Zastánci nové státní maturity, v současnosti vedeni ministrem školství Josefem Dobešem, jsou okouzleni žebříčky. Čerpají z nich pocit jistoty, že mají kvalitu vzdělání pod kontrolou, vítají, že mají konečně v rukou účinný nástroj k sledování ovládání svých podřízených. S pozoruhodnou arogancí pomíjejí podstatný nedostatek svých záměrů: až dosud totiž přísně tají, co si pod slovy kvalitní vzdělání vlastně představují.

Jedinou metodou, jak přesně změřit a srovnat výsledky práce školy, jsou standardizované testy. Mají však nedostatek, který je diskvalifikuje: kladou jen takové otázky, na které lze odpovědět jednoznačně. Proto jsou jejich možnosti velice omezené, jsou schopny prověřovat znalost z kontextu vytržených holých faktů či pouček a jejich bezprostřední kauzální aplikaci. I pracovníci Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (dále CZVV) museli nakonec uznat, že maturitu nelze na testy redukovat. Za samozřejmost pokládaná potřeba co nejpřesnějšího měření výsledků je přivedla k rozhodnutí, že studenti budou sice i nadále psát písemnou slohovou práci a skládat ústní zkoušku, avšak obě tyto části maturity budou co nejvíce přizpůsobeny standardizujícímu principu testování. A tak nabádají hodnotitele, aby při klasifikaci slohové práce nepřihlíželi k originalitě obsahu i formy (což jim však nebrání, aby mezi nabízené slohové útvary zařadili např. esej, jehož základním znakem je právě tato originalita), při ústní zkoušce má student text pouze analyzovat, nikoli interpretovat (interpretace je podle pracovníků CZVV „deobjektivizační činitel“), nemá možnost srovnávat více úryvků z literárního díla apod.

Výsledkem je, že exaktního srovnání kvality se stejně nedosáhne (to plně dosvědčil průběh školení učitelů k nové maturitě), zato se ztrácí smysl těchto složek maturitní zkoušky, což velmi negativně ovlivňuje i celý průběh předchozího studia, které musí podobu maturitní zkoušky zohlednit. Přesto existuje přijatelný kompromis: testování co nejpřesněji vymezeného základního učiva, jehož osvojení by bylo podmínkou přístupu studenta k maturitě, by mohlo proběhnout v dostatečném časovém předstihu (např. na počátku 3. ročníku čtyřletého cyklu), aby samotná závěrečná zkouška byla od této neúnosně úzce vymezené metody zkoušení plně osvobozena. Výuka by se tak alespoň dva roky odehrávala bez její svěrací kazajky.

Z uvedených důvodů jsou testy jako maturitní zkouška pro kvalitu vzdělávání velice nebezpečné. Pozoruhodné je, že zatím nikdo z těch, kdo je prosazují, nedokázal odpovědět, co z bohatého obsahu vzdělání jsou schopny prověřit, a zda tedy mohou být použity jako zcela objektivní měřítko jeho kvality. Na žádost, aby uvedli titul alespoň jedné odborné studie, která by přesvědčivě dokládala, že v předmětu český jazyk a literatura je vhodné využít při zkoušce metodu testování, a aby specifikovali, co se touto metodou zjistí, odpověděli pracovníci CZVV takto: