Nevolit není hřích
Petra DuhajskáNení nutno za každou cenu vybírat v prezidentské volbě „menší zlo“. Prezident za nás práci demokratické obnovy stejně nevykoná — začít s ní musíme každý sám.
Už mnohokrát jsme zažili podobnou argumentaci. Přestože jsme teoreticky měli možnost sami si vybrat kandidáta a v přímé volbě si ho zvolit, opět jsme se dostali do situace, kdy mnoho lidí tvrdí, že jedinou správnou možností je volba menšího zla. Skoro to v posledních dnech vypadá, že nejde o to volit někoho, ale volit proti někomu.
Jako by existovaly jen dvě možnosti — volit Karla Schwarzenberga, místopředsedu současné velice neoblíbené vlády a předsedu podobně neoblíbené „Kalouskovy“ TOP 09, proti němuž jako prezidentskému kandidátovi existuje spousta velice oprávněných výhrad, nebo volit Miloše Zemana, strůjce opoziční smlouvy, ne zrovna reprezentativního politického hrubiána, proti němuž jako prezidentskému kandidátovi existuje spousta velice oprávněných výhrad.
A zastánci menšího zla se snaží každého, kdo nechce ve druhém kole prezidentské volby volit ani jednoho z kandidátů, přesvědčit, že přece musíme zastavit větší zlo (na tom, kdo představuje větší zlo, se ovšem neshodnou). „A to chceš na hradě Zemana? To radši půjdu volit Schwarzenberga!“ A naopak.
Případná třetí možnost je podle obhájců menšího zla pouze nejít k volbám a absolutně rezignovat na jakoukoli společenskou aktivitu, zavřít oči a nechat vyhrát zlo. Je tu ale i další možnost. Nepodporovat žádné zlo, ale každý svým způsobem, svými „malými“ činy usilovat o to, abychom dosáhli změny, kterou si přejeme. Podporovat to, co chceme.
A to není jen další možnost v této konkrétní situaci, je to celkový životní postoj, přístup ke světu kolem nás. To je důležité pochopit. Není to jen alternativa v kontextu volby prezidenta. I kdybychom si v první přímé volbě zvolili „dokonalého“ prezidenta, samo o sobě by to nic nevyřešilo. Takový prezident by mohl maximálně podporovat další občanskou aktivitu, směřovat pozornost médií a společnosti k závažným problémům dnešního světa a být morálním vzorem a zdrojem naděje a vize do budoucna. Skutečná změna nepřijde — ani nemůže přijít — shora.
V dnešní době jsme si až příliš zvykli posuzovat naše činy podle okamžitého viditelného efektu. Pokud nevidím výsledek hned, nemá to, co dělám, smysl. To je velice smutné a nerozumné. Zásadně totiž podceňujeme dva důležité faktory — postupný vývoj a pozitivní příklad.
Velké změny nepřicházejí ze dne na den, jen tak. Pokud chceme udělat krok dopředu, je třeba mít jasný směr, vizi toho, kam bychom chtěli dojít. V takovém případě mnohem lépe pochopíme, že všechno má svůj čas, budeme trpěliví a neobrátíme při prvním neúspěchu.
Naše činy vždy vyvolávají nějakou reakci. Velice často ji vůbec nemusíme vidět. A může se stát, že přijde dokonce až po naší smrti. Možná jsme pro někoho svým způsobem vzorem, aniž o tom víme. Možná někomu dodáváme svou činností odvahu a naději.
Jaký příklad bychom dali volbou menšího zla? „Já jako běžný občan nemám šanci dosáhnout toho, co si přeji.“ — „Svět, v jakém žijeme, je bohužel plný utrpení a nespravedlnosti, ale tak to je, musíme se s tím smířit.“ — „Ideály a vize nemají v dnešní době šanci, radši by se měl každý starat o sebe a svou rodinu, o svůj zisk a své pohodlí, a nesnažit se o nemožné.“
Co by se stalo, kdyby ve druhém kole prezidentské volby volil každý podle toho, co skutečně chce? Možná by byla účast méně než 10 procent. A na to by pragmatici opět mohli říct: „Tím se nic nevyřeší, volby se opakovat tak jako tak nebudou, stejně bude na hradě ten a ten.“ Ale něco by se mohlo změnit. Mohlo by to vyprovokovat širokou, celospolečenskou diskusi o směřování naší země. „Jak je možné, že lidé nejdou volit, ani když mají zdánlivě možnost vybrat si skutečně takového prezidenta, jakého chtějí?“ A potom bychom se mohli vážně bavit o tom, jak a proč naše takzvaná demokracie nefunguje a co můžeme změnit.
Možná by i to byl neúspěch. Možná by žádná debata nepřišla, místo ní by na lidi padla jen o to větší frustrace a apatie. Přímá volba prezidenta by možná byla opět zrušena, s tím, že to lidi „očividně stejně nezajímá“. Ale pokud se budeme chovat podle stále stejných vzorců jako doteď, žádná změna nepřijde zcela jistě.
Snaha o změnu je vždy svým způsobem risk. Nemusí to vyjít tak, jak chceme. Neumíme předpovídat budoucnost. Ale volbu menšího zla už jsme v minulosti zkusili mnohokrát. Pojďme se konečně vydat novým směrem. Nemusíme čekat na dokonalého prezidenta. Můžeme začít dnes každý sám u sebe.
Znáte to, kdo se nedokáže poučit ze své historie... Nebo si snad myslíte, že máme na věky zaručeno, že bude při volbách vždy z čeho vybírat? Já jsem vděčná za jakékoliv "menší" či "větší" zlo, protože je to ještě stále VOLBA.
Nevolit bylo hrdinství za komunismu. Ano, jak píšete, dnes je potřeba hrdinů "všedního dne", kteří ovšem nejen zvolí, ale také hlídají, jak se zvolení chovají. Vysvětlím proč.
Kdo se vzdal svého hlasu při volbě - nezasáhl do rozhodování. Co jste nepomáhal rozhodnout, nemáte právo hodnotit. Výsledek volby - rozuměj zvoleného kandidáta - tím ztrácíte právo kritizovat. Skutečně jste odhodlána 5 let jen mlčet a přilížet?