Část světa, které dnes říkáme Latinská Amerika, byla cílem prvních velkých evropských koloniálních výbojů spojených s osídlováním a útlakem původního obyvatelstva. I když většina dnešních států má už téměř dvě stě let republikánské zřízení, stín kolonialismu je dlouhý.

Mezi přetrvávající důsledky kolonizace a na ni navazujícího závislého postavení v globální ekonomice patří velká sociální nerovnost, politická nestabilita, vnější zadlužení a příliš velký podíl těžby surovin a zemědělské produkce na export.

Argentina je ve všech těchto ohledech vhodným příkladem. Svého času měla ze všech latinskoamerických zemí nejblíže k tomu, aby se stala úspěšnou „dohánějící ekonomikou“. Na počátku 20. století patřila k deseti nejbohatším státům světa. První propad způsobila Velká hospodářská krize na konci dvacátých let, pak se střídala období oživení s dalšími krizemi, provázená častými změnami vlády, někdy vyvolanými volbami, jindy pučem.

Nejvýraznějším a nejpopulárnějším politikem poloviny století byl Juan Domingo Perón (1946—1955). Jeho korporativistický koncept sociálního státu přinesl nebývalý blahobyt dělníkům, ale i zadlužení.

Nejtemnějším obdobím byla vláda vojenské diktatury namířené proti dělníkům a levicovým silám, kterou vedl Jorge Rafael Videla v letech 1976—1983. V tomto období bylo víc než 30 tisíc odpůrců režimu zavražděno, další byli mučeni, několik set osiřelých dětí bylo dáno na převýchovu rodinám věrným režimu.

Později se u vlády střídali peronističtí a neoliberální politici s protichůdnými ekonomickými programy. Krize přicházely obvykle s vládou neoliberální.

Nekonečná spirála dluhů

Zvláštní kapitolu tvoří nekončící zápas Argentiny se zahraničním zadlužením. V roce 1956 při jednání suverénních věřitelů o restrukturalizaci argentinského dluhu vznikl Pařížský klub jako věřitelský kartel. O Argentině jednal ještě šestkrát, naposledy v roce 2014.

Nikdy přitom nešlo o redukci pohledávek, ale vždy jen o odklady splátek. To obvykle znamená, že původní dluhy už jsou dávno splacené, ale dluh dál roste kvůli úrokům. Řada zemí globálního Jihu je tímto způsobem trvale závislá, nemá možnost svou situaci vlastními silami změnit, a aby získala další nezbytné úvěry, musí přijímat podmínky věřitelů — otevírat své trhy, omezovat sociální náklady a podobně.

Další balík argentinských dluhů se týká soukromých věřitelů. Po státním bankrotu v roce 2002 se Argentině v čele s peronistickým prezidentem Nestorem Kirchnerem podařilo v roce 2005 tento typ dluhů významně zredukovat. Dalšího zlepšení dosáhl prezident Fernandes v roce 2019.

Ovšem nejpozději od devadesátých let vykazuje Argentina soustavně — bez ohledu na to, kdo zrovna vládne — vysoce negativní indikátory zadlužení, jako jsou výše dluhu, poměr dluhu k HDP a další.

Země je také opakovaně sužována velmi vysokou inflací, odlivem kapitálu a dalšími ekonomickými neduhy. V současné době opět Argentina není schopná splácet všechny své dluhy včas. Zadlužení brání rozvoji a největší zátěž nesou chudí.

Jiný sekáč

Nedávné politické střídání se vymyká obvyklému schématu. Po sociálně zaměřeném prezidentu Albertu Férnandezovi nepřišel na konci loňského roku jako vítěz voleb další tuctový liberál s politikou úsporných programů a otvírání trhu.

Tentokrát je to jiný formát — tomu je i neoliberalismus málo. Javier Milei, od 10. 12. 2023 argentinský prezident, bývá označován jako libertarián, představitel extrémní pravice, anarchokapitalista a následovník Murraye Rothbarda nebo pravicový populista. Mluví se o něm jako o argentinském Donaldu Trumpovi a je také srovnáván s Jairem Bolsonarem.

Pro své obdivovatele je „bouřlivák“ nebo „apoštol svobody“. Argentinci, kteří na vlastní kůži zakoušejí jeho „politiku motorovou pilou“ — mezi nimi už i někteří z těch, kdo ho volili —, používají méně lichotivé jméno, které získal pro svou agresivitu už v mládí: El Loco — šílenec, pomatenec.

Nejenže skutečně mával při volební kampani motorovou pilou, ale jeho výroky občas hraničí se slabomyslností. Při svém vystoupení na téma chudoby na Stanfordově univerzitě letos v květnu například řekl: „Myslíte si, že jsou lidé tak hloupí, že se nedokážou správně rozhodovat? Až přijde chvíle, kdy budou na pokraji vyhladovění, tak prostě udělají nějaké rozhodnutí, aby nezemřeli.“

Lze souhlasit s tím, že lidé většinou opravdu nejsou hloupí. Dá se tedy předpokládat, že spíše dříve než později vyženou prezidenta, který bojuje proti chudobě vyhladověním chudých. Ale na ekonomickém fóru v Davosu letos v lednu se moc líbil.

Jednou z Mileiových oblíbených ekonomických představ je, že stát je třeba minimalizovat — v zájmu svobody jednotlivce a všeobecného blahobytu. Aby mohl svou destrukci státu prosadit, musí ovšem masivně používat státní silové složky proti těm, kdo uplatňují svou svobodu a protestují proti jeho vládě. Je to proto, že svoboda trhu je nakonec důležitější než demokracie — ani von Hayek nebo von Mises nevylučovali přechodné diktatury na cestě ke svobodě.

Politika motorovou pilou znamená brutální ořezání státních výdajů. Milei už zrušil polovinu ministerstev, ruší se pracovní místa a nejrůznější dotace a sociální dávky. Ukončeno bylo zastropování cen u základních potravin i podpora školních jídelen a vývařoven pro chudé, provozovaných sociálními organizacemi. Jejich uzavření vynucuje policie. Pronásledování odpůrců a protestujících je na denním pořádku.

Vedle boje proti všemu, co by mohlo připomínat „socialismus“, se vládní politika zaměřuje proti emancipaci žen a právům sexuálních menšin, což už přineslo růst násilí vůči těmto skupinám. Jazyk násilí a segregace se zaměřuje proti všemu, co je „jiné“ — ať už jde o názory, vzhled nebo sexuální orientaci. Pak je tu politika „mixéru“. To znamená, že rozpočty nebo mzdy plánovaně zaostávají za pokračující třícifernou inflací. Je to tedy další způsob šetření výdajů a ožebračování obyvatelstva.

Kult Hayekovy ekonomické teorie

Přijetí v Praze bylo nadšené. Prezident Milei dostal Výroční cenu Liberálního institutu (původně Liberální spolek F. A. Hayeka). Premiér Petr Fiala si pochvaloval, že host sdílí podobné ekonomické myšlení jako on už dlouho. Také ze společné podpory Ukrajiny a Izraele měl radost — stejně tak i prezident Petr Pavel a česká média, která o tom všem obšírně informovala.

Naše vláda, povzbuzena příkladem chlapíka s motorovou pilou, bude jistě dál pilně uskutečňovat destrukci sociálního státu a zbídačování obyvatelstva. Vždyť jde o svobodu. Mají na to klid, protože odbory jsou krotké, levicové strany prakticky neexistují a zmatený lid volí zmateně.

Milei dostal 12. června v Hamburku při příležitosti Dnů Friedricha von Hayeka — ano, i Hayek má své dny — Čestnou cenu Společnosti Friedrich von Hayeka. V posledních letech ve Společnosti proběhla řada sporů o její politické orientaci, zejména pokračujícím příklonu k extrémní pravici a sbližování s Alternativou pro Německo, což přimělo k odchodu řadu prominentních členů.

Milei se k radikální pravicové politice i k Hayekovi a rakouské škole hlásí a politicky na ni navazuje. Rakouská škola se přitom chlubí tím, že její ekonomická teorie není empirická, ale apriorní. To znamená, že je založena na ideologických konstruktech a matematických modelech, čímž vytváří virtuální svět, ve kterém spolu hypotetické bytosti zvané homo economicus provádějí vzájemně výhodné transakce na trhu, který řídí neviditelná ruka a všichni se mají stále lépe a lépe.

Pokud to v realitě nefunguje, tím hůř pro realitu. Problém je, že když se toto pseudonáboženství začne uplatňovat v praxi, vyžaduje lidské oběti.

Javier a František

Jak napsal jiný Argentinec, Jorge Mario Bergoglio SJ, papež František, „tato ekonomika zabíjí“. Myslí tím ekonomiku, jejímž řídícím principem je maximalizace zisku, bez ohledu na lidi a na přírodu.

Převážná část Františkových úvah a podnětů týkajících se ekonomiky a společnosti je v přímém protikladu k tomu, co zastává Javier Milei. Tito dva muži ztělesňují hluboké rozdělení Argentiny, ale vlastně i řady dalších současných společností, pokud jde o řešení současných krizí a o další směřování společenského vývoje.

V Latinské Americe aktuálně Milei představuje jako ultrapravicový politik ve vedení země spíše výjimku, ale není zdaleka první, kdo nekompatibilitu kapitalismu s demokracií a lidským rozvojem řeší destrukcí společenské solidarity — a nakonec i demokracie. Naposledy to zkoušel Jair Bolsonaro v sousední Brazílii.

Tradice caudillos, politických vůdců vyznačujících se charismatem nebo brutalitou, případně obojím, je totiž v Latinské Americe silná a dnes se úspěšně propojuje s moderními formami populismu, který se momentálně většinou obejde bez vojenských převratů, neboť se mu daří dostatek lidí mobilizovat falešnými sliby.

Postkoloniální evropské zájmy v Latinské Americe

Ve Španělsku premiér Sanchez Mileie nepřijal. Ale Milei se tam zúčastnil kongresu radikální pravice spolu s Marine Le Penovou, Giorgiou Meloniovou a svým přítelem Santiago Abscalem ze španělské strany Vox.

V Berlíně s argentinským prezidentem kancléř Scholz krátce pohovořil, ale setkání prý nebylo příliš srdečné. Německo má ovšem s Argentinou historické vazby díky několika migračním vlnám, mimo jiné tam odešel významný počet nacistů po válce. Tradiční je i ekonomická spolupráce, například formou německých automobilek v Argentině.

Německo má také zájem na uzavření smlouvy o volném obchodě mezi Evropskou unií a sdružením jihoamerických států MERCOSUR (Argentina, Brazílie, Paraguay, Uruguay), které by snížením cel učinilo dovozy surovin a zemědělských produktů do Evropy levnější a vedlo by k znásobení dovozů.

Kdyby byla dohoda uzavřena, působilo by to problémy evropským zemědělcům a životnímu prostředí na druhé straně Atlantiku: zesílil by tlak na odlesňování — a tedy na porušování nedávno přijatého nařízení EU o odlesňování — a na rozšíření průmyslové monokulturní zemědělské produkce se všemi ekologickými a sociálními dopady.

Argentina má velké zásoby lithia a počítá s rozvojem produkce vodíku energeticky velmi náročnou elektrolýzou, takže je potenciálně důležitá pro německý program odklonu od fosilních paliv.

Život bohatého Západu na účet zbytku světa a budoucnosti všech tak bude moci pokračovat s dobrým pocitem. A někteří na tom báječně vydělají. To konvenuje i Mileiovi, který chce Argentinu úplně otevřít zahraničnímu kapitálu a brutálním extraktivismem bez ohledu na ekologii pokračovat v postkoloniální trajektorii své země.

Levice vítězí ve volbách, ale levicová politika je stále slabá

Latinská Amerika poskytuje dostatek příkladů, že i když levice zvítězí ve volbách, nemá obvykle dost silný mandát, aby uskutečňovala důslednou levicovou politiku, a navíc neustále působí vnější tlaky, zejména z USA.

Jen v pár zemích se například podařilo prosadit nějakou formu pozemkové reformy — a Argentina ani Brazílie to nebyly. Přitom právě přetrvávající obrovské pozemkové vlastnictví malé skupiny latifundistas ovládajících agrobyznys je jedním z hlavních zdrojů nerovnosti i nestability v politice.

Podobně se žádná země zatím neodhodlala k důslednému dluhovému auditu, který by mohl některé pohledávky označit jako nelegitimní odious debts — například proto, že dluhy nadělaly nedemokratické vlády a nebyly využity pro rozvoj země ale pro zkorumpované elity a potlačování obyvatelstva. Brazílie má takový záměr v ústavě od roku 1988, ale dosud nepokročila dál než ke zřízení parlamentní komise.

V situaci strukturální závislosti ekonomik na exportu — aby bylo čím splácet dluhy — se daří vygenerovat dostatek zdrojů na přerozdělování směrem k chudým jen v obdobích vysokých cen zemědělských komodit a surovin, jako v prvním období Lulovy vlády nebo v Argentině za vlády Alberta a Cristiny Kirchnerových.

Když se však zásadně nepromění majetkové a mocenské poměry, stejně jako mezinárodní finanční architektura, systémové problémy přetrvávají a vracejí se s každou další krizí.

Každá krize přináší strádání, ale je zároveň příležitostí ke změně. V Argentině v důsledku neoliberální politiky prezidenta Menema (1989—1999) nastala na konci jeho vlády ekonomická krize, která vedla v roce 2002 ke státnímu bankrotu a ke krachu mnoha podniků, k vysoké nezaměstnanosti a vážným sociálním střetům, například při blokádách silnic.

V reakci na tyto problémy v prostředí dělnických organizací vzniklo hnutí přebírání závodů zaměstnanci — empresas recuperadas. Celkem šlo asi o 200 podniků, které se dokázaly etablovat jako družstva a dál samosprávně fungovat, zajišťovat pracovní místa a vytvářet sítě solidárních aktivit. Toto hnutí mělo velký mezinárodní ohlas a povzbudilo podobné pokusy v dalších zemích, někde i s významnou vládní podporou.

I současná krize vede k aktivizaci mnoha odpůrců Mileiovy politiky. Odbory, vysoké školy, ženské a mnohé další skupiny organizují stávky a nejrůznější formy protestů a organizovaného odporu, jako jsou místní občanské rady, asambleas.

Stále ještě platí známý citát Warena Buffeta: „Je to třídní boj, ale válku vede moje třída, třída bohatých, a my vyhráváme.“ Přitom už ani moc nepředstírají, že lze obnovit časy kompromisu mezi prací a kapitálem ve formě štědrého sociálního státu nebo že by opravdu záleželo na demokracii a lidských právech. Záleží jen na ziscích superbohatých. Je proti tomu těžké bojovat, ale nic jiného nezbývá.

Dává-li nám hyperburžoazie svobodu volby mezi tržní dystopii anarchokapitalismu nebo technologickou dystopií technofedudalismu měli bychom raději volit reálnou utopii sociální solidární ekonomiky, konviviality, commons, zkrátka nějakou formu demokratického ekosocialismu. Elektrifikaci z obnovitelných zdrojů a občanská shromáždění.

A pokud jde o Argentince, měli bychom se inspirovat raději Bergogliem než Mileiem.