↗

„Abych si udržel zdravý rozum, začal jsem vzpomínat na to, co jsem četl a o čem jsem přemýšlel, když jsem byl mladý. Když jsem byl mladý, hodně jsem četl. Později jsem se věnoval změně světa a už jsem nečetl. Svět jsem nezměnil, ale to, co jsem četl, když jsem byl mladý, mi pomohlo,“ vzpomínal Mujica pro El País na dobu svého věznění v jednom z posledních rozhovorů. Foto Santiago Mazarovich, AFP

Výrazný, mírně zahnutý nos. Přísný, ale laskavý výraz. Jakoby unavené, ale pronikavé, tmavě hnědé oči pod hustými řasami. Jiskřivý ironický humor. Několikrát postřelen. Věznili ho v podzemní díře, kde si povídal jen s žábami a krysami. Sám se divil, že nezešílel, když hranici šílenství tolikrát překročil.

Partyzánská zkušenost a léta vězení jej naučily dívat se na své protivníky s respektem: žádná arogance, žádná ješitnost. Občas dobře mířená provokace a spravedlivý hněv, které neodkládal ani před mocnými tohoto světa. Z pozice uruguayského prezidenta na mezinárodních fórech hlásal potřebu humanizovat společnost tak, aby zajistila důstojný život pro všechny, nabádal k úctě k přírodě a odvratu od bezuzdné honby za majetkem.

Takový byl José Mujica, přezdívaný Pepe.

Třináct let vězení a mučení

Uruguay je více než dvakrát větší než Česká republika, ale obývá ji populace sotva třetinová. V první polovině dvacátého století byla tato země označována za „Švýcarsko Latinské Ameriky“, neboť se vyznačovala relativní politickou stabilitou, demokratickou kulturou, ekonomickou prosperitou a neutralitou. V době Mujicova dětství — byl ročník 1935 — ovšem naplno propukla ekonomická, sociální a následně i politická krize.

Napříč Latinskou Amerikou se k moci dostávaly autoritářské pravicové síly, často více či méně podporované americkou vládou. Těm, kdo napříč kontinentem toužili po sociální a ekonomické spravedlnosti, tak učarovala různá levicová povstání. Kubánská revoluce byl v tomto kontextu doslova výbuchem supernovy. Inspirována jí klíčila partyzánská hnutí a součástí jednoho z nich, uruguayského Hnutí za národní osvobození — Tupamaros, se stal také José Mujica.

Deklaratorním cílem Tupamaros bylo od roku 1963 skoncovat s nadvládou oligarchie, bank a zahraničních korporací, a v důsledku vyvolat nejen domácí, ale celokontinentální povstání, které by vytvořilo novou, kontinentální jednotu a nastoupilo cestu sociální spravedlnosti, cestu k socialismu.

Několikatisícové městské guerille se nakrátko podařilo obsadit město Pando poblíž metropole Montevidea, vyhodit do vzduchu několik poboček zahraničních firem, unést několik významných podnikatelů a dalších osob, jako byl britský velvyslanec v Uruguayi Geoffrey Jackson, který byl v roce 1971 osm měsíců držen v zajetí. Tuto událost sugestivně ztvárnil režisér Costa Gavras v politickém thrilleru Stav obležení.

Reakce režimu byla tvrdá. Už za prezidenta Jorgeho Areca v letech 1967 až 1972 byli pronásledováni členové levicových stran, kritičtí akademici a odboráři, nastolena cenzura a více méně setrvalý výjimečný stav. Vše se pak ještě zhoršilo například poté, co policie zastřelila studenta Líbera Arceho, nebo když Tupamaros zabili amerického „bezpečnostního experta“ Dana Mitrioneho — žoldáka, který jezdil učit latinskoamerické autoritářské režimy mučícím technikám.

Autoritářskou Arecovu vládu završil státní převrat — udál se necelé tři měsíce předtím, než byla na druhé straně kontinentu svržena vláda chilského demokratického socialisty Salvadora Allendeho. 27. června 1973 rozpustil prezident Juan María Bordaberry parlament. V té době ovšem už brutální represe Hnutí za národní osvobození prakticky rozprášily. Na tři tisíce jejich členů bylo za mřížemi, mezi nimi i José Mujica.

Zachránily ho knihy

Prvně jej policie zatkla v roce 1969, z věznice Punta Carretas se mu s dalšími čtrnácti Tupamaros podařilo uprchnout tunelem vyhloubeným do pekárny vedle věznice. V březnu 1970 Mujicu policisté poznali v jednom podniku, kde seděl se svými companieros. Při přestřelce zranil dva policisty a sám byl vícekrát postřelen, jeho stav byl vážný.