Sny o probouzení občanské společnosti
Jan SládekPřímá prezidentská volba se děje v režii politických stran, které se v jejím průběhu na občanskou společnost neobracely. S hodnocením výsledného působení volby na růst občanské společnosti musíme ještě počkat.
Přímá volba prezidenta, ačkoliv motivována zcela jinými důvody, mohla jako vedlejší produkt podpořit růst občanské společnosti v České republice. Lze již teď pozorovat arciže mírné nadšení některých komentátorů. Uvedu několik argumentů, proč je to spíše „přání otcem myšlenky“, než-li realita. Proč je to zaměnění nápadného za podstatné, proč je to zatím spíše snění.
Zejména dva argumenty jsou časté: relativní úspěch občanských kandidátů a politizace společnosti. Souhlasím s tím, že občanští kandidáti, tj. bez finanční podpory politických stran či velkých (a často neprůhledných) dárců, tedy Fischerová a Franz nasbírali nemálo hlasů, a to zejména vztaženo k tomu, kolik za kampaň utratili. Nemalý počet lidí, kteří je volili se dá také vztáhnout ke klesajícímu počtu členů našich politických stran, najmě těch vládních. Přesto všechno se podstata neúspěchu občanské společnosti ukázala jinde: nepočítá se s ní. Učinil tak Jiří Dienstbier, který zpočátku nechal otevřenou cestu tomu, aby se stal občanským kandidátem. Nakonec si však ani nenechal spočítat hlasy a nákladnou kampaň se stovkami tisíc na PR mu pokryly zdroje z ČSSD. Prostě se na občanskou společnost nespolehl, nevěřil jí. Volby ovládly politické strany, poražena byla jen jedna, a to ODS, ovšem ta k tomu občanskou společnost nepotřebovala.
Druhým argumentem je politizace společnosti, která je dokladována faktem, že se lidé začali o politice více - používám záměrně toto slovo - bavit. S tím souhlasím, špatný je ale výklad. Není to tak, že by se politika a lidé více sblížili, to jen se prezidentská kampaň proměnila ve formát, který je mezi lidmi už dávno populární: reality show. Především úspěch kampaně Karla Schwarzenberga ukázal, jak zábavná cesta na Hrad může být, a od čeho všeho se dá eskamotérsky odvést pozornost. Když pročítám vyjádření zastánců, jak se říká, Šláfnberka či Aligátora, svědčí to spíše o infantilně hravé společnosti spektáklu než o společnosti občanské. Debatami o drncání Superbu tomu přispěl i Václav Moravec, o spektáklech na TV Prima raději pomlčet. Kdeže drobná občanská práce, převládá spíše karnevalové nadšení, se kterým nelze moc počítat. Jak se ptal kdysi Jean Baudrillard: Co ale dělat po orgiích?
podívám-li se střízlivě na výsledky přímé prezidentské volby - což lze brát jako měřítko stavu občanské společnosti u nás - nemohu nebýt zklamán.
Sečtu-li hlasy, které dostaly prvních tři kandidáti (Zeman, Schwarzenberg, Fischer), z nichž ani jednoho není možno považovat za občanského kandidáta, dojdu k číslu 65 %. Znamená to tedy, že minimálně 65% voličů nestojí o občanského kandidáta. Pro občanského kandidáta je tedy maximálně (to je ovšem až nehorázně optimistický předpoklad) zbylých 35%. To tedy není veselé zjištění.
Účast při volbách byla pouhých 61%. Čtyři z deseti voličů jsou tedy lhostejní ke stavu naší společnosti. Také nic povzbudivého, že?
V úplné pravdě se nám nejoptimističtější stav tužeb našich voličů po občanské společnosti ukáže, když znásobím voličskou účast (61%) maximálním procentem voličů, kteří mohli stát o občanského kandidáta (35%).
Tak tedy (0,61x0,35)x100=21%. Znamená to tedy, že pouze 21% všech oprávněných voličů je pro kandidáta z řad občanské společnosti, tj. kandidáta, který ke své kandidatuře nepotřebuje stranický aparát či účinnou podporu zaběhaného politického provozu. Upozorňuji, že výpočet je maximálně optimistický, protože považuji za občanské kandidáty i J.Dienstbiera (ČSSD), P.Sobotku (ODS), Z.Roitovou (KDU) a J.Bobošíkovou (Suverenita).
Plných 79% našich oprávněných voličů nestojí o kandidáta, který by vycházel z jiného prostředí než stranického, tedy např. z občanských iniciativ, z poslanců či senátorů, kteří mají status nezávislých apod. Opravdu žádné nadějné vyhlídky.
Dobrou noc
Jiří Vyleťal