Výrazný, mírně zahnutý nos. Přísný, ale laskavý výraz. Jakoby unavené, ale pronikavé, tmavě hnědé oči pod hustými řasami. Jiskřivý ironický humor. Několikrát postřelen. Věznili ho v podzemní díře, kde si povídal jen s žábami a krysami. Sám se divil, že nezešílel, když hranici šílenství tolikrát překročil.

Partyzánská zkušenost a léta vězení jej naučily dívat se na své protivníky s respektem: žádná arogance, žádná ješitnost. Občas dobře mířená provokace a spravedlivý hněv, které neodkládal ani před mocnými tohoto světa. Z pozice uruguayského prezidenta na mezinárodních fórech hlásal potřebu humanizovat společnost tak, aby zajistila důstojný život pro všechny, nabádal k úctě k přírodě a odvratu od bezuzdné honby za majetkem.

Takový byl José Mujica, přezdívaný Pepe.

Třináct let vězení a mučení

Uruguay je více než dvakrát větší než Česká republika, ale obývá ji populace sotva třetinová. V první polovině dvacátého století byla tato země označována za „Švýcarsko Latinské Ameriky“, neboť se vyznačovala relativní politickou stabilitou, demokratickou kulturou, ekonomickou prosperitou a neutralitou. V době Mujicova dětství — byl ročník 1935 — ovšem naplno propukla ekonomická, sociální a následně i politická krize.

Napříč Latinskou Amerikou se k moci dostávaly autoritářské pravicové síly, často více či méně podporované americkou vládou. Těm, kdo napříč kontinentem toužili po sociální a ekonomické spravedlnosti, tak učarovala různá levicová povstání. Kubánská revoluce byl v tomto kontextu doslova výbuchem supernovy. Inspirována jí klíčila partyzánská hnutí a součástí jednoho z nich, uruguayského Hnutí za národní osvobození — Tupamaros, se stal také José Mujica.

Deklaratorním cílem Tupamaros bylo od roku 1963 skoncovat s nadvládou oligarchie, bank a zahraničních korporací, a v důsledku vyvolat nejen domácí, ale celokontinentální povstání, které by vytvořilo novou, kontinentální jednotu a nastoupilo cestu sociální spravedlnosti, cestu k socialismu.

Několikatisícové městské guerille se nakrátko podařilo obsadit město Pando poblíž metropole Montevidea, vyhodit do vzduchu několik poboček zahraničních firem, unést několik významných podnikatelů a dalších osob, jako byl britský velvyslanec v Uruguayi Geoffrey Jackson, který byl v roce 1971 osm měsíců držen v zajetí. Tuto událost sugestivně ztvárnil režisér Costa Gavras v politickém thrilleru Stav obležení.

Reakce režimu byla tvrdá. Už za prezidenta Jorgeho Areca v letech 1967 až 1972 byli pronásledováni členové levicových stran, kritičtí akademici a odboráři, nastolena cenzura a více méně setrvalý výjimečný stav. Vše se pak ještě zhoršilo například poté, co policie zastřelila studenta Líbera Arceho, nebo když Tupamaros zabili amerického „bezpečnostního experta“ Dana Mitrioneho — žoldáka, který jezdil učit latinskoamerické autoritářské režimy mučícím technikám.

Autoritářskou Arecovu vládu završil státní převrat — udál se necelé tři měsíce předtím, než byla na druhé straně kontinentu svržena vláda chilského demokratického socialisty Salvadora Allendeho. 27. června 1973 rozpustil prezident Juan María Bordaberry parlament. V té době ovšem už brutální represe Hnutí za národní osvobození prakticky rozprášily. Na tři tisíce jejich členů bylo za mřížemi, mezi nimi i José Mujica.

Zachránily ho knihy

Prvně jej policie zatkla v roce 1969, z věznice Punta Carretas se mu s dalšími čtrnácti Tupamaros podařilo uprchnout tunelem vyhloubeným do pekárny vedle věznice. V březnu 1970 Mujicu policisté poznali v jednom podniku, kde seděl se svými companieros. Při přestřelce zranil dva policisty a sám byl vícekrát postřelen, jeho stav byl vážný.

Život mu zachránil lékař, který ho ani neudal. Přece si však pro něj po několika dnech přišla policie. Znovu utekl a znovu byl zatčen. V září 1971 pak s dalšími sto jedenácti vězni uprchl z věznice Punta Carretas několik desítek metrů dlouhým, několik měsíců hloubeným tunelem, vedoucím do nedaleké prádelny. Koncem roku 1972 byl definitivně zadržen a dalších skoro dvanáct let měl strávit v těžko představitelných podmínkách.

Státní terorismus uruguayské vojenské junty byl v latinskoamerickém kontextu — vojenské či pravicové autoritářské režimy vládly bezmála ve všech zemích kontinentu — výjimečný snad jen tím, že upřednostňoval věznění a mučení před vražděním. Uruguay měla za junty nejvyšší počet politických vězňů na obyvatele na světě. Do exilu odešla více než desetina populace.

Mujica a osm dalších významných členů Tupamaros měli být popraveni, pokud by organizace obnovila činnost. Mnoho měsíců strávil v podzemní díře, ve které se sotva dalo pohnout, bez přístupu světla a s minimálním přísunem jídla a vody.

Jeden z devíti „rukojmí“, spisovatel a novinář Mauricio Rosencof, později vzpomínal, že mnoho let se dorozumívali přes zeď pomocí morseovky, na záchod směli chodit jednou denně a pili vlastní odstátou moč. Mujica trpěl halucinacemi, měl fyziologické problémy, přišel o ledvinu. Jak později řekl, záchranou mu byly vzpomínky na knihy, které v mládí četl.

Nakonec se dočkal. Nejprve mu povolili nočník, který akutně potřeboval. Když společenská nespokojenost vyústila v roce 1984 v dohodu mezi generály a civilními politiky, jejíž součástí byla amnestie, týkající se i těch Tupamaros, kteří nebyli zodpovědni za žádná úmrtí, jež vešla v platnost následujícího roku, vyšel podle Rosencofova svědectví Mujica s tímto svým symbolem vítězství nad svými vězniteli z bran vězení a zmizel s ním v záplavě vlajek svých příznivců.

Žít znamená milovat

S napříště neodlučnou Lucíou Topolansky se seznámil v ilegalitě, bylo mu tehdy možná třiatřicet, jí šestadvacet. Během let — i ona byla ve vězení od roku 1972 do roku 1985 — si vyměnili jen pár dopisů. Na skromné farmě v Rincón del Cerro, asi půl hodiny jízdy od Montevidea, společně žili a pracovali obklopeni květinami. Svatbu měli až v roce 2005.

Politických aktivit se ovšem nevzdali, jen se v podmínkách obnovené uruguayské zastupitelské demokracie vydali institucionální cestou. Byli jedněmi ze zakladatelů Hnutí lidové participace, které se později stalo součástí Široké fronty, sdružující bývalé Tupamaros, socialisty, komunisty a levicově smýšlející křesťanské demokraty.

V parlamentních volbách roku 1994 byl Mujica zvolen poslancem, o pět let později senátorem. Ve vládě Široké fronty zastával od roku 2005 tři roky post ministra pro chov hospodářských zvířat, zemědělství a rybolov. A v roce 2010 se bývalý partyzán, skromný zemědělec a poněkud prostořeký mudrc stal s pětapadesátiprocentní podporou uruguayským prezidentem.

Prezident byl a zůstal normální

Mujicova vláda — v uruguayském politickém systému je prezident hlavou státu i předsedou vlády — navázala na politiku předchozího kabinetu, za níž vzrostl podíl sociálních výdajů, výrazně klesla míra chudoby, desetinásobně se snížila míra extrémní chudoby, vzrostla minimální mzda a byla zavedena daň z příjmu.

Po dvou letech ve funkci byly s klíčovou Mujicovou podporou legalizovány interrupce do třetího měsíce těhotenství. Uruguay se po Guyaně — v Latinské Americe po Kubě a hlavním městě Mexika — stala druhou jihoamerickou zemí, která schválila potratový zákon. Legalizace výrazně snížila úmrtnost matek, danou nebezpečnými ilegálními potraty, v důsledku čehož se snížila i kojenecká úmrtnost. Ač bezprostředně po legalizaci počet potratů stoupl, v následujících letech začal postupně klesat. Podpořeno bylo také používání antikoncepce.

O necelý rok později Mujica podepsal zákon předložený Širokou frontou povolující sňatky osob stejného pohlaví. Uruguay se stala také nejzelenější zemí v Jižní Americe — a to jak stran energetiky, tak tím, že jako první na světě oficiálně legalizovala marihuanu. Mujicova vláda rovněž omezila nákup půdy zahraničními subjekty a od svého nástupu podporovala nízkopříjmové rodiny.

Bylo to patrně poprvé od uruguayské výhry na světovém šampionátu ve fotbale nad domácí Brazílií v roce 1950, kdy se díky mimořádné osobnosti v čele státu dostalo malé jihoamerické zemi takového zájmu světové veřejnosti.

Samozřejmě se dostavily i neúspěchy. Ačkoli všichni uruguayští školáci získali bezplatně notebooky, vzdělávací systém se reformovat nepodařilo. Daň z pozemků, kterou Mujica navrhl, soudy zamítly. Zleva byl kritizován například za to, že jedná s velkými korporacemi o infrastrukturních, zemědělských a těžebních projektech. Stav vězeňství nebo úroveň služeb sociální péče zůstaly tristní.

V roce 2011 se členové Mujicovy vládnoucí koalice postavili proti přání prezidenta a zrušili amnestii pro bývalé představitele vojenského režimu z roku 1986. Mujica navzdory všemu utrpení, jež prožil, odplatu odmítal. Byl si přitom vědom i demokratického závazku: zákon o amnestii byl podpořen lidovým hlasováním v referendech v letech 1989 a 2009.

V humanistickém a demokratickém duchu se neslo i Mujicovo počínání na mezinárodním poli. V březnu 2011 oznámil uznání Státu Palestina a navázání dvoustranných diplomatických vztahů. V březnu 2014 přijal žádost Obamovy vlády o přijetí pětice lidí, držených v nechvalně proslulé americké věznici Guantánamo na Kubě. Souhlas odůvodnil tím, že jde o osoby, které byly — ostatně podobnou dobu jako svého času on sám — drženy za mřížemi bez soudního procesu.

Uruguayská ústava neumožňuje dva prezidentské mandáty za sebou, Mujica proto v roce 2014 znovu nekandidoval. Veřejně aktivní ovšem zůstal, po odchodu z prezidentského úřadu kritizoval autoritářství Daniela Ortegy v Nikaragui a Nicoláse Madura ve Venezuele. Zároveň se ale stavěl proti zahraniční intervenci do venezuelské krize. Zapojil se do mírových jednání mezi kolumbijskou vládou a kolumbijskou guerillou FARC, která v letech 2012 až 2016 probíhala na Kubě. Rovněž usiloval o nápravu vztahů mezi USA a Kubou. Ostře odsoudil ruský putinovský imperialismus i „šílence“ Mileiho v Argentině.

Lucía Topolansky nezůstala ve stínu svého muže. Poslankyní byla zvolena 1995, od roku 2005 byla senátorkou, od září 2017 do března 2020 viceprezidentkou, první ženou v této funkci. Do roku 2022 pak opět senátorkou. Krátce se stala — jakožto předsedkyně senátu kvůli zvláštnosti uruguayského politického systému — i úřadující prezidentkou.

Myslet světově

V čase neoliberálních „úsporných opatření“, kdy bankéři, kapitalisté a vůdci států dál bohatli, Mujica odmítl chystanou koupi prezidentského letounu, namísto toho inicioval nákup zdravotnického vrtulníku, a sám do zahraničí létal komerčními lety. Odmítl bydlet v prezidentské rezidenci a z farmy, kde se svou ženou kromě zeleniny a ovoce pěstoval chryzantémy, gladioly a afrikány, jezdil do úřadu modrým Volkswagenem Broukem. Většinu svého platu věnoval na sociální projekty, podporu samoživitelek a financování svého politického hnutí.

Integrita osobnosti uruguayského prezidenta byla patrná i na světových fórech — na Konferenci OSN o udržitelném rozvoji v roce 2012 v Riu de Janeiru vyzval k práci ve prospěch lidského štěstí, k ochraně přírody a pěstování vztahů založených na lásce, přátelství a solidaritě v opozici k drtivým okovům hromadění a konzumu. Ekologická krize je podle něj úzce svázána s našimi ambicemi, které se odpoutaly od našeho svědomí. V jeho kritickém projevu zaznělo mimo jiné, že chudý není ten, kdo má málo, ale ten, kdo potřebuje stále více.

Politiku bychom dle Mujici měli založit na lidskosti a respektu k vědě — teprve až se politická správa protne s moudrostí vědy, si lidé začnou skutečně vládnout. Žijeme však v čase, kdy „selhává politika, protože nemá filosofický horizont, který klade život na první místo před hromaděním bohatství,“ řekl ve svém snad nejcitovanějším projevu na 68. zasedání Valného shromáždění OSN v New Yorku v září 2013.

Uruguayský prezident uvedl, že „je těžké představit si horší sílu, než je šovinistický nacionalismus velmocí. Síla, která je osvobozující pro slabé, se stala utlačující v náručí silných.“ Proto je zapotřebí vytvářet univerzální humanistickou kulturu, která bude ustavena na společných hodnotách pro celý lidský druh. Globalizaci nezvládáme z toho důvodu, že naše myšlení není globální. Usilovat bychom proto měli o demokracii v planetárním měřítku, založenou na globální mírové dohodě.

V tomto smyslu se Mujica zasazoval o světové fórum a mezinárodní fiskální politiku, které by problémy řešily nad rámec soupeřících zájmů národních států a krátkodobých zájmů národních vlád. Vzdělávání chápal jako jednu ze zásadních cest k univerzální humanitní kultuře. Uznával, že snaha jeho generace o proměnu vztahů mezi produkcí a distribucí byla sice správná, ale naivní, protože podceňovala obrovskou roli kultury.

Čas odejít

José Mujica měl tu vzácnou schopnost, že věděl, kdy je čas odejít. V roce 2018 rezignoval na senátní křeslo dopisem adresovaným předsedkyni Senátu — své manželce. Nadále ale podporoval Širokou frontu a vyjadřoval se k aktuálnímu dění. Ještě loni v listopadových prezidentských volbách podpořil kandidáta Široké fronty Yamandúa Orsiho, který ve druhém kole porazil pravicového kandidáta.

Před rokem oznámil, že trpí rakovinou jícnu. V lednu pak sdělil, že se mu rakovina rozšířila do jater a další léčbu už podstupovat nechce. Na otázku režiséra Emira Kusturici v dokumentárním filmu El Pepe z roku 2018, čeho ve svém životě lituje, odpověděl: „Toho, že nemám děti.“

Bezvěrec či spíše agnostik, obdivovatel přírody, demokratický socialista José Mujica zemřel doma týden před svými devadesátými narozeninami, nedlouho po papeži Františkovi. Pohřben byl podle svého přání na své farmě pod velkou sekvojí vedle své třínohé feny Manuely.