Část světa, které dnes říkáme Latinská Amerika, byla cílem prvních velkých evropských koloniálních výbojů spojených s osídlováním a útlakem původního obyvatelstva. I když většina dnešních států má už téměř dvě stě let republikánské zřízení, stín kolonialismu je dlouhý.

Mezi přetrvávající důsledky kolonizace a na ni navazujícího závislého postavení v globální ekonomice patří velká sociální nerovnost, politická nestabilita, vnější zadlužení a příliš velký podíl těžby surovin a zemědělské produkce na export.

Argentina je ve všech těchto ohledech vhodným příkladem. Svého času měla ze všech latinskoamerických zemí nejblíže k tomu, aby se stala úspěšnou „dohánějící ekonomikou“. Na počátku 20. století patřila k deseti nejbohatším státům světa. První propad způsobila Velká hospodářská krize na konci dvacátých let, pak se střídala období oživení s dalšími krizemi, provázená častými změnami vlády, někdy vyvolanými volbami, jindy pučem.

Nejvýraznějším a nejpopulárnějším politikem poloviny století byl Juan Domingo Perón (1946—1955). Jeho korporativistický koncept sociálního státu přinesl nebývalý blahobyt dělníkům, ale i zadlužení.

Nejtemnějším obdobím byla vláda vojenské diktatury namířené proti dělníkům a levicovým silám, kterou vedl Jorge Rafael Videla v letech 1976—1983. V tomto období bylo víc než 30 tisíc odpůrců režimu zavražděno, další byli mučeni, několik set osiřelých dětí bylo dáno na převýchovu rodinám věrným režimu.

Později se u vlády střídali peronističtí a neoliberální politici s protichůdnými ekonomickými programy. Krize přicházely obvykle s vládou neoliberální.

Nekonečná spirála dluhů

Zvláštní kapitolu tvoří nekončící zápas Argentiny se zahraničním zadlužením. V roce 1956 při jednání suverénních věřitelů o restrukturalizaci argentinského dluhu vznikl Pařížský klub jako věřitelský kartel. O Argentině jednal ještě šestkrát, naposledy v roce 2014.

Nikdy přitom nešlo o redukci pohledávek, ale vždy jen o odklady splátek. To obvykle znamená, že původní dluhy už jsou dávno splacené, ale dluh dál roste kvůli úrokům. Řada zemí globálního Jihu je tímto způsobem trvale závislá, nemá možnost svou situaci vlastními silami změnit, a aby získala další nezbytné úvěry, musí přijímat podmínky věřitelů — otevírat své trhy, omezovat sociální náklady a podobně.

Další balík argentinských dluhů se týká soukromých věřitelů. Po státním bankrotu v roce 2002 se Argentině v čele s peronistickým prezidentem Nestorem Kirchnerem podařilo v roce 2005 tento typ dluhů významně zredukovat. Dalšího zlepšení dosáhl prezident Fernandes v roce 2019.

Ovšem nejpozději od devadesátých let vykazuje Argentina soustavně — bez ohledu na to, kdo zrovna vládne — vysoce negativní indikátory zadlužení, jako jsou výše dluhu, poměr dluhu k HDP a další.

Země je také opakovaně sužována velmi vysokou inflací, odlivem kapitálu a dalšími ekonomickými neduhy. V současné době opět Argentina není schopná splácet všechny své dluhy včas. Zadlužení brání rozvoji a největší zátěž nesou chudí.

Jiný sekáč

Nedávné politické střídání se vymyká obvyklému schématu. Po sociálně zaměřeném prezidentu Albertu Férnandezovi nepřišel na konci loňského roku jako vítěz voleb další tuctový liberál s politikou úsporných programů a otvírání trhu.

Tentokrát je to jiný formát — tomu je i neoliberalismus málo. Javier Milei, od 10. 12. 2023 argentinský prezident, bývá označován jako libertarián, představitel extrémní pravice, anarchokapitalista a následovník Murraye Rothbarda nebo pravicový populista. Mluví se o něm jako o argentinském Donaldu Trumpovi a je také srovnáván s Jairem Bolsonarem.

Pro své obdivovatele je „bouřlivák“ nebo „apoštol svobody“. Argentinci, kteří na vlastní kůži zakoušejí jeho „politiku motorovou pilou“ — mezi nimi už i někteří z těch, kdo ho volili —, používají méně lichotivé jméno, které získal pro svou agresivitu už v mládí: El Loco — šílenec, pomatenec.