↗

Někdejší učitelský odborář Pedro Castillo nastupoval do úřadu s velkými očekáváními. Namísto velkých změn však Peru zažilo rok a půl válek prezidneta s ostatními politiky. Letos 7. prosince se Castillo pokusil po vzoru jiného z peruánských exprezidentů Alberta Fujimoriho o auto-puč — o rozpuštění Kongresu a nastolení vlády všemocné hlavy státu rozhodující pomocí dekretů. Krom skalních stoupenců ho ale nikdo nepodpořil. Foto Ernesto Benavides, AFP

Politika v latinskoamerických demokraciích má svá specifika a tamní zkušenosti nelze automaticky přenášet jinam. Zároveň se ale v této části světa praktikuje dosud v obnaženějších formách — bez vše-převracejícího píár, s lepší čitelností aktérů a s jednoznačnějšími vazbami mezi příčinami a důsledky. Místy tak může analýza tamních událostí ukázat mnohé i našemu prostředí.

Jednomu z příkladů jsme se zde věnovali loni, když vládnoucí levicová síla v Ekvádoru porazila sebe samu rozhodnutím nereflektovat kritiku a prostě zválcovat volby sociálně-ekonomickými tématy. Další výmluvný se udál teď v sousedním Peru.

V dvaatřicetimilionové zemi s HDP České republiky vyhrál minulý rok prezidentské volby Pedro Castillo, učitelský odborář a konzervativní levičák, který sliboval sociálnější stát, narovnání rozdílů a důslednější přerozdělení příjmů z těžby. Volby nicméně skončily extrémně těsným rozdílem a mnoho Peruánců volilo Castilla i proto, že ve druhém kole soupeřil Keiko Fujimoriovou — dcerou a dědičkou někdejšího autoritářského prezidenta Alberta Fujimoriho.

Castillo tyto skutečnosti jakoby nevnímal. Přestože jeho kandidátka Lidová síla získala v parlamentní části voleb pouze 37 křesel ze 130, rozhodl se vládnout konfrontačně, s odvoláním na „mandát od lidu“: „Politické vzruchy mne nezajímají. Lid si vybral mne, ne tyhle mafiány a korupčníky,“ říkával k tématu s oblibou.

U veřejnosti a středových struktur měl nějakou dobu podporu — země si ještě pamatovala strašnou zkušenost s covidem, na nějž zemřelo v Peru na 200 tisíc lidí. Nemocnicím došel záhy kyslík a rodiny movitějších jej pak kupovaly za horentní sumy na černém trhu, zatímco chudší pacienti se dusili.

Potom však přišla lavina korupčních podezření na jeho různé blízké spolupracovníky a vzestup cen paliv kvůli ruskému vpádu na Ukrajinu. Davy Peruánců vyrazily do ulic.

Dobře přes půlrok Castillo mobilizoval, sliboval, útočil. Za šestnáct měsíců ve funkci sestavil celkem pět vlád. Vystřídal celkem osmdesát (!) ministrů. Letos 7. prosince — těsně před tím, než měl Kongres hlasovat o jeho impeachmentu — oznámil v televizním projevu rozpuštění parlamentu a počátek „mimořádného období prezidentské vlády pomocí dekretů“.

Jak připomenul ve speciálu France 24 analytik Henry Rafael, Castillova řeč byla takřka totožná s tou, již pronesl 5. dubna 1992 při vlastním auto-puči Alberto Fujimori. Castilla ovšem nepodpořila ani armáda, ani policie, ba ani většina lidu.

Poslanci dokončili Castillův impeachment hlasy 101 pro, 6 proti, exprezident byl obviněn ze vzpoury a odvezen do vězení. Cestu na mexickou ambasádu, kam se Castillo údajně chystal požádat o azyl, zablokovali proticastillovští demonstranti.

↗

V Limě se v posledním roce proti Castillovi mohutně demonstrovalo. Zničující dopad na prezidentovu popularitu měly zejména nárůst cen pohonných hmot po ruském vpádu na Ukrajinu a četná obvinění z korupce. Foto Ernesto Benavides, AFP

Promarněná příležitost

Vše výše zmíněné se může jevit jako typický jihoamerický příběh: oligarchové a establishment se zbavili dalšího levičáka, který se jim chystal razantně sáhnout na peníze. Jenomže takto jednoduché to v Peru nebylo a není.

Castillo nebyl pochopitelně ve snadné pozici. Část oligarchie se s jeho vítězstvím skutečně nikdy nesmířila. Pro některá média byl od počátku nepřítel. Avšak většinově byla země na změny připravena. Poptávka po sociálnějším státu byla skutečná. A velkým reformám přál také rozjezd postcovidové globální ekonomiky hladovějící po surovinách.

Těžba mědi, zlata, stříbra, ledku a zinku dělá desetinu peruánského HDP a příslušné daně čtvrtinu příjmů rozpočtu. Sám Mezinárodní měnový fond přitom v prosinci 2021 konstatoval, že Peru může s těžařskými daněmi klidně zahýbat.

Místo reforem ale země postižená soustavným rozdělováním na my a oni dostala rok a půl nikam nevedoucích bojů, a to i ze strany prezidenta. Pedro Castillo sice uměl slibovat velké věci a mobilizovat proti nepříteli, pak už ale nedokázal takřka nic prosadit.

Měřená podpora prezidenta se krátce před sesazením pohybovala okolo dvaceti procent. Neměl — a jakoby ani nechtěl mít — spojence.

Nyní má Peru za prozatímní prezidentku Dinu Boluarteovou, starou marxistu z Castillovy formace, která však odmítla jeho usurpaci moci podpořit. A má za sebou už skoro tři týdny sociálních nepokojů s dvaceti mrtvými, protože část stoupenců zmobilizoval Castillo úspěšně. Ti teď blokují letiště či kamiony na hranicích s Bolívií.

↗

Zmobilizovaní stoupenci Castilla blokují od exprezidentova sesazení důležité dopravní komunikace. Při srážkách s odpůrci a s policií zemřelo již dvacet lidí. Foto Martin Bernetti, AFP

Nové volby by měly být do roka a vyhraje je takřka jistě pravice. Z velkých plánů na přestavbu daní, rozvoj andského venkova či reformy těžního průmyslu, které v Peru mohly vyjít, se realizovalo jen zvýšení minimální mzdy z 223 na 250 dolarů. Jinak Castillo zvládl ještě prodat prezidentské letadlo a vydat zákaz pro státní zaměstnance cestovat pracovně v prvních třídách. Plus samozřejmě nechal vydělat své blízké.

I v západním světě obecně se v posledních letech ujalo mobilizování stálým rozdělováním: tady jsou naši lidé, tam cizí, tady jsou těžce pracující, tam blahobytníci. Podnikatelským stranám a různým nacipopulistům to funguje dobře. Zpravidla jim jde jen o moc a o posty.

Avšak levice, která cílí na národohospodářský obrat či jiné panoramatické změny, si s tímto vystačit nemůže zjevně ani v prezidentském systému, natož v parlamentním. Doby, kdy se získávaly nadpoloviční většiny, jsou pryč. A doby, kdy se kvůli politické zaťatosti obětovala demokracie, snad taky.