním Dienstbiera a Jana Fischera. Dienstbierovo vystupování je osvěžující i v rámci ČSSD, protože je jedním z mála politiků, který se téměř nikdy neuchyluje k taktickému kličkování ve stylu „ano, ale…“

Budoucnost ČSSD samozřejmě bude do značné míry záviset na tom, zda v druhém kole prezidentské volby vyhraje Miloš Zeman, protože jeho vítězství by posílilo ve straně lidi, pro něž je Dienstbier noční můrou. Pokud naopak Zeman neuspěje, dá se předpokládat, že kontrolu nad stranou s definitivní platností převezme anti-zemanovská skupina, v níž Dienstbier hraje důležitou roli.

Jeho výkon v prezidentské volbě z něj přitom do budoucna dělá velkou naději ČSSD, jestliže současné vedení svůj souboj se „zemanovci“ skutečně vyhraje. Pokud se strana chce postupně zbavit nálepky klientelismu a „strýcovství“, měla by Dienstbierových politických schopností mnohem více využít. Jinými slovy, Dienstbier se stal po prezidentské volbě nejviditelnějším důkazem toho, že skutečná modernizace české levice nemusí být jen utopie.

Je typické, že právě Dienstbier se ve stranickém vedení nejjasněji postavil proti podpoře Zemana v druhém kole prezidentské volby. I on je bezpochyby silně kritický k mnoha aspektům toho, co reprezentuje Karel Schwarzenberg coby představitel současné pravicové vlády, ale zároveň jasnozřivě chápe, že Zeman by byl v prezidentské funkci katastrofou nejen pro ČSSD ale i pro Českou republiku. Je osvěžující vidět politika, který má na jedné straně jasno, pokud jde o zásadní levicové a pravicové postoje, ale je schopen toto vidění takticky potlačit, protože si uvědomuje širší souvislosti.

K těm patří i to, že Schwarzenberg ve funkci prezidenta ČSSD výrazně nepoškodí, a  rozhodně se nebude vměšovat do vnitrostranického dění, včetně snah současného vedení o postupnou modernizaci strany. A patří k nim i skutečnost, že s vnitropoliticky poměrně neškodným prezidentem Schwarzenbergem, jehož odchod na Hrad by navíc oslabil vládu i jeho stranu, by měla ČSSD mnohem lepší šance vyhrát příští volby.