Uznávaný filmový režisér Jiří Menzel se v klipu před prvním kolem prezidentské volby vyslovil, že je třeba volit Schwarzenberga, protože je to šlechtic. My ostatní podle něj nejsme nic jiného než potomci nevolníků, lidé, kteří mají zbabělou povahu. Nevím, čí potomek je Jiří Menzel, část mých předků tvoří Američané, jejichž předci odpluli před staletími z Evropy s jejím nevolnickým systémem do země, kde očekávali a zajistili si svobodu. Druhou část mých předků tvoří, kam až mohu dohlédnout zpět, pracující lidé, kteří nebyli poddanými a hájili svou svobodu. Kdybychom šli hodně zpět do českých dějin, našli bychom tam pokus, bohužel marný, o náboženskou a sociální reformu již v 15. století, ale později i vzpurné Chody (má vlastní matka pocházela z jejich kraje), kterým se svoboda spojovala se sociální spravedlností.

Mí adoptivní rodiče, kteří mě od nejranějšího dětství vychovávali, byli masarykovští humanisté. Opovrhovali poddanskou a nevolnickou mentalitou. Vedli mne i v poměrech minulého režimu k hrdému občanství. Někteří z mých předků mohli být nevolníci, ale není to nic, k čemu bych se chtěl hlásit.

Jiří Menzel si možná představoval, že získá nerozhodnuté voliče pro svého prezidentského kandidáta tím, že je pozuráží, konkrétně že je označí za zbabělce. To pak přirozeně vede ke zpětnému pohledu na odvahu toho, kdo se takto vyjádřil. Natočil v 60. letech, v době, kdy se na rozhodujících místech objevili úředníci, kteří měli demokratičtější představu o socialismu, nebo možná u některých jen polevila ideologická bdělost, několik filmů, které zaujaly novou filmovou řečí, inteligentním humorem a byly pokládány za zašifrovaný odpor vůči režimu (mj. Ostře sledované vlaky, Rozmarné léto, Zločin v šantánu).

V následujících dvou desetiletích, kdy přituhlo, následují filmy s krotkým humorem, zcela přijatelné pro cenzory jako Báječní muži s klikou nebo Vesničko má středisková. Poté, co protivník byl poražen, přichází řízná parodie na sovětské válečné filmy Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina a kritický pohled mj. na poúnorové poměry r. 1948 Obsluhoval jsem anglického krále. Inu, trochu pozdní odvaha.

Občan Karel Schwarzenberg je nejen v soukromí, ale i v médiích veřejné služby označován jedním ze svých fiktivních titulů, titulem knížecím. Tolik pozornosti nevzbuzuje, že v monarchii by byl také vévodou a hrabětem. „Kníže“, to zní víc pohádkově, takže tento titul ve virtuální mediální říši a následně u veřejnosti zvítězil. Omlouvá se to jako nezávazná řeč. Žijeme v republice, v níž oficiálně nikdo nemá privilegium proto, že se narodil v určité rodině. To není bezvýznamné. Patří to k ústavním principům. Občanskou rovnoprávností stojí a padá náš politický systém.

Ti, kdo si naoko jen zábavně pohrávají s monarchickými a aristokratickými motivy, zpochybňují ústavní pořádek. Má to potenciál protisystémového vystoupení. Šlechtické tituly a šlechtická privilegia byly u nás po vzniku republiky zrušeny. Možná dodnes platí zákon č. 268/1936, který původní právní normu z r. 1920 doplnil a který mimo jiné ve svém § 5 říká: Přestupku se dopouští, pokud nejde o čin soudně trestný: … kdo úmyslně a veřejně hledí naznačiti své zákonem zrušené šlechtictví, zejména kdo úmyslně a veřejně za tím účelem užívá zákonem zrušených šlechtických titulů a erbů, jakož i kdo v tisku dává někomu zákonem zrušený titul šlechtický…

Snění o šlechtictví, které není dáno jen erbem, ale znamená šlechtického ducha, jak v klipu říká Menzel, je projevem zbožnosti svého druhu. Politický spor nejprve devíti a teď dvou kandidátů se posouvá do vyšších sfér. K aristokratickému a monarchickému systému patří náboženská sankce. Krále nečiní králem dynastický princip, někdy krále volily stavy. Krále odlišuje od prezidenta tím, že se uvádí do funkce náboženským obřadem, který naznačuje zvláštní působení Ducha svatého. Římskokatolická církev dodnes uznává a používá šlechtické tituly a šlechtici mají privilegia, např. v řádu johanitů. A má také obřad, svátostinu pomazání na krále. Hlava budoucího panovníka se pomazává křižmem, kterého se jinak užívá při křtu a biřmování, při svěcení kněží a biskupů a při žehnání kostelů a předmětů určených ke kultu. Koruna vsazená na hlavu naznačuje, že jde o hlavu pomazanou.

Klasická monarchie činí politickou moc posvátnou. Společnost v ní udržují sacerdotium a regnum, kněžská a královská moc. V byzantské tradici dominuje moc imperátora, a duchovenstvo v čele s patriarchou se mu podřizují. Císař je vnějším biskupem a v liturgii má privilegia kléru. Na latinském Západě se centralizovaná a dobře zorganizovaná církev vzepřela moci císaře a lokálních vrchností a zjednala si teoretickou a často i reálnou moc nad císaři, králi a knížaty. Řehoř VII. roku 1075 stanovil mj., že papež disponuje císařskými odznaky, má mít právo sesazovat císaře, aniž by to bylo omezeno nějakými důvody a že papeži musí všechna světská knížata líbat nohy.

Nostalgií po zaniklých aristokratických a monarchických pořádcích se oslabuje sekulární, demokratický a pluralitní ráz našeho státu a nejprve na úrovni symbolů a myšlenek, a pak postupně i reálně se zavádí klerikální model státu. Před deseti léty byla vyjednána smlouva mezi Českou republikou a Svatým Stolcem. O necelé dva roky později napsal Václav Klaus tehdejšímu ministru zahraničí Cyrilu Svobodovi dopis, jímž vysvětlil, proč nemůže tuto smlouvu podepsat. Ukazuje v podrobném rozboru, jak je tím zpochybněna suverenita České republiky, jak smlouva staví svrchovaný stát do závislé pozice a jak je v rozporu s platnými zákony a mezinárodními závazky. Smlouvu žádná sněmovna, ani žádná sněmovna s pravicovou většinou neratifikovala.

Václav Klaus však mezitím přistoupil na to, že obřad římskokatolické církve na slavnost svatého Václava ve Staré Boleslavi je národní poutí a jako hlava státu na tomto obřadu promlouval. Současná vláda prosadila bez odporu hlavy státu ve sněmovně velkolepý finanční dar v řádu desítek miliard korun římskokatolické církvi (a úměrně menší částky na utišení malých církví a náboženských společností) a tím si otestovala, že by možná i ponižující smlouva prošla. To jsou reálné kroky ke klerikalizaci českého státu. Tím se mocenská elita přihlašuje spíše k tradicím II. republiky a Protektorátu Čechy a Morava, než ke světskému Československu v létech 1918 — 1938.

S nábožnou úctou vzhlíží velká část voličů nejen k domnělému knížeti, kterého by si přála dosadit na prezidentský stolec. Přijde-li v případě jeho zvolení i návrh na změnu republiky v monarchii, to ještě uvidíme. Stejně nábožně vzhlížejí stoupenci i k Miloši Zemanovi. Nevadí jim jeho spíše plebejské způsoby. Mnozí nepotřebují služebníka a reprezentanta státu, ale chtějí tam mít spíše Tatíčka, který se zastane utištěných a pomůže potřebným, a na kterého se možná nějak snáší posvátno z korunovačních klenotů uzamčených v Korunní komoře dómu svatých Víta Vojtěcha a Václava za sedmi zámky. Stačí, že někdo tuto funkci může zaujmout a už se mu připíše imunita vůči kritice. Nábožní stoupenci obou kandidátů nechtějí slyšet slova kritiky. Nepřipustí, že máme na výběr zvolit jednoho špatného kandidáta nebo nevolit.

Politický spor, který by mohl probíhat jako klidná debata o programech, se během pár dní i pro neuvěřitelné množství jinak kriticky myslících vzdělanců přeměnil na téměř náboženskou válku Světla a Tmy, Dobra a Zla. Vítězství jejich kandidáta se podle jejich výroků jeví téměř jako mesiánská říše, v níž vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře (Iz 11, 6 — 9). Vítězství toho druhého bude znamenat peklo.

Vraťme se, prosím, na zem a nečiňme z pouhého politického sporu osudový konflikt. Důvěřujme ústavním zárukám, které jednomu zabrání obnovovat dávno minulé pořádky a druhému změnit zastupitelskou demokracii v populistický prezidentský režim.