Politika a škola

Karel Lippmann

Politická manipulovatelnost nastupující generace koření v instrumentálním typu výuky na školách všech stupňů. Nepěstuje se kritický vhled do skutečnosti, nýbrž pouze technika nutná ke zvládnutí centrálně určovaných standardů.

Přímá volba prezidenta rozdělila voliče s vysokoškolským vzděláním (řada z nich je pokládána za intelektuální elitu národa) do dvou skupin. Zajímavé názory přináší např. server Christnet.cz. Tomáš Halík v odpovědi Filipu Outratovi mj. napsal: „…nemohu přehlédnout podivné souručenství v táboře ´zemanovců´ či odpůrců Schwarzenberga — komunisté, populisté z ČSSD typu Jandáka či Zaorálka a odborových předáků, Klausova rodina s jeho Jaklem a Hájkem, fašistoidní ultrakatolíci z DOST a mezi umělci hlavně konzumní baviči a estrádní hvězdy; nenašel jsem tam dosud nikoho z těch, kterých si vážím.“

Bývalý ministr školství Petr Piťha se domnívá, že „kampaň i volby ukázaly, že je naše společnost dost ostře rozdělena“. A blíže vysvětluje: „Nesdílím názor, že jde o rozdělení na politickou levici a pravici. Jde o rozdělení na ty, kdo chtějí věcně řešit problémy, které před námi stojí, a na ty, kdo jednají podle krátkodobých a navíc osobních či skupinových zájmů nebo podlehnou povrchní přitažlivé agitaci.“

Pedagog a publicista Jiří Zajíc zase napsal: „Důvody voličského rozhodování (soudě podle toho, co jsem četl ve stovkách diskusních internetových i tištěných vyjádření) byly přitom mnohem víc na úrovni první signální soustavy, než té druhé. Natož aby se v tom objevovalo nějaké skutečně politické uvažování v širším historickém i mezinárodním kontextu. Proto se také snadno uplatňovaly různé ´podpásové údery´ a nakonec zvítězil ten kandidát, který nejvíce v průběhu kampaně lhal.“

Dodejme, že podle podobných kritérií jsou voliči hodnoceni i ve většině českých tištěných periodik, typickým příkladem je např. povolební sloupek Jiřího Hanáka v deníku Právo.

Stereotypy reprodukované školami

Na „správné“ straně tedy stojí přemýšliví stoupenci noblesy a cti, kteří podle Halíka reprezentují 99 procent vzdělaných lidí, mezi těmi ostatními není prý nikdo, koho by bylo možné si vážit. Inu, „co je bez chvění, není pevné“. Nepočetní, osamocení, z dobré společnosti vyřazení a úcty nehodní vzdělanci se pak snaží porozumět, proč jsou pokládáni za bytosti pomýlené či mravně pokleslé. Patrně dospívají k podobnému názoru jako Václav Bělohradský, který 19. ledna popsal v Právu (Podzámčí volí pankáče) jak „je nebezpečně snadné vytvořit v Česku simulakrum“. Tento termín Jana Čulíka (Britské listy) podle něho pojmenovává „obraz, který skutečnost nezobrazuje, ale nahrazuje a snadno může být proměněn ve fetiš“.

Vzájemné poměřování intelektuální zdatnosti jedněch či druhých nemá ale valný smysl. Domnívám se, že „nesnesitelná lehkost“ vzniku nereálných a iracionálních obrazů (předsudků) je způsobena nejen zvláštními rysy naší historie (ve zmíněném článku je Bělohradský uvádí), nýbrž i na našich školách převládající tradicí vzdělávání, která se konec konců na vzniku těchto zvláštností v minulosti rovněž významně podílela a v současnosti nadále podílí.

Nelze přehlédnout, že tyto kritickému rozumu se vymykající a velkou manipulativní energií disponující interpretace skutečnosti, jimiž lze úspěšně atakovat iracionální sféru lidského rozhodování, jsou značně rozšířeny též mezi umělci, vědci, špičkovými odborníky i studenty vysokých a středních škol. S byznysem a politickými elitami provázaná média dokážou stále účinněji mnohé příslušníky zmíněných skupin přesvědčit, aby ve volbách opakovaně dávali svůj hlas právě těm subjektům, které jejich legitimní zájmy zcela určitě hájit nebudou. Přitažli-vý ideál nezřídka dokáže zakrýt rozporuplnou, banální a nečistotami poskvrněnou realitu — zdá se, že dobro zase jednou vítězí nad zlem.

Odvážit se myslet

Účinným prostředkem obrany proti všem moderním formám manipulace, jimiž jsme téměř neprodyšně obklíčeni, je bezesporu kritický rozum. „Sapere aude!“ vyzývá každého člověka v roce 1794 Immanuel Kant. Má na mysli odvahu vzepřít se slepé podřízenosti pravidlům života a myšlení, která sice platí, ale nikdo neví proč. Jinak se člověk nevymaní z nezralosti, jejímž typickým znakem je nadřazení poslušnosti rozumu. Patrně se všichni shodneme na tom, že místem, kde by Kantova slova měla najít silnou odezvu a kde by se měl člověk dát na cestu zrání, je škola. Název závěrečné zkoušky na jejím středním stupni — maturita — to jen potvrzuje. Jaká je ale skutečnost?

Shoda panuje v tom, že kvalita vzdělávání na našich školách není dobrá. Není-li něco v pořádku, vždy se objeví ochotní reformátoři, kteří nabízejí jednoduchá a rychlá řešení. Např. informační server Česká škola přináší řadu příspěvků, z nichž vyplývá, že na našich středních školách se prý v důsledku kapitačního financování škol pohybuje značný počet fakticky nevzdělavatelných žáků. Ti, kteří to nechtějí uznat, jsou pak od praxe odtrženými humanology.

Hlavním opatřením, které neutěšený stav zaručeně zlepší, je přísná kontrola. Učivo se musí náležitě sjednotit, posílí se role různých standardů a plošného testování, učitelé budou „motivováni“ k lepší práci kariérním řádem. V dotazníku, který Cermat zaslal školám počátkem ledna, je mj. otázka, kolik procent žáků by mělo mít maturitu. Dá se asi očekávat, že většinový názor se bude lišit jen různým odhadem rozsahu nevzdělavatelnosti. Úctyhodný německý filosof se zřejmě mýlil. A stejně tak se mýlil i Komenský, když ve své Všeobecné rozpravě o nápravě věcí lidských napsal: „Z lidského vzdělávání se nevyjímá nic, leč nečlověk.“

Domnívám se v této souvislosti, že různá nedorozumění vznikají i v důsledku nerozlišování významu slov. Např. zdaleka ne vše, co se žáci ve škole učí, lze nazvat vzděláním, zdaleka na vše, co ve vyučovací hodině probíhá, lze nazvat vzděláváním.

Chytrost namísto inteligence

Nedávno uveřejnil Deník Referendum Peroutkovu úvahu Inteligence a kapitalismus, v níž autor zdůrazňuje zásadní rozdíl mezi chytrostí a inteligencí (podobně bychom mohli hovořit o rozdílu mezi vzdělaností a odborností). Chytrost může člověka „přivésti tak daleko, že nejvýhodněji dovede nastavovat hubičku pod stolem, z něhož padají drobty“, chytrost vede k egoismu. Inteligence je naopak principem nadosobním, je „neochočená“, jejím cílem je „rozumné uspořádání věcí“.

Odpůrci „humanologů“ jsou přesvědčeni, že většina žáků k inteligenci (nadále používám Peroutkovu terminologii) nikdy nedospěje, nemá tedy smysl se o to pokoušet. Ti nemnozí výjimeční si ji osvojí sami, výuku je tedy třeba zaměřit na chytrost. Takto jsou chápány tzv. vzdělávací standardy. Všichni se na důkaz jejich zvládnutí musí nejprve naučit zaškrtávat v testech A, B, C, D. Žákům i učitelům určená příručka k písemné maturitní práci z češtiny se svým pojetím slohu dá s jistou mírou nadsázky srovnat s návodem na obsluhu počítače. Kdo otrocky nevyhoví centrálně stanoveným předpisům, má smůlu. A tak si maturant, který se rozhodl pro vypravování na téma Jak jsem se stal pověrčivým, např. nesmí dovolit v závěru práce konstatovat, že jeho pověrčivost měla ve skutečnosti jepičí život.

V našich školách se v posledních letech zabydluje jakási „neoscholastika“, vyznačující se strnulým a skutečnosti se vzdalujícím způsobem myšlení. Dialogická forma výuky je potlačována, ohrožuje totiž plnění požadavků, které předepisují zmíněné standardy a z nich vycházející testy. Akcentována je „chytrost“, nikoli „inteligence“.

Obecně stále více platí to, co již před mnoha desetiletími napsal o charakteru literárního vzdělávání F. X. Šalda (O tzv. nesmrtelnosti díla básnického): „Ještě horší jsou konce slovesných arciděl klasiků antických. Takového Vergilia, Ovidia, Tacita, Demosthena, Thukydida. Kdo je čte dnes s radostí a rozkoší, aby sál z nich životní opojení? (…) Zmocnili se jich zato učenci, filologové, literární historikové, pedagogové, a prolézají je jako červi mrtvolu. Napjata na anatomickém stole v školní síni učební leží dnes zsinalá a zelená jejich někdy božská těla, zářící druhdy v slunci a větru, objímaná kdysi a celovaná kdysi velikým nebeským otcem…“

Upřednostňovaný typ výuky vede k manipulovatelnosti

Pomineme-li vznešenost Šaldových slov, zbude holý fakt: školy, až na čestné výjimky, dávají žákům („lidským zdrojům“) příležitost rozvíjet především rozum technický, nikoli však rozum morální či poetický. Takto redukované učení ztrácí svůj smysl, technický rozum nemá sám o sobě dostačující motivační potenciál. Proto je použita, dlužno říci, že s velmi pochybnými výsledky, jinak bezobsažná metoda „cukru a biče “. Absolventi mají sice potřebné certifikáty, později i akademické tituly, jsou většinou dobrými odborníky.

Kantova, Komenského či Peroutkova kritéria zralosti, vzdělanosti, inteligence však splňují jen částečně. Jejich veřejná angažovanost to pak výmluvně dokazuje. Mnozí z nich jsou snadno manipulovatelní a sami rádi ostatními manipulují. Těžko odolávají pokušení, jemuž je vystavují lákavé statusové symboly. V rozhodování o věcech veřejných dávají přednost esteticky založeným postojům, jejich pojetí „politické krásy“ je však značně kýčovité. Typickým příkladem je ponížený obdiv ke knížecí vznešenosti, který projevili např. Jiří Menzel či Zdeněk Svěrák.

Podíl školství na řadě neblahých sociálních i politických jevů je bohužel velice podceňován. Vinu mají nejen ti, kteří naše školství řídí, ale i mnozí učitelé, včetně vysokoškolských. O alternativách se nemluví, všechna důležitá opatření jsou dílem nepočetné skupiny odborníků. Spíše nahodile vznikající a roztříštěná diskuse se týká nepodstatných jevů, pokud něco nefunguje, zabývá se důsledky, ne příčinami.

Největším problémem současné podoby vzdělávání je její údajná samozřejmost, nezpochybnitelná nutnost. Troufnu si předvídat, že předem dané meze nepřekročí např. ani chystaná změna státní maturity. Vše nasvědčuje tomu, že upravená podoba této zkoušky bude opět „odměňovat“ především poslušnost žáka i učitele.

Skutečné vzdělání lze na našich školách poskytovat jen za cenu nikdy nekončícího souboje se systémem. Tatarkův „démon souhlasu“ je ale velmi silný soupeř. Ve školství i v politice. Sapere aude!

    Diskuse (14 příspěvků)
    Jiří Guth, ekolog
    February 4, 2013 v 9.41
    Dík a ocenění
    Celé je to skvělé a pasáž o "neoscholastice" navíc skličující. Zaplať bůh za všechny kantory, kteří, abych tak řekl lapidárně, učí jinak. Díky i za povzbuzení v souboji se systémem (znám K.Lippmanna a navíc sám jsem vpodstatě založením úředník, takže vím, že to nemá nebo alespoň nemusí mít nic společného s fyzickým násilím).
    Martin Šimsa, filosof
    February 4, 2013 v 11.36
    dobrá kritická úvaha
    Také mě potěšilo kritické zamyšlení nad stavem našeho školství i našeho veřejného uvažování. Ono převládání technického a manipulativního myšlení ve škole i ve veřejném prostoru je skutečně alarmující. "Démon souhlasu" je vskutku stále aktuální.

    Ač jsem volil také KS, tak jsem to činil navzdory oné veřejné manipulativní kampani. Prostě jsem si ho vyhodnotil jako vhodnějšího pro úřad prezidenta, který by se měl především řídit ústavou - o tom dlouhodobě a nejlépe píše Václav Žák. Volil jsem ho navzdory vážným argumentům Erazima Koháka a Václava Bělohradského, které měl Tomáš Halík minimálně vzít na vědomí.

    Chápu však a respektuji, že většina volila MZ ne proto, že jsou komunisté nebo plebejci nebo lokajové, ale proto, že odpovídá více jejich zájmům, jejich životní zkušenosti i jejich politickému očekávání. Z těchto důvodů myslím, že je dobré, že prohrála ona "aristokratická", umělecká a mediální kampaň. V tomto smyslu je to slušný demokratický výsledek.

    Potřeba kritického myšlení však platí bez ohledu na výsledek voleb a bude ho potřeba i po prohře výše zmíněné aristokratické umělecké a mediální kampaně a vítězství levicového demokratického prezidenta.
    Blažena Švandová, pracující důchodce
    February 4, 2013 v 14.47
    Pane Šimso, smekám,
    s Vámi stojí za to diskutuvat, člověk se vždycky přiučí.

    Pane Lippmanne, moc hezký článek! Souzním, následující poznámky jen na okraj.
    Jedna moje paní učitelka z češtiny na základce říkala, že děti nejsou chytré, ale chytrácké. Na střední škole zase to byl akcentován rozdíl mezi chytrostí a moudrostí. Rychlý počtář je chytrý, Sókratés byl moudrý.
    No a pak je tu otázka poslání škol, totiž jestli škola má profesně připravovat a nebo poskytovat vzdělání ve smyslu širšího základu, čili možná byste řekl, že má zvyšovat inteligenci. Inteligenční testy ovšem na druhé straně slovo inteligence poněkud degradují, protože často bývají velice jednostranné.
    PH
    Petr Hlávka, učitel
    February 4, 2013 v 22.40
    Budete se divit,
    skutečně technické myšlení neodměňuje poslušnost, naopak odměňuje odvahu nalézat nová řešení. Vy jste asi myslel technicistní řešení.
    Je mi líto, že o technice ve fórech většinou mluví netechnici a je otloukánkem, jako by mohla za všechny neduhy doby. Paní Táňa Fischerová, které si velice vážím, onehdy vyjádřila touhu (vyjádřím se možná nepřesně), aby technici měli větší povědomí o literatuře a kultuře obecně. To by však mělo platit i pro netechniky. Není málo případů, kdy v diplomových pracích absolventů humanitních oborů jsou běžné hrubky jak ze základní školy.
    Recipročně by však měli mít i netechnici základní povědomí o technice a nedívat se na ni s odporem, že je to ona, která za všechno může. Technika je pouze nadstavbou matematiky, fyziky, tedy věd, které se učí již na základní škole. Matematika má však i demokratický potenciál, neboť je objektivní a neúplatná :-)
    Souhlasím, že je třeba rozvíjet rozum morální či poetický, bez ohledu na druh studia.
    KL
    Karel Lippmann, středoškolský učitel
    February 5, 2013 v 8.42
    Aby nedošlo k nedorozumění, musím dodat, že proti matematice a technice vůbec nic nemám, ba naopak. Velice se mi např. zamlouvají názory prof. Vopěnky. Mám jen vážné výhrady proti redukci "rozumnosti" na rozum technický, a to ve všech oborech. Karel Kosík kdesi napsal, že "rozumnost" člověka vzniká až rovnomocným dialogem mezi rozumem technickým (operatio), morálním (virtus) a poetickým (pietas). Každý z nich je tímto dialogem obohacován, tedy i rozum technický. Osamocen, stává se plochým a arogantním (politiku např. redukuje na technologii moci), zůstanou-li osamoceni zbývající dva partneři, převáží morální a poetický kýč (reálnou politiku zamlží "simulakrum").
    JH
    Jaroslav Hajek, Přisluhovač globálního kapitalismu
    February 5, 2013 v 10.0
    Za časů mých studií
    bylo často zmiňováno pozorování, že matfyzák zabývající se ve volném čase např. poezií nebo nebo antickou historií je (byl) podstatně běžnějším jevem než student FF zkoumající ve volném čase Fourierovy řady.

    Interpretace tohoto pozorování se ovšem dost lišily - zatímco mnozí matfyzáci v tom viděli důkaz, jak matematika rozšiřuje obzory a vede mysl k dalšímu růstu, někteří filozofové škodolibě tvrdili, že to naopak ukazuje jak intelektuálně živořící matfyzáci musí hledat únik v humanitních oborech, zatímco humanitní studenty jejich obory naplňují.
    A trapní skeptici jako já zase tvrdili, že matfyzáci se prostě nemusí tolik učit a tak mají víc času na různé blbosti.
    JK
    Jan Konvalinka, biochemik
    February 5, 2013 v 11.38
    Kdo s nami nesouhlasi, je pitomec
    Tak si to shrnme. Stredoskolsky ucitel pan Lippmann tady kritizuje neschopnost ceske intelektualni elity pochopit Zemanovy volice, pak pripojuje dlouhou uvahu o spatne urovni stredniho skolstvi (O tempora, o mores!), ktere ma byt udajne prilis technicistni a zamerene na meritelne vysledky, a na zaver uvadi jako jediny mozny duvod, proc by nekdo mohl volit KS, a to sice "obdiv ke knizeci vznesenosti".
    Vubec si pritom nevsimne, ze se dopousti presne te intelektualni arogance, jakou vycita svym oponentum. S tim stredoskolskym vzdelanim je fakt neco v neporadku.
    KL
    Karel Lippmann, středoškolský učitel
    February 5, 2013 v 13.55
    Vážený pane Konvalinko, nad nikoho se nepovyšuji, to jste si jen obsah mého příspěvku trochu příliš "shrnul" (viz K. Čapek -Dvanáctero figur zápasu perem). Dvoubarevné vidění světa nevyznávám, i když je to občas těžké. Ostatně dialog, po kterém volám (pokud směřuje "ad rem", nikoli "ad personam"), je nejlepší cestou, jak se svodům tohoto vidění alespoň trochu vyvarovat. Odlišný názor přece ještě sám o sobě není projevem "intelektuální arogance", přesto, promiňte, si budu nadále myslet, že argumentace typu "kníže je k lidu blíže" je poněkud slabá a že ti, kteří nevolili KS, nemusí nutně patřit do úcty nehodného "souručenství", které poskládal např. T. Halík. Na druhé straně mám plný respekt k důvodům, které ve prospěch volby KS převážily u J. Diensbiera, P. Uhla M. Šimsy a mnoha dalších. Nad dobou a mravy nelkám ani nejásám (jásání snad není povinné), snažím se jen, pokud mi síly stačí, omezen také tím, co umím či neumím, něco dělat pro to, aby si moji žáci uměli udělat, věcný, fakty podepřený vlastní názor a aby se nebáli vyjádřit nesouhlas s názory mými. A že by má "intelektuální arogance" nějak naznačovala, že "s tím středoškolským vzděláním je fakt něco v nepořádku? To mě snad trochu přeceňujete.
    JK
    Jan Konvalinka, biochemik
    February 5, 2013 v 14.34
    p. Lippmann
    Jsem rád, že jsme si to vyjasnili, a že máte "plný respekt k důvodům, které ve prospěch volby KS převážily u J. Diensbiera, P. Uhla M. Šimsy a mnoha dalších". Doufám, že nahlížíte, že vedle jejich důvodů mohou být i mnohé další, a že i knim máte respekt. Z Vašeho původního textu to totiž nijak nevyplývalo. Dočetl jsem se tam jen o "poníženém obdivu ke knížecí vznešenosti" a o "simulakru", což je termín, na který začínám být alergický (jakoby strašák sudetských Němců nebylo taky simulakrum, a to mnohem nebezpečnější a hloupější).
    Jsem rád, že se shodneme na tom, že důvody lidí k politickým volbám mohou být rozličné, někdy i hodně komplikované, a že představa, že ten, kdo se mnou nesouhlasí, je hlupák nebo oběť špatného vzdělání, nikam nevede.
    MN
    Miroslav Novák
    February 5, 2013 v 18.5
    Já to mám obráceně než pan Lippmann,
    v elitní skupině příznivců KS jsem objevil celou řadu mně nesympatických lidí, především neskrývajících tvrdý antikomunismus.
    + Další komentáře