Rekviem za bílého nosorožce
Filip OutrataDokážeme-li v sobě probudit citlivost k ostatním živým tvorům a uvědomit si vzájemnou propojenost všeho živého, můžeme si zachovat lidskost i v průběhu ekologické krize, kterou jsme jako živočišný druh způsobili.
Albrecht Dürer, slavný německý renesanční umělec a mistr dřevořezby, zachytil v roce 1515 podobu zvláštního tvora. Dürer nosorožce nikdy neviděl na vlastní oči, tvořil z doslechu, podle popisu a letmého zachycení indického nosorožce, který v témže roce připutoval do Lisabonu. Další živý nosorožec se do Evropy dostal až o více než půlstoletí později.
Dřevořez přesto dýchá životem. Dürer měl kromě mnoha jiných obdarování i jedinečnou citlivost pro živou přírodu, jeho kresby a malby zvířat a rostlin jsou naprosto věrné a zároveň svým způsobem dojemné. Jsou okouzlující, protože jejich autor zjevně tvořil v okouzlení tím, s čím se setkával. S jiným, ne-lidským životem.
A tak dokázal zachytit nejen vnější podobu, ale i něco těžko slovy pojmenovatelného: duši, jedinečný charakter každé živé bytosti. Ať už je to zajíc, kočka, brouk roháč nebo třeba obyčejná tráva, kterou máme stále před očima a jejíž krásu většinou nevnímáme. Anebo naopak tvor, kterého jsme nikdy neviděli a známe ho jen z popisu, z doslechu. Takříkajíc z druhé ruky.
Nosorožec Albrechta Dürera je důstojný, je to obrněná chodící pevnost, trochu připomíná tehdy již vyhynulé středověké rytíře. A zdá se, že má v očích jistý smutek. Možná tak umělcova imaginace dokázala zachytit nejen vnější vzhled živočicha, kterého nikdy nespatřil na vlastní oči, ale i pocity zvířete vytrženého z jeho domova a drženého v samotě a v zajetí v cizím, nehostinném prostředí.
Na rozdíl od umění měla křesťanská teologie vždy problém uvědomit si a uznat, že zvířata mají duši, že to nejsou jen pohybující se zdroje potravy a tažné síly pro člověka, korunu stvoření. Kromě mnoha genocid jsou dějiny západní křesťanské civilizace lemovány také řetězcem ekocid, ať již v Evropě nebo v koloniích, které se jako celek, se svými lidskými i ne-lidskými obyvateli, stávaly pouhým zdrojem zisku pro privilegované.
Americký historik Lynn Townsend White Jr. ve vlivné studii z roku 1967 upozornil na to, že ekologická krize — v 60. letech již pociťovaná, ale zdaleka ne tak akutní jako dnes — má své hlubší kořeny, které souvisejí s židokřesťanským náboženským základem, který odděluje člověka od ostatního stvoření a zároveň odmítá veškeré animistické představy, tedy přesvědčení, že i jiní tvorové než člověk jsou obdařeni duší.
Podle Whitea tedy nebyla náhoda, že průmyslová revoluce se rozvinula v původně židokřesťanské Evropě a svoji představu o ovládnutí a dobytí přírody — bílým, evropským, křesťanským — člověkem vnutila nakonec celému světu. Alternativní pohledy v rámci samotného křesťanství, jak je představuje například svatý František z Assisi se svou spiritualitou blízkosti ostatním živým tvorům, byly nemilosrdně smeteny stranou.
Podle převažujícího odborného názoru dnes žijeme v éře masového vymírání druhů. V historii planety Země jich bylo několik, to dnešní je v pořadí již šesté. Oproti těm předcházejícím je jiné v tom, že není výsledkem extrémní vnější události, jako nárazu vesmírného tělesa, ale je důsledkem rozmachu a úspěchu jednoho z živočišných druhů. Člověk proměňuje svůj domov podle své potřeby. Mnoho ostatních živých tvorů má jen dvě možnosti: buď propojit svůj osud s člověkem, nebo vyhynout.