Římskokatolická církev zastává rozporuplné postoje k mnoha procesům moderní civilizace. Během Velké francouzské revoluce byly roajalistické a katolické vzpoury ve Vendée, Bretani, Maine a Normandii stejně krvavé, nemilosrdné a brutální jako represe republikánů včetně jakobínského teroru. Na druhou stranu můžeme již od 19. století sledovat rostoucí důraz církve na sociální témata.

V devadesátých letech předminulého století vrcholila industrializace, ovšem za cenu téměř bezprávného postavení zaměstnanců. Rozvíjelo se socialistické hnutí. Papež Lev XIII. roku 1891 na situaci reagoval encyklikou Rerum novarum, v níž konstatoval zdokonalení technických prostředků a nových způsobů výroby, ale zároveň upozornil na hromadění majetku v rukou nepatrného počtu lidí a nedostatek v širokých vrstvách. Dělníci jsou podle encykliky opuštěni a malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů.

Od opatrného doporučování reforem postoupila teologická sociální etika až k překvapivě radikálnímu programu papeže Jana Pavla II., jenž v encyklice Laborem exercens (1981) hledá — jak to výslovně označuje — řešení konfliktu práce a kapitálu a soudí, že „s ohledem na lidskou práci a na všeobecný přístup k bohatství určenému pro člověka, není vyloučeno, za příslušných podmínek, rovněž zespolečenštění výrobních prostředků“. (čl. 14)

Na tento vývoj navázal papež František, jenž působí ve funkci právě deset let. Byl zvolen 13. března 2013 a o šest dní později proběhlo slavnostní nastolení. Již od prvních dní ukázal, že hodlá navázat na styl své služby v době, kdy byl jako José Maria Bergolio arcibiskupem v Buenos Aires. Bylo to pojetí chudé církve pro chudé. Neúřadoval v žádném paláci a ze svého skromného obydlí jezdil za svou prací hromadnou městskou dopravou. Část své pracovní doby trávil v ulicích, zejména mezi chudými. K programu Paktu z katakomb, jak se označuje uskupení části latinskoamerických biskupů, patří také péče o životní prostředí a obrana původních obyvatel kontinentu.

Právě zvolený papež se z místa volby v Sixtinské kapli k bazilice, z jejíž lodžie papež poprvé pozdravuje shromážděné na náměstí Svatého Petra, nenechal vézt autem, ale nastoupil spolu s kardinály do autobusu, který je ten kousek cesty převezl. Před vystoupením odmítl nechat se nastrojit podle předchozích papežů a předstoupil před shromážděné jen v bílé papežské klerice. Traduje se, že personálu, který mu podával tradiční roucha, odpověděl: „Karneval skončil.“

Papež František také odmítl papežský byt v Apoštolském paláci a spokojil se s ubytováním v Domě svaté Marty, kde pobývají hosté Svatého stolce při různých jednáních.

Dosavadní kardinál Bergolio vyjádřil své pojetí křesťanské služby i tím, že přijal papežské jméno František podle chudého služebníka církve ze 13. století Františka z Assisi. Jeho předchůdci přijímali jména podle apoštolů (Jan, Pavel) a podle dřívějších papežů (Pius, Benedikt, Klement, Lev, Sixtus). František z Asissi, zakladatel Řádu bratří menších, nebyl dokonce ani knězem. V kontrastu s mocnou a bohatou hierarchií praktikoval i se svou komunitou skromný způsob života.

Známa je také Píseň tvorstva, v níž František z Assisi chválí Boha, a to především s panem bratrem sluncem, skrze sestru lunu, skrze hvězdy, skrze bratra vítr, vzduch a mraky, jasno a všecka počasí, kterými všem stvořením dává žít. Jeho, jak bychom dnes řekli, ekologická zbožnost pokračuje ve chvále skrze sestru vodu, která je tak užitečná, dobrá, pokorná a čistá, skrze bratra oheň, který je krásný, radostný a mohutný a silný a skrze naši sestru, matku zemi, která dává život, vládne nade všemi a rodí různé plody, trávu a barevné květy.

Papež František vyslovil mnohokrát svůj postoj k lidem postiženým ekonomickými poměry, politickými systémy či tvrdostí právního řádu. Neváhal kvůli tomu změnit Katechismus katolické církve, a sice jeho článek 2267. Zatímco do té doby bylo závaznou naukou, že trest smrti je v některých případech přípustný, podle nového znění žádná osoba nemůže pozbýt své důstojnosti, a to ani ta, jež se dopustila skutečně těžkých zločinů. Dále je uvedeno: „Proto církev vedena světlem evangelia učí, že trest smrti není přípustný, protože odporuje neporušitelné důstojnosti lidské osoby, a sama se zasazuje o jeho celosvětové zrušení.“

František se postavil vstřícně také k osobám, jejichž partnerské soužití není pokryto podle římskokatolické církve legálním manželstvím. V apoštolské exhortaci Amoris laetitia, shrnující jednání synody o rodině, jim nabízí plnohodnotný život v církvi. Tím ovšem vyvolal v církvi ostrou polemiku. Čtyři kardinálové dokonce vyslovili na adresu papeže „bratrské napomenutí“ a vyzvali ho, aby objasnil svá rozhodnutí.

Na pomoc trpící Zemi

Na Píseň tvorstva Františka z Asissi navázal papež František encyklikou nazvanou podle jejích prvních slov Laudato si´ (Buď pochválen). Píše, že jsme vyrůstali s představou, že jsme vlastníky a vládci země, kteří mají právo ji vykořisťovat. To se projevuje i v příznacích nemocí, které nacházíme v půdě, vodě, ovzduší a u živočichů. Proto se mezi ty chudé, kteří jsou nejopuštěnější a nejvíc týraní, řadí i naše utiskovaná a devastovaná země.

Výslovně vyzývá k ochraně našeho společného domova, což znamená sjednotit celou lidskou rodinu v hledání udržitelného a integrálního rozvoje (čl. 13). Diagnostikuje jednotlivé aspekty iracionální důvěry v pokrok: „Znečištění ovzduší způsobuje řadu zdravotních obtíží, zejména u těch nejchudších lidí, a působí miliony předčasných úmrtí. … Úplně všech se dále týká znečištění z dopravních prostředků, průmyslových exhalátů, skládkování materiálů, které působí okyselování půdy a vody, znečištění z hnojiv, insekticidů, fungicidů, herbicidů a pesticidů, které jsou všechny toxické.“ (čl. 2)

Dále upřesňuje, že „obzvláště vážný problém představuje kvalita vody dostupné chudým lidem, což denně způsobuje mnohá úmrtí. Mezi chudými je velký výskyt nemocí souvisejících s vodou, včetně těch, které jsou působeny mikroorganismy a chemickými látkami. Úplavice a cholera, vyvolané neadekvátností hygienických služeb a vodních zdrojů, jsou významným faktorem utrpení a dětské úmrtnosti.“ (č. 29)

K integrální ekologii, kterou papež v encyklice předkládá, patří i sociální ekologie. Týká se primárních sociálních skupin, jako je rodina i společenství místních a národních a mezinárodního života. Všechno, co je poškozuje, má škodlivé účinky v podobě ztráty svobody, nespravedlnosti a násilí. V různých zemích panuje nedostatečný institucionální systém, což vede k utrpení obyvatelstva a zároveň dovoluje hrstce lidí, aby z tohoto stavu profitovali. (čl. 42)

Proto „pro chudé země musí být prioritou vykořenění bídy a sociální rozvoj jejich obyvatel. Současně musí vzít v úvahu skandální úroveň spotřeby některých privilegovaných vrstev vlastní populace a lépe bojovat proti korupci.“ (čl. 172)

Papeži Františkovi je nyní osmdesát šest let a potýká se s různými zdravotními potížemi, je tedy pochopitelné, že se stále častěji uvažuje o podobě pokračování jeho služby a možném nástupci. Nezbývá než doufat, že důsledná péče o život lidí, všech tvorů a celé země zůstane součástí působení této nanejvýš vlivné církve i poté, co František svou službu uzavře. A lze při té příležitosti vyslovit i přání, aby se Církev římskokatolická v České republice k sociálnímu a ekologickému programu připojila.