Levice různých odstínů je v současné době nejúspěšnější v Latinské Americe a tak v tomto regionu najdeme i pestrý výběr levicových prezidentů. Většinou mají ve svých zemích silné postavení, dané zpravidla prezidentským politickým systémem. I přes rozdílnost kultur a tradic se snad lze poučit z tamní zkušenosti. Zde pár příkladů.

Před časem proběhla i našimi médii krátká zpráva o „nejchudším prezidentovi světa“, kterým má být José Mujica, bývalý vůdce levicového partyzánského hnutí, který byl zvolen v roce 2009 v druhém kole prezidentských voleb v Uruguaji. Je to tradičně jedna z ekonomicky nejvyspělejších zemí Latinské Ameriky. V dobách brutální pravicové vojenské diktatury dosáhla největšího počtu politických vězňů v porovnání s počtem obyvatel a praktikovalo se mučení nejen politických odpůrců, ale i běžných občanů. Po pádu diktatury v roce 1985 zažila země jako většina kontinentu neoliberální vládnutí s obvyklými krutými sociálními důsledky a tak se lidé rozhodli to změnit.

Od roku 2004 vládnu levicové strany. Mujica kandidoval za  vládnoucí stranu Široká fronta (Frente Amplio), která spojuje opravdu pestrou škálu politických proudů. Patří k ní socialisté, komunisté, bývalá městská guerilla Tupamaros, sociální demokraté, křesťanští demokraté a šest dalších stran a hnutí. Spojili se, aby porazili tradiční strany liberálního a konzervativního zaměření a tak vyhráli už druhé volby za sebou. Exotický chudý prezident je důsledný ve svých myšlenkách i činech a tak pokud není v úřadě, bydlí na své farmě a devadesát procent svého prezidentského platu rozdává, tak aby mu zůstal jen průměrný uruguayský plat, který činí asi patnáct tisíc korun.

Ale ani na zaslíbeném kontinentu moderní levice nejsou všichni prezidenti takoví političtí světci. Možná nejproblematičtější prezidentskou postavou v regionu je Daniel Ortega v Nikaragui, bývalý partyzánský vůdce, vězněný za Somozovské diktatury sedm let. Byl prvním prezidentem po vítězné revoluci, vedl zemi proti kontrarevoluci podporované z USA. V zemi , kterou válka vyčerpala, prohrál se svou stranou Sandinovské fronty národního osvobození (FSLN) svobodné volby. Sám se o to přičinil tím, že se provinil korupčním jednáním, později byl obviněn i ze sexuálního obtěžování. Následujících několik voleb prohrál.

Po několika obdobích vlády liberálních prezidentů, z nichž někteří ho v korupci zcela zastínili, byl znovu dvakrát po sobě zvolen prezidentem i za cenu, že úplným zákazem přerušení těhotenství učinil výrazný ústupek katolické církvi a i nadále je považován za korupčníka. Kvůli Ortegovi se rozdělila jeho strana, ale i zbylá FSLN má v důsledku minulých zásluh i úspěšných vládních sociálních programů dost příznivců, aby byl volen. Přesto je soustavně kritizován nejen pravicovými odpůrci, ale i z tábora levice, kterou tvoří různé politické strany i velmi živé občanské organizace.

Známý fenomenální příklad Huga Chaveze, kterého může jeho pozice lidového prezidenta asi zbavit opravdu jen smrt, ukazuje další příklad demokraticky založeného vůdcovství, které je radikálnější a má masivní, širokou a neutuchající podporu, která překonala i pokus o Chavezovo svržení vojenským pučem. Samozřejmě je kritizován nejen z pravicových pozic, ale i v rámci levicového hnutí a to zejména za paternalistické vystupování a kult osobnosti. Přitom pod jeho vládou dosáhla země i na kontinentální poměry nebývalé míry participativní demokracie. A tak jde-li o volbu mezi bolívarovským socialismem a pravicovým liberalismem, je pro chudou většinu obyvatel volba jasná.

Když byl v Brazílii poprvé zvolen prezidentem Luis Inácio Lula da Silva, stal se brzy terčem kritiky své vlastní strany (PT — Partido dos Trabalhadores), lidových hnutí i dalších spojenců, kteří ho do pozice vynesli, protože s parlamentem, kde levice neměla většinu, musel dělat řadu kompromisů. Lula svým kritikům připomínal: „vyhráli jsme jen prezidentské volby, ne revoluci,“ a pokračoval v tom, co jako bývalý odborový předák uměl dobře — vyjednávání, hledání kompromisů, politika malých kroků. Dokonce se asi snížil i k obvyklé praxi brazilského parlamentu a občas kupoval hlasy. Jeho hospodářská a zejména sociální politika byla velmi úspěšná, a tak ho i proudy, kterého ho i nadále kritizovaly zleva, zvolily i v druhém volebním období.

Dilma Roussefová, která ho vystřídala, pochází ze stejného politického proudu, ale z jeho radikálnější části — byla v době brazilské pravicové diktatury členkou partyzánského hnutí, dva roky vězněna, mučena. Její kampaň podporovala kromě její vlastní strany (PT) koalice devíti levicových uskupení a tak dokázala vyhrát nad svým rivalem, který kandidoval za sociální demokracii. Pravicovější uskupení neměla šanci žádnou.

Tím slibovaným poučením je latinskoamerická schopnost kooperace širokého levicového a často i středového spektra při demokratickém politickém zápase o vládu. Neznamená to politickou jednotu v názorech ani v metodách politické práce, ale schopnost racionálních kompromisů v zájmu široce definovaného společného cíle, kterým může být zlepšení postavení chudých, uchování národního surovinového bohatství, důstojné postavení původních obyvatel nebo růst demokracie a participace.

Zvolení společného prezidentského kandidáta nebo vítězství v parlamentních volbách neznamená konec konfliktů a sporů v rámci vítězné koalice, ale obvykle nejde tak daleko, aby neshody daly šanci na návrat politiky bezohledného vykořisťování. Zároveň takový postup levici kultivuje a posunuje hranice možného. Je to zřejmě postoj draze zaplacený desetitisíci obětí pravicových diktatur a překonáváním ekonomických katastrof, způsobených neoliberálními vládami. Je otázkou, jestli musíme i u nás padnout až na dno, abychom se naučili rozlišovat, kdo ještě spojenec být může a kdo určitě ne.

U nás mají téměř ve všech volbách od listopadu dohromady většinu levicové a středové strany a přesto se dosud nepodařilo vytvořit silnou levicovou vládu a zvolit levicového prezidenta. Místo aby česká levice společně hledala cestu ke svržení vlády, tak diskutuje, kdo je skutečně levicový a kdo ne, jako kdybychom tu už nějakou autentickou, současnou levici, srovnatelnou třeba s tou latinskoamerickou, kromě čestných výjimek jednotlivých osobností , vůbec měli. Máme tu ovšem zemanovský středolevý populismus, komunistický skanzen šmrcnutý pragmatismem, sociální demokracii která se nemůže rozhodnout, jestli míří na Vysočinu nebo do Evropy, Paroubkův středolevý populismus, opatrné odbory, různá hnutí a drobné občanské iniciativy, které i když jsou sociálně zaměřená, tak se bojí označení levice jako čert kříže nebo jiná, které se zase považují za tu jedinou pravou levicovou alternativu. Dosud byl spojujícím prvkem odpor k současné vládě. Jako mávnutím kouzelného proutku tuto křehkou jednotu rozprášila prezidentská volba už v prvním kole.

Je tak možné, že i díky hlasům, lidí, kteří se dlouhodobě staví proti asociální a nekompetentní politice vlády, která nemá v obojím v krátkých dějinách České republiky obdoby, bude prezidentem zvolen jeden z klíčových politiků tohoto politického proudu, Karel Schwarzenberg. Říkat tomu menší zlo nebo se utěšovat tím, že pro stáří nebude prezident Schwarzenberg mít sílu škodit nebo že brzo umře, jak se to tak v debatách objevuje, mi připadá zoufale nedůstojné.

Důstojnější by bylo, kdybychom si přiznali, že celkový stav levice u nás je bídný. Pokud Zemana, který se k levici hlásí, volky nevolky podporují odbory, vedení ČSSD a komunisté, znamená to, že česká levice pro druhé kolo lepšího kandidáta prostě nabídnut nedokázala. Uznání skutečnosti, že Zeman vlastně docela trefně reprezentuje současný stav české levice, je předpokladem pro to, aby to příště snad bylo lepší. Ale už teď je to lepší než situace pravice, která zcela rezignovala na ideje a hodnoty, přestala řídit stát a už jen panuje a krade.