Jiří Peňás při příležitosti první přímé volby prezidenta ČR napsal na facebooku: „Jako hlavní vedlejší efekt tohohle dne bude zjištění, v jak velkém, těsném a neprodyšném ghettu vlastně člověk žije. Nemám iluze a předpokládám se, že mezi mnou (a řadou vás) a zbytkem národa je hluboký příkop. Ale to se nedá nic dělat. Kvůli tomu se do Patagonie neodstěhuje a nepřestane to tady mít rád, třeba kvůli výletům do přírody a tak, že.“

Vidím resp. cítím to o hodně jinak. Snad nejsem moc nepokorný, když řeknu, že žádná zjištění o neprodyšném ghettu nečekám. Vždyť prakticky všichni žijeme v nějak nereprezentativním výseku světa a společnosti. U všech ráhen a kosatek, co nového by mi mohly říci výsledky této volby o míře té nereprezentativnosti? Trochu mi vrtá hlavou, jestli J. Peňás myslí opravdu vážně, co napsal. Vždyť zažil zhruba stejný počet voleb jako já a navíc to své ghetto, pokud vím, v poslední době neměnil.

Je to první volba svého druhu a dá se čekat ledacos. Přesto pravděpodobnost, že dopadne úplně jinak, než jak odhadují ty solidnější průzkumy veřejného mínění, je nizoučká. Nejspíš dopadne trochu jinak než ty průzkumy - a já nevím, jak. Tohle je vůbec jedna z mála oblastí, kde je mi blízký agnosticismus. Ale mám v tom i trochu naivní respekt k lidu (jakožto zdroji moci v tomto státu) či přesněji snad hluboký respekt k výsledkům voleb. Drobná výhoda tohoto postoje je, že prakticky nemohu být zklamaný. Pravda, je to možná jen duševně hygienická sebeobrana proti obvyklým výsledkům Strany zelených, ale což. Mimochodem, ten respekt je tak hluboký, že nedokážu ani čestně utěšovat lidi, na kterých mi nejvíc záleží, že ten určitě porazí támhletoho. Nejde (mi) to.

Nejvíc mě ale k napsání této glosy inspirovala zmínka o příkopu. Já nevím, jestli stojím na jeho stejné straně jako Jiří Peňás, ani jak to souvisí s kandidáty na prezidenta. Myslím, že jsem volil jinak než on. Hlavně ale já ten příkop nevidím! Společnost je pro mě mnohorozměrné kontinuum — s tím jsem si v tomhle ohledu blíž s tou v jiném dál. Ti nejbližší mi asi jsou blízcí v tom opravdu důležitém, jinak bychom spolu nevydrželi. Ale jaký příkop? Ne a ne a ne! Nu ano, kdo ví, jak se snažím šetřit vykřičníky, něco si z toho domyslí. Já ten příkop vlastně ani vidět nechci. Soudržnost společnosti je pro mě velmi velkou hodnotou. Myslím si, že společnost rozdělená příkopem nebo dokonce více příkopy to má těžké. Proto odmítám dřívější dělení podle národa, rasy nebo náboženství. Proto se zlobím nejen na mužské šovinisty, ale nověji i na některé genderistky. Směl-li bych zůstat v tom podobenství, pak někdy mám pocit, že ony znovu hloubí příkopy, které feministky (spolu s feministy) zahazují — v tom vidím rozdíl mezi těmi dvěma směry.

Leč zpět k prezidentské volbě. Těžko chápu, když řekněme nižší střední třída včetně maloměstské inteligence volí Karla Schwarzenberga. Nevím, jestli ti dobří lidé chtějí nebo nechtějí příkopy ve společnosti, myslím si ale, že se chovají, jako by existovaly. No a moc chtějí být na stejné straně příkopu s Jiřím Peňásem, vždyť na té straně je podstatná část elity, o jejíž existenci většina těch učitelek nepochybuje a k níž chce aspoň takto patřit. Myslím, že podobně se dřív vysvětlovávala ne zcela zanedbatelná obliba ODS mezi zaměstnanci s nízkými příjmy.

Dlužno přiznat, že v diskusi pod citovaným statusem Peňás později specifikoval, že ten příkop spatřuje mezi většinou národa, která nejspíš v tomto kole nejvíc hlasů dá Zemanovi a Fischerovi, a těmi ostatními. Nijak zvlášť mě netěší, že přeci jen jsem s ním na stejné straně. Ne, je to jinak, vždyť snad nejvzdálenější z kandidátů mi je Jana Bobošíková — a přitom i mezi jejími voliči znám lidi, s nimiž mám o čem si povídat, ba kterých si z toho či onoho důvodu vážím.

Na stejné straně příkopu s Peňásem by tedy nakonec měl být i Tomáš Tožička, jenž tu nedávno napsal: „Pražský kulturní salón se rozhodl, že bude volit cimrmanovské mocnářství a přisluhovačské nevolnictví. Pro mě je to nejhorší zklamání těchto voleb.“ Mám blízko nejen k Tožičkovi, ale i k těm voličům Zemana nebo Fischera, kteří oceňují, že jejich kandidátům tradice demokratické republiky postavené na svobodě, rovnosti a bratrství — rozuměj solidarita ve společenství — nejsou cizí. Na rozdíl od Karla Schwarzenberga, jemuž právě to Tomáš Tožička v citovaném článku vyčítá.

A ještě drobnost: výletem do patagonské přírody bych rozhodně nepohrdl, i když to tady mám moc rád (a nejvíc jižní Čechy).