Část světa, které dnes říkáme Latinská Amerika, byla cílem prvních velkých evropských koloniálních výbojů spojených s osídlováním a útlakem původního obyvatelstva. I když většina dnešních států má už téměř dvě stě let republikánské zřízení, stín kolonialismu je dlouhý.

Mezi přetrvávající důsledky kolonizace a na ni navazujícího závislého postavení v globální ekonomice patří velká sociální nerovnost, politická nestabilita, vnější zadlužení a příliš velký podíl těžby surovin a zemědělské produkce na export.

Argentina je ve všech těchto ohledech vhodným příkladem. Svého času měla ze všech latinskoamerických zemí nejblíže k tomu, aby se stala úspěšnou „dohánějící ekonomikou“. Na počátku 20. století patřila k deseti nejbohatším státům světa. První propad způsobila Velká hospodářská krize na konci dvacátých let, pak se střídala období oživení s dalšími krizemi, provázená častými změnami vlády, někdy vyvolanými volbami, jindy pučem.

Nejvýraznějším a nejpopulárnějším politikem poloviny století byl Juan Domingo Perón (1946—1955). Jeho korporativistický koncept sociálního státu přinesl nebývalý blahobyt dělníkům, ale i zadlužení.

Nejtemnějším obdobím byla vláda vojenské diktatury namířené proti dělníkům a levicovým silám, kterou vedl Jorge Rafael Videla v letech 1976—1983. V tomto období bylo víc než 30 tisíc odpůrců režimu zavražděno, další byli mučeni, několik set osiřelých dětí bylo dáno na převýchovu rodinám věrným režimu.

Později se u vlády střídali peronističtí a neoliberální politici s protichůdnými ekonomickými programy. Krize přicházely obvykle s vládou neoliberální.

Nekonečná spirála dluhů

Zvláštní kapitolu tvoří nekončící zápas Argentiny se zahraničním zadlužením. V roce 1956 při jednání suverénních věřitelů o restrukturalizaci argentinského dluhu vznikl Pařížský klub jako věřitelský kartel. O Argentině jednal ještě šestkrát, naposledy v roce 2014.

Nikdy přitom nešlo o redukci pohledávek, ale vždy jen o odklady splátek. To obvykle znamená, že původní dluhy už jsou dávno splacené, ale dluh dál roste kvůli úrokům. Řada zemí globálního Jihu je tímto způsobem trvale závislá, nemá možnost svou situaci vlastními silami změnit, a aby získala další nezbytné úvěry, musí přijímat podmínky věřitelů — otevírat své trhy, omezovat sociální náklady a podobně.

Další balík argentinských dluhů se týká soukromých věřitelů. Po státním bankrotu v roce 2002 se Argentině v čele s peronistickým prezidentem Nestorem Kirchnerem podařilo v roce 2005 tento typ dluhů významně zredukovat. Dalšího zlepšení dosáhl prezident Fernandes v roce 2019.

Ovšem nejpozději od devadesátých let vykazuje Argentina soustavně — bez ohledu na to, kdo zrovna vládne — vysoce negativní indikátory zadlužení, jako jsou výše dluhu, poměr dluhu k HDP a další.

Země je také opakovaně sužována velmi vysokou inflací, odlivem kapitálu a dalšími ekonomickými neduhy. V současné době opět Argentina není schopná splácet všechny své dluhy včas. Zadlužení brání rozvoji a největší zátěž nesou chudí.

Jiný sekáč

Nedávné politické střídání se vymyká obvyklému schématu. Po sociálně zaměřeném prezidentu Albertu Férnandezovi nepřišel na konci loňského roku jako vítěz voleb další tuctový liberál s politikou úsporných programů a otvírání trhu.

Tentokrát je to jiný formát — tomu je i neoliberalismus málo. Javier Milei, od 10. 12. 2023 argentinský prezident, bývá označován jako libertarián, představitel extrémní pravice, anarchokapitalista a následovník Murraye Rothbarda nebo pravicový populista. Mluví se o něm jako o argentinském Donaldu Trumpovi a je také srovnáván s Jairem Bolsonarem.

Pro své obdivovatele je „bouřlivák“ nebo „apoštol svobody“. Argentinci, kteří na vlastní kůži zakoušejí jeho „politiku motorovou pilou“ — mezi nimi už i někteří z těch, kdo ho volili —, používají méně lichotivé jméno, které získal pro svou agresivitu už v mládí: El Loco — šílenec, pomatenec.

Nejenže skutečně mával při volební kampani motorovou pilou, ale jeho výroky občas hraničí se slabomyslností. Při svém vystoupení na téma chudoby na Stanfordově univerzitě letos v květnu například řekl: „Myslíte si, že jsou lidé tak hloupí, že se nedokážou správně rozhodovat? Až přijde chvíle, kdy budou na pokraji vyhladovění, tak prostě udělají nějaké rozhodnutí, aby nezemřeli.“

Lze souhlasit s tím, že lidé většinou opravdu nejsou hloupí. Dá se tedy předpokládat, že spíše dříve než později vyženou prezidenta, který bojuje proti chudobě vyhladověním chudých. Ale na ekonomickém fóru v Davosu letos v lednu se moc líbil.

Jednou z Mileiových oblíbených ekonomických představ je, že stát je třeba minimalizovat — v zájmu svobody jednotlivce a všeobecného blahobytu. Aby mohl svou destrukci státu prosadit, musí ovšem masivně používat státní silové složky proti těm, kdo uplatňují svou svobodu a protestují proti jeho vládě. Je to proto, že svoboda trhu je nakonec důležitější než demokracie — ani von Hayek nebo von Mises nevylučovali přechodné diktatury na cestě ke svobodě.

Politika motorovou pilou znamená brutální ořezání státních výdajů. Milei už zrušil polovinu ministerstev, ruší se pracovní místa a nejrůznější dotace a sociální dávky. Ukončeno bylo zastropování cen u základních potravin i podpora školních jídelen a vývařoven pro chudé, provozovaných sociálními organizacemi. Jejich uzavření vynucuje policie. Pronásledování odpůrců a protestujících je na denním pořádku.

Vedle boje proti všemu, co by mohlo připomínat „socialismus“, se vládní politika zaměřuje proti emancipaci žen a právům sexuálních menšin, což už přineslo růst násilí vůči těmto skupinám. Jazyk násilí a segregace se zaměřuje proti všemu, co je „jiné“ — ať už jde o názory, vzhled nebo sexuální orientaci. Pak je tu politika „mixéru“. To znamená, že rozpočty nebo mzdy plánovaně zaostávají za pokračující třícifernou inflací. Je to tedy další způsob šetření výdajů a ožebračování obyvatelstva.

Kult Hayekovy ekonomické teorie

Přijetí v Praze bylo nadšené. Prezident Milei dostal Výroční cenu Liberálního institutu (původně Liberální spolek F. A. Hayeka). Premiér Petr Fiala si pochvaloval, že host sdílí podobné ekonomické myšlení jako on už dlouho. Také ze společné podpory Ukrajiny a Izraele měl radost — stejně tak i prezident Petr Pavel a česká média, která o tom všem obšírně informovala.

Naše vláda, povzbuzena příkladem chlapíka s motorovou pilou, bude jistě dál pilně uskutečňovat destrukci sociálního státu a zbídačování obyvatelstva. Vždyť jde o svobodu. Mají na to klid, protože odbory jsou krotké, levicové strany prakticky neexistují a zmatený lid volí zmateně.

Milei dostal 12. června v Hamburku při příležitosti Dnů Friedricha von Hayeka — ano, i Hayek má své dny — Čestnou cenu Společnosti Friedrich von Hayeka. V posledních letech ve Společnosti proběhla řada sporů o její politické orientaci, zejména pokračujícím příklonu k extrémní pravici a sbližování s Alternativou pro Německo, což přimělo k odchodu řadu prominentních členů.

Milei se k radikální pravicové politice i k Hayekovi a rakouské škole hlásí a politicky na ni navazuje. Rakouská škola se přitom chlubí tím, že její ekonomická teorie není empirická, ale apriorní. To znamená, že je založena na ideologických konstruktech a matematických modelech, čímž vytváří virtuální svět, ve kterém spolu hypotetické bytosti zvané homo economicus provádějí vzájemně výhodné transakce na trhu, který řídí neviditelná ruka a všichni se mají stále lépe a lépe.

Pokud to v realitě nefunguje, tím hůř pro realitu. Problém je, že když se toto pseudonáboženství začne uplatňovat v praxi, vyžaduje lidské oběti.

Javier a František

Jak napsal jiný Argentinec, Jorge Mario Bergoglio SJ, papež František, „tato ekonomika zabíjí“. Myslí tím ekonomiku, jejímž řídícím principem je maximalizace zisku, bez ohledu na lidi a na přírodu.

Převážná část Františkových úvah a podnětů týkajících se ekonomiky a společnosti je v přímém protikladu k tomu, co zastává Javier Milei. Tito dva muži ztělesňují hluboké rozdělení Argentiny, ale vlastně i řady dalších současných společností, pokud jde o řešení současných krizí a o další směřování společenského vývoje.

V Latinské Americe aktuálně Milei představuje jako ultrapravicový politik ve vedení země spíše výjimku, ale není zdaleka první, kdo nekompatibilitu kapitalismu s demokracií a lidským rozvojem řeší destrukcí společenské solidarity — a nakonec i demokracie. Naposledy to zkoušel Jair Bolsonaro v sousední Brazílii.

Tradice caudillos, politických vůdců vyznačujících se charismatem nebo brutalitou, případně obojím, je totiž v Latinské Americe silná a dnes se úspěšně propojuje s moderními formami populismu, který se momentálně většinou obejde bez vojenských převratů, neboť se mu daří dostatek lidí mobilizovat falešnými sliby.