Výrazný, mírně zahnutý nos. Přísný, ale laskavý výraz. Jakoby unavené, ale pronikavé, tmavě hnědé oči pod hustými řasami. Jiskřivý ironický humor. Několikrát postřelen. Věznili ho v podzemní díře, kde si povídal jen s žábami a krysami. Sám se divil, že nezešílel, když hranici šílenství tolikrát překročil.

Partyzánská zkušenost a léta vězení jej naučily dívat se na své protivníky s respektem: žádná arogance, žádná ješitnost. Občas dobře mířená provokace a spravedlivý hněv, které neodkládal ani před mocnými tohoto světa. Z pozice uruguayského prezidenta na mezinárodních fórech hlásal potřebu humanizovat společnost tak, aby zajistila důstojný život pro všechny, nabádal k úctě k přírodě a odvratu od bezuzdné honby za majetkem.

Takový byl José Mujica, přezdívaný Pepe.

Třináct let vězení a mučení

Uruguay je více než dvakrát větší než Česká republika, ale obývá ji populace sotva třetinová. V první polovině dvacátého století byla tato země označována za „Švýcarsko Latinské Ameriky“, neboť se vyznačovala relativní politickou stabilitou, demokratickou kulturou, ekonomickou prosperitou a neutralitou. V době Mujicova dětství — byl ročník 1935 — ovšem naplno propukla ekonomická, sociální a následně i politická krize.

Napříč Latinskou Amerikou se k moci dostávaly autoritářské pravicové síly, často více či méně podporované americkou vládou. Těm, kdo napříč kontinentem toužili po sociální a ekonomické spravedlnosti, tak učarovala různá levicová povstání. Kubánská revoluce byl v tomto kontextu doslova výbuchem supernovy. Inspirována jí klíčila partyzánská hnutí a součástí jednoho z nich, uruguayského Hnutí za národní osvobození — Tupamaros, se stal také José Mujica.

Deklaratorním cílem Tupamaros bylo od roku 1963 skoncovat s nadvládou oligarchie, bank a zahraničních korporací, a v důsledku vyvolat nejen domácí, ale celokontinentální povstání, které by vytvořilo novou, kontinentální jednotu a nastoupilo cestu sociální spravedlnosti, cestu k socialismu.

Několikatisícové městské guerille se nakrátko podařilo obsadit město Pando poblíž metropole Montevidea, vyhodit do vzduchu několik poboček zahraničních firem, unést několik významných podnikatelů a dalších osob, jako byl britský velvyslanec v Uruguayi Geoffrey Jackson, který byl v roce 1971 osm měsíců držen v zajetí. Tuto událost sugestivně ztvárnil režisér Costa Gavras v politickém thrilleru Stav obležení.

Reakce režimu byla tvrdá. Už za prezidenta Jorgeho Areca v letech 1967 až 1972 byli pronásledováni členové levicových stran, kritičtí akademici a odboráři, nastolena cenzura a více méně setrvalý výjimečný stav. Vše se pak ještě zhoršilo například poté, co policie zastřelila studenta Líbera Arceho, nebo když Tupamaros zabili amerického „bezpečnostního experta“ Dana Mitrioneho — žoldáka, který jezdil učit latinskoamerické autoritářské režimy mučícím technikám.

Autoritářskou Arecovu vládu završil státní převrat — udál se necelé tři měsíce předtím, než byla na druhé straně kontinentu svržena vláda chilského demokratického socialisty Salvadora Allendeho. 27. června 1973 rozpustil prezident Juan María Bordaberry parlament. V té době ovšem už brutální represe Hnutí za národní osvobození prakticky rozprášily. Na tři tisíce jejich členů bylo za mřížemi, mezi nimi i José Mujica.

Zachránily ho knihy

Prvně jej policie zatkla v roce 1969, z věznice Punta Carretas se mu s dalšími čtrnácti Tupamaros podařilo uprchnout tunelem vyhloubeným do pekárny vedle věznice. V březnu 1970 Mujicu policisté poznali v jednom podniku, kde seděl se svými companieros. Při přestřelce zranil dva policisty a sám byl vícekrát postřelen, jeho stav byl vážný.

Život mu zachránil lékař, který ho ani neudal. Přece si však pro něj po několika dnech přišla policie. Znovu utekl a znovu byl zatčen. V září 1971 pak s dalšími sto jedenácti vězni uprchl z věznice Punta Carretas několik desítek metrů dlouhým, několik měsíců hloubeným tunelem, vedoucím do nedaleké prádelny. Koncem roku 1972 byl definitivně zadržen a dalších skoro dvanáct let měl strávit v těžko představitelných podmínkách.

Státní terorismus uruguayské vojenské junty byl v latinskoamerickém kontextu — vojenské či pravicové autoritářské režimy vládly bezmála ve všech zemích kontinentu — výjimečný snad jen tím, že upřednostňoval věznění a mučení před vražděním. Uruguay měla za junty nejvyšší počet politických vězňů na obyvatele na světě. Do exilu odešla více než desetina populace.

Mujica a osm dalších významných členů Tupamaros měli být popraveni, pokud by organizace obnovila činnost. Mnoho měsíců strávil v podzemní díře, ve které se sotva dalo pohnout, bez přístupu světla a s minimálním přísunem jídla a vody.

Jeden z devíti „rukojmí“, spisovatel a novinář Mauricio Rosencof, později vzpomínal, že mnoho let se dorozumívali přes zeď pomocí morseovky, na záchod směli chodit jednou denně a pili vlastní odstátou moč. Mujica trpěl halucinacemi, měl fyziologické problémy, přišel o ledvinu. Jak později řekl, záchranou mu byly vzpomínky na knihy, které v mládí četl.

Nakonec se dočkal. Nejprve mu povolili nočník, který akutně potřeboval. Když společenská nespokojenost vyústila v roce 1984 v dohodu mezi generály a civilními politiky, jejíž součástí byla amnestie, týkající se i těch Tupamaros, kteří nebyli zodpovědni za žádná úmrtí, jež vešla v platnost následujícího roku, vyšel podle Rosencofova svědectví Mujica s tímto svým symbolem vítězství nad svými vězniteli z bran vězení a zmizel s ním v záplavě vlajek svých příznivců.

Žít znamená milovat

S napříště neodlučnou Lucíou Topolansky se seznámil v ilegalitě, bylo mu tehdy možná třiatřicet, jí šestadvacet. Během let — i ona byla ve vězení od roku 1972 do roku 1985 — si vyměnili jen pár dopisů. Na skromné farmě v Rincón del Cerro, asi půl hodiny jízdy od Montevidea, společně žili a pracovali obklopeni květinami. Svatbu měli až v roce 2005.

Politických aktivit se ovšem nevzdali, jen se v podmínkách obnovené uruguayské zastupitelské demokracie vydali institucionální cestou. Byli jedněmi ze zakladatelů Hnutí lidové participace, které se později stalo součástí Široké fronty, sdružující bývalé Tupamaros, socialisty, komunisty a levicově smýšlející křesťanské demokraty.

V parlamentních volbách roku 1994 byl Mujica zvolen poslancem, o pět let později senátorem. Ve vládě Široké fronty zastával od roku 2005 tři roky post ministra pro chov hospodářských zvířat, zemědělství a rybolov. A v roce 2010 se bývalý partyzán, skromný zemědělec a poněkud prostořeký mudrc stal s pětapadesátiprocentní podporou uruguayským prezidentem.

Prezident byl a zůstal normální

Mujicova vláda — v uruguayském politickém systému je prezident hlavou státu i předsedou vlády — navázala na politiku předchozího kabinetu, za níž vzrostl podíl sociálních výdajů, výrazně klesla míra chudoby, desetinásobně se snížila míra extrémní chudoby, vzrostla minimální mzda a byla zavedena daň z příjmu.

Po dvou letech ve funkci byly s klíčovou Mujicovou podporou legalizovány interrupce do třetího měsíce těhotenství. Uruguay se po Guyaně — v Latinské Americe po Kubě a hlavním městě Mexika — stala druhou jihoamerickou zemí, která schválila potratový zákon. Legalizace výrazně snížila úmrtnost matek, danou nebezpečnými ilegálními potraty, v důsledku čehož se snížila i kojenecká úmrtnost. Ač bezprostředně po legalizaci počet potratů stoupl, v následujících letech začal postupně klesat. Podpořeno bylo také používání antikoncepce.

O necelý rok později Mujica podepsal zákon předložený Širokou frontou povolující sňatky osob stejného pohlaví. Uruguay se stala také nejzelenější zemí v Jižní Americe — a to jak stran energetiky, tak tím, že jako první na světě oficiálně legalizovala marihuanu. Mujicova vláda rovněž omezila nákup půdy zahraničními subjekty a od svého nástupu podporovala nízkopříjmové rodiny.

Bylo to patrně poprvé od uruguayské výhry na světovém šampionátu ve fotbale nad domácí Brazílií v roce 1950, kdy se díky mimořádné osobnosti v čele státu dostalo malé jihoamerické zemi takového zájmu světové veřejnosti.

Samozřejmě se dostavily i neúspěchy. Ačkoli všichni uruguayští školáci získali bezplatně notebooky, vzdělávací systém se reformovat nepodařilo. Daň z pozemků, kterou Mujica navrhl, soudy zamítly. Zleva byl kritizován například za to, že jedná s velkými korporacemi o infrastrukturních, zemědělských a těžebních projektech. Stav vězeňství nebo úroveň služeb sociální péče zůstaly tristní.