Albrecht Dürer, slavný německý renesanční umělec a mistr dřevořezby, zachytil v roce 1515 podobu zvláštního tvora. Dürer nosorožce nikdy neviděl na vlastní oči, tvořil z doslechu, podle popisu a letmého zachycení indického nosorožce, který v témže roce připutoval do Lisabonu. Další živý nosorožec se do Evropy dostal až o více než půlstoletí později.

Dřevořez přesto dýchá životem. Dürer měl kromě mnoha jiných obdarování i jedinečnou citlivost pro živou přírodu, jeho kresby a malby zvířat a rostlin jsou naprosto věrné a zároveň svým způsobem dojemné. Jsou okouzlující, protože jejich autor zjevně tvořil v okouzlení tím, s čím se setkával. S jiným, ne-lidským životem.

A tak dokázal zachytit nejen vnější podobu, ale i něco těžko slovy pojmenovatelného: duši, jedinečný charakter každé živé bytosti. Ať už je to zajíc, kočka, brouk roháč nebo třeba obyčejná tráva, kterou máme stále před očima a jejíž krásu většinou nevnímáme. Anebo naopak tvor, kterého jsme nikdy neviděli a známe ho jen z popisu, z doslechu. Takříkajíc z druhé ruky.

Nosorožec Albrechta Dürera je důstojný, je to obrněná chodící pevnost, trochu připomíná tehdy již vyhynulé středověké rytíře. A zdá se, že má v očích jistý smutek. Možná tak umělcova imaginace dokázala zachytit nejen vnější vzhled živočicha, kterého nikdy nespatřil na vlastní oči, ale i pocity zvířete vytrženého z jeho domova a drženého v samotě a v zajetí v cizím, nehostinném prostředí.

Na rozdíl od umění měla křesťanská teologie vždy problém uvědomit si a uznat, že zvířata mají duši, že to nejsou jen pohybující se zdroje potravy a tažné síly pro člověka, korunu stvoření. Kromě mnoha genocid jsou dějiny západní křesťanské civilizace lemovány také řetězcem ekocid, ať již v Evropě nebo v koloniích, které se jako celek, se svými lidskými i ne-lidskými obyvateli, stávaly pouhým zdrojem zisku pro privilegované.

Americký historik Lynn Townsend White Jr. ve vlivné studii z roku 1967 upozornil na to, že ekologická krize — v 60. letech již pociťovaná, ale zdaleka ne tak akutní jako dnes — má své hlubší kořeny, které souvisejí s židokřesťanským náboženským základem, který odděluje člověka od ostatního stvoření a zároveň odmítá veškeré animistické představy, tedy přesvědčení, že i jiní tvorové než člověk jsou obdařeni duší.

Podle Whitea tedy nebyla náhoda, že průmyslová revoluce se rozvinula v původně židokřesťanské Evropě a svoji představu o ovládnutí a dobytí přírody — bílým, evropským, křesťanským — člověkem vnutila nakonec celému světu. Alternativní pohledy v rámci samotného křesťanství, jak je představuje například svatý František z Assisi se svou spiritualitou blízkosti ostatním živým tvorům, byly nemilosrdně smeteny stranou.

Podle převažujícího odborného názoru dnes žijeme v éře masového vymírání druhů. V historii planety Země jich bylo několik, to dnešní je v pořadí již šesté. Oproti těm předcházejícím je jiné v tom, že není výsledkem extrémní vnější události, jako nárazu vesmírného tělesa, ale je důsledkem rozmachu a úspěchu jednoho z živočišných druhů. Člověk proměňuje svůj domov podle své potřeby. Mnoho ostatních živých tvorů má jen dvě možnosti: buď propojit svůj osud s člověkem, nebo vyhynout.

Pokud budou jednou historikové mít možnost psát s odstupem dějiny 21. století, třeba si povšimnou jednoho paradoxu. Souběžně s ekologickou katastrofou, která pomalu nabírala na síle a proměnila k nepoznání podobu Země, došlo k zesílení citlivosti pro přírodu, k zostřenému vnímání toho, že i jiní živí tvorové mají svou jedinečnou důstojnost a hodnotu.

A tak v době, kdy stále více vědeckých studií popisuje inteligenci, empatii, vzájemnou spolupráci různých druhů zvířat, rostlin nebo třeba hub, objevuje a přibližuje propojenost živých tvorů ve větších sítích, jako je „lesní internet“, kdy tato témata zobrazují tvůrci děl populární kultury a oživují spirituality různých náboženství, které nikdy neztratily citlivost pro mimolidské stvoření, o mnohé z těchto „bratrů a sester“ nenávratně přicházíme.

Nosorožec bílý severní, tak jako před ním tolik dalších druhů „megafauny“, vyhlazených již ve starších obdobích dějin našeho druhu, míří mezi ně. Boj proti vyhynutí nosorožce, na kterém se ve spolupráci s keňskými partnery podílí zoo ve Dvoře Králové, je dojemný, ale těžko může zvrátit kola osudu. Zůstane prázdné místo, zůstanou vzpomínky, vědecké studie, zůstanou umělecká díla, jako je to Dürerovo.

A hlavně zůstane mnoho dalších živočišných druhů, které si zaslouží naši pozornost a alespoň snahu o záchranu. Které nás mohou hodně naučit o nás samých. Protože navzdory představě o vyčleněnosti člověka z ostatních druhů přírody je tomu přesně naopak: jsme propojeni s celkem přírody, řečeno křesťanským slovníkem s celkem stvoření, daleko víc a hlouběji, než si to většinou dokážeme a chceme připustit.

Máme v sobě něco z nosorožců, něco z každého živočicha, rostliny, z hub, z vody řek, jezer a moří, z hor, z půdy, kamenů a větru. Pokud v sobě dokážeme tuto citlivost probudit a nenechat ji znovu uhynout, dokážeme zůstat lidmi i za ekologické katastrofy, kterou jsme sami způsobili.