Levice různých odstínů je v současné době nejúspěšnější v Latinské Americe a tak v tomto regionu najdeme i pestrý výběr levicových prezidentů. Většinou mají ve svých zemích silné postavení, dané zpravidla prezidentským politickým systémem. I přes rozdílnost kultur a tradic se snad lze poučit z tamní zkušenosti. Zde pár příkladů.

Před časem proběhla i našimi médii krátká zpráva o „nejchudším prezidentovi světa“, kterým má být José Mujica, bývalý vůdce levicového partyzánského hnutí, který byl zvolen v roce 2009 v druhém kole prezidentských voleb v Uruguaji. Je to tradičně jedna z ekonomicky nejvyspělejších zemí Latinské Ameriky. V dobách brutální pravicové vojenské diktatury dosáhla největšího počtu politických vězňů v porovnání s počtem obyvatel a praktikovalo se mučení nejen politických odpůrců, ale i běžných občanů. Po pádu diktatury v roce 1985 zažila země jako většina kontinentu neoliberální vládnutí s obvyklými krutými sociálními důsledky a tak se lidé rozhodli to změnit.

Od roku 2004 vládnu levicové strany. Mujica kandidoval za  vládnoucí stranu Široká fronta (Frente Amplio), která spojuje opravdu pestrou škálu politických proudů. Patří k ní socialisté, komunisté, bývalá městská guerilla Tupamaros, sociální demokraté, křesťanští demokraté a šest dalších stran a hnutí. Spojili se, aby porazili tradiční strany liberálního a konzervativního zaměření a tak vyhráli už druhé volby za sebou. Exotický chudý prezident je důsledný ve svých myšlenkách i činech a tak pokud není v úřadě, bydlí na své farmě a devadesát procent svého prezidentského platu rozdává, tak aby mu zůstal jen průměrný uruguayský plat, který činí asi patnáct tisíc korun.