Hujer. Tento výraz je v poslední době u nás užíván více než hojně. Kdekdo je podle kdekoho Hujerem, tedy úlisným podlézavcem, který svému nadřízenému přinesl i švestičky ze zahrádky, jak jsme mohli spatřit ve filmu Marečku, podejte mi pero. Tento film je sice součástí série nenáročných filmových normalizačních komedií z per scénáristů Smoljaka a Svěráka (na rozdíl od jejich divadla, které je naopak geniální), ovšem proslavilo jej několik vynalézavých filmových hlášek a postav. A Hujer k nim neodmyslitelně patří.

Eurohujerem je podle Jany Bobošíkové (a zdaleka nejen podle ní) každý, kdo má jiný názor na Evropskou unii než ona sama, kdo si dovoluje vkládat do EU nějaké naděje. Svazácká tradice, kterou tato nedávná prezidentská kandidátka sebou vleče z dob předlistopadových, jí velí nadávat každému s odlišným názorem do pitomců.

„Soudruhu, tvůj názor je špatný, protože je jiný než můj,“ zněl tehdy jeden z vtípků, jimiž se popisoval tehdejší stav svobody slova. Normalizační arogance moci zkrátka nikomu odlišné názory netrpěla. A nejen to, překrucovala významy výrazů, tunelovala jejich smysl, řekli bychom dnes, a vyžadovala stejný pohled na věc od ostatních. K tomu měla sloužit různá politická školení (Večerní univerzita marxismu-leninismu, například) a pochopitelně i tehdejší média, která zněla jedním hlasem. Život ve lži, mohli bychom říci s profesorem Patočkou, jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77, kterého estébáci (de facto) umučili při výslechu.