Rekviem za bílého nosorožce

Filip Outrata

Dokážeme-li v sobě probudit citlivost k ostatním živým tvorům a uvědomit si vzájemnou propojenost všeho živého, můžeme si zachovat lidskost i v průběhu ekologické krize, kterou jsme jako živočišný druh způsobili.

Možná umělcova imaginace dokázala zachytit nejen vnější vzhled živočicha, kterého nikdy nespatřil na vlastní oči, ale i pocity zvířete vytrženého z jeho domova a drženého v samotě a v zajetí v cizím, nehostinném prostředí. Albrecht Dürer, Rhinocerus, 1515

Albrecht Dürer, slavný německý renesanční umělec a mistr dřevořezby, zachytil v roce 1515 podobu zvláštního tvora. Dürer nosorožce nikdy neviděl na vlastní oči, tvořil z doslechu, podle popisu a letmého zachycení indického nosorožce, který v témže roce připutoval do Lisabonu. Další živý nosorožec se do Evropy dostal až o více než půlstoletí později.

Dřevořez přesto dýchá životem. Dürer měl kromě mnoha jiných obdarování i jedinečnou citlivost pro živou přírodu, jeho kresby a malby zvířat a rostlin jsou naprosto věrné a zároveň svým způsobem dojemné. Jsou okouzlující, protože jejich autor zjevně tvořil v okouzlení tím, s čím se setkával. S jiným, ne-lidským životem.

A tak dokázal zachytit nejen vnější podobu, ale i něco těžko slovy pojmenovatelného: duši, jedinečný charakter každé živé bytosti. Ať už je to zajíc, kočka, brouk roháč nebo třeba obyčejná tráva, kterou máme stále před očima a jejíž krásu většinou nevnímáme. Anebo naopak tvor, kterého jsme nikdy neviděli a známe ho jen z popisu, z doslechu. Takříkajíc z druhé ruky.

×