Miloš Zeman krátce po svém zvolení ironicky poděkoval novinářům za kampaň, kterou vedli na podporu Karla Schwarzenberga. Ta byla podle jeho slov natolik manipulativní, že přiměla mnohé nerozhodnuté voliče, aby raději dali hlas kandidátovi, kterého média takto ostentativně neprotěžují.

O tom, že média se jednostranně angažovala na podporu jednoho z kandidátů, nelze pochybovat. Osobně jsem byl mimo jiné velice překvapen debatou, kterou jsem večer po prezidentské volbě vyslechl na veřejnoprávní stanici Český rozhlas 6. Kromě moderátora nikdo ze čtyř diskutujících neskrýval své rozčarování z volebního výsledku. Vyhrál podle nich horší z kandidátů, lidový bavič, lhář, notorický alkoholik a vyhrál navíc nečestnými prostředky, díky „podpásové“ kampani, vyhrál s komunistickou rétorikou apod.

Novináři vždy mají na vybranou, jestli zaujmou angažované nebo nadstranické stanovisko. Politické dění je možné komentovat i tak, že čtenář prakticky nepozná, komu autor straní. Existuje také možnost pozvat do studia příznivce obou kandidátů, aby zde byly zastoupeny různé názory a debata tak byla vyvážená. Redakce nevyužila ve zmíněné debatě ani jedné z těchto možností. Po pravdě budiž ovšem řečeno, že o hodinu později následoval další diskusní pořad se zcela jiným obsazením, který již byl po této stránce profesionální.

Za jiný zajímavý příklad profesionálně chybného přístupu považuji dva texty Karla Hvížďaly ze čtvrtka 24. ledna na téže stanici. Autor se zde pokusil sepsat životopis obou kandidátů. Jeden ze životopisů však hodnotil popisovanou osobu jednoznačně pozitivně, zatímco druhý vyzníval jednoznačně negativně. Jazyková kultivovanost autorova projevu ostře kontrastovala s reálnou angažovaností a vyvolávala nechtěně komický dojem. K tomu by nedošlo, pokud by se Karel Hvížďala rozhodl psát pouze o jednom z kandidátů. Pak by mu asi těžko mohl někdo vytýkat, že toho kterého politika hodnotí určitým způsobem. Dal si však úkol popsat oba kandidáty a tím implicitně nastavil očekávání čtenáře na nezaujatý přístup, který nedodržel.

Angažované novinařině se u nás dařilo i za první republiky. Že to lze dělat i jinak, ukázal tehdy Ferdinand Peroutka. Stačí si přečíst jeho knihu Budování státu. Těžko z textu vyčtete, kterou stranu Ferdinand Peroutka preferuje. Činy politiků ukazuje tak, že mají svou vnitřní logiku, uznává legitimní důvody jejich politického směřování a jednání, ať už jde o levici či pravici. Upozorňuje na to, když politikové přepínají, hovoří demagogicky, či klamou nějakým způsobem veřejnost, neváhá jim však přiznat, že je k tomu mohou vést určité úvahy strategické a na ně se snaží čtenáře upozornit.

Česká žurnalistika stůně (a stonala i tehdy, neboť i Ferdinand Peroutka si stěžuje na sklon českého člověka k politické hysterii) na neschopnost politického nadhledu. Projevuje se to v démonizaci protivníka, v líčení politických střetnutí jako boje dobra se zlem apod. Tento způsob psaní lze snadno poznat podle toho, že v očích autora politický protivník jedná vždy z pohnutek zvrhlých, zatímco politik spřízněný jedná z pohnutek ušlechtilých.

Konkrétně například u Zemana je náhlý příklon od středu k levici popisován Hvížďalou spíše jako projev bezcharakternosti než jako důsledek názorového a kariérního vývoje politické osobnosti. Zeman je ve zmíněném diskusním pořadu opakovaně popisován jako lhář — tedy esence špatnosti — a nikoliv jako člověk, který v určitých konkrétních případech lhal, což by byl adekvátnější popis situace.

To, že zvítězil Miloš Zeman ve volbách, je podle dalšího mluvčího důsledkem politické nezralosti českého národa a špatné úrovně naší demokracie. Jinými slovy: ti, co volili Zemana, ho nevolili z nějakých racionálních důvodů — z přesvědčení, že to odpovídá lépe jejich ekonomickým či jiným zájmům, nikoliv — volili ho, protože jsou hloupí. Nemusím ovšem poslouchat politické komentáře na stanici analytické publicistiky proto, abych se dozvěděl, že politický protivník mluvčího je narušená osobnost a volit ho může jenom idiot. Totéž mi řekne devadesát procent „strejců“ v kterékoliv hospodě.

Nemíním jásat nad výsledkem současné prezidentské volby. Mesiáš, zaplať Pán Bůh, nepřišel. Nevyhrál ani kandidát, který byl prezentován mnoha svými příznivci jako spasitel. Karel Schwarzenberg by jistě měl řadu předností oproti svému protikandidátovi. O Miloši Zemanovi lze ovšem říci totéž. Skutečnost, že řada voličů nepřijala jednostranný mediální obraz a volila bez ohledu na sdělovací prostředky, ovšem není až tak špatná zpráva.