Římskokatolická církev zastává rozporuplné postoje k mnoha procesům moderní civilizace. Během Velké francouzské revoluce byly roajalistické a katolické vzpoury ve Vendée, Bretani, Maine a Normandii stejně krvavé, nemilosrdné a brutální jako represe republikánů včetně jakobínského teroru. Na druhou stranu můžeme již od 19. století sledovat rostoucí důraz církve na sociální témata.

V devadesátých letech předminulého století vrcholila industrializace, ovšem za cenu téměř bezprávného postavení zaměstnanců. Rozvíjelo se socialistické hnutí. Papež Lev XIII. roku 1891 na situaci reagoval encyklikou Rerum novarum, v níž konstatoval zdokonalení technických prostředků a nových způsobů výroby, ale zároveň upozornil na hromadění majetku v rukou nepatrného počtu lidí a nedostatek v širokých vrstvách. Dělníci jsou podle encykliky opuštěni a malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů.

Od opatrného doporučování reforem postoupila teologická sociální etika až k překvapivě radikálnímu programu papeže Jana Pavla II., jenž v encyklice Laborem exercens (1981) hledá — jak to výslovně označuje — řešení konfliktu práce a kapitálu a soudí, že „s ohledem na lidskou práci a na všeobecný přístup k bohatství určenému pro člověka, není vyloučeno, za příslušných podmínek, rovněž zespolečenštění výrobních prostředků“. (čl. 14)

Na tento vývoj navázal papež František, jenž působí ve funkci právě deset let. Byl zvolen 13. března 2013 a o šest dní později proběhlo slavnostní nastolení. Již od prvních dní ukázal, že hodlá navázat na styl své služby v době, kdy byl jako José Maria Bergolio arcibiskupem v Buenos Aires. Bylo to pojetí chudé církve pro chudé. Neúřadoval v žádném paláci a ze svého skromného obydlí jezdil za svou prací hromadnou městskou dopravou. Část své pracovní doby trávil v ulicích, zejména mezi chudými. K programu Paktu z katakomb, jak se označuje uskupení části latinskoamerických biskupů, patří také péče o životní prostředí a obrana původních obyvatel kontinentu.