Zaslepeni bohatstvím
George Monbiot„Zdá se, že tu je také jakési spojení mezi rychlostí, hlukem a egem. Člověku, který pociťuje potřebu vyplnit prostor hlukem a vynutit si pozornost každého, kdo se vyskytuje kolem něj, ať už na silnici nebo na vodě, zřejmě něco schází.“
Minulý týden jsem se v jedno klidné a krásné ráno projížděl na svém kajaku při pobřeží jižního Devonu. Spatřil jsem malé hejno delfínů. Byli tak půl míle daleko, živili se a skotačili při hladině. Mířili mým směrem, takže jsem přestal pádlovat a vyčkával.
V tom se zničehonic zpoza útesu vynořil v plné rychlosti mohutný motorák. Ačkoli na delfíny dobře viděl a měl spoustu času, aby zastavil anebo se jim vyhnul, razil si to přímo na ně v plné rychlosti. Když je míjel, sotva o pár metrů, muž u kormidla na ně vykoukl, ale ani nezpomalil.
Delfíni se ponořili. Nakrátko se ještě objevili ve větší vzdálenosti od pobřeží, ale pak už jsem je znovu nezahlédl. Motorák jsem slyšel ještě dlouho poté, co zmizel za obzorem: hřměl jako tryskáč. Pánbůh ví, jaká muka asi způsobil delfínům, kteří jsou přece na zvuky tolik citliví.
Praly se ve mně dva vjemy. Jedním bylo — samozřejmě — znechucení. Ale druhým byl údiv: jakou z toho asi mohl mít jen radost? Pokud vůbec na světě existuje něco, co milují všichni lidé bez rozdílu, je to pohled na delfíny — poštěstí-li se jim je někdy spatřit.
Neznám nikoho, kdo by v takovou chvíli všeho nenechal a nehleděl na ně. Jakkoli jsem sám tohle štěstí poznal mnohokrát, poněvadž na moři trávím hodně času, nikdy mě taková podívaná nepřestala fascinovat. A radost z každého pozorování delfínů se mě pak drží po několik týdnů.
Ale pro člověka, který řídil onen motorák, moře bylo zřejmě jenom dálnicí, po níž uháněl k obzoru. Vybavilo mi to cosi, čeho jsem si už mnohokrát povšiml: umrtvující účinek bohatství.
Zploštěný svět
Abyste mohli vlastnit a řídit takto velkou a silnou loď, musíte být mimořádně bohatí. Takový člun stojí zhruba šest milionů korun, k tomu si přičtěte nemalé náklady na kotvení, zimní úschovu, údržbu a palivo. Neměly by vám takto velké peníze přinášet potěchu? Pokud ne, k čemu vůbec jsou?
Velké bohatství ovšem opravdu může stát skutečnému potěšení v cestě. Michael Mechanic se tím zabývá ve své knize Jackpot. Říká v ní, že existují dvě skupiny lidí, které soustavně přemýšlejí o penězích: chudí a velmi bohatí. Veliké bohatství má v rukou vás stejně jako vy je: péče o ně se stává prací na plný úvazek.
Najednou ztrácíte pojem o tom, komu můžete věřit. Najednou se vám může začít zdát, že vaši přátelé ve skutečnosti žádnými opravdovými přáteli nejsou. Bohatství může ovládnout a otrávit vztahy ve vaší rodině. Může vás vyplenit, sociálně, intelektuálně, morálně.
Ale myslím, že bohatství má ještě další destruktivní účinek, o němž se zatím tolik nemluvilo. Zplošťuje svět. Můžete-li se vydat kdykoli kamkoli, všechno je na dosah.
Řítíte se kolem lokálních pozoruhodností a konkrétních situací k čím dál nedostižnějšímu přeludu ultimátního přepychu: k ještě lepší maríně, k ještě větší jachtě, k soukromému tryskáči, k velkolepému domu. Jenomže onen obzor uspokojení, který máte zdánlivě na dosah, před vámi ustupuje.
Na kulisách, jež vás obklopují, už nezáleží, ledaže byste jimi chtěli udělat dojem na přátele, v něž jste ztratili důvěru. Poněvadž nikdo, na koho lze udělat dojem penězi, nestojí za to, abyste na něj dělali dojem.
Rychlost, hluk a ego
Zdá se, že tu je také jakési spojení mezi rychlostí, hlukem a egem. Zřejmě něco schází člověku, který pociťuje potřebu vyplnit prostor hlukem a vynutit si pozornost každého, kdo se vyskytuje kolem něj, ať už na silnici nebo na vodě.
Analýza●Vojtěch Petrů
„Mám silný vůz“. Přísaha se spojuje s Motoristy, Šlachta se může stát senátorem
A je třeba si také říct, že je to skoro vždycky „on“. Studie prokazují vazbu mezi tradičním pojetím mužství a zálibou v rychlosti či v nebezpečném stylu řízení motorových vozidel. Není překvapivé, že pokusy regulovat chování řidičů, jako jsou zóny s omezenou rychlostí nebo kamery kontrolující rychlost jízdy, se staly součástí kulturních válek, v nichž se řeší tradiční rozdělení rolí mezi pohlavími a mocenské vztahy mezi nimi.
Jedu-li na kajaku, nemohu se vydat tak daleko na širé moře a musím se držet blíže pobřeží než lidé na silných motorácích. Ale těším se z důvěrného spojení s prostředím kolem mě, slyším dobře zvuky a pozoruju jevy, nepostihnutelné pro nikoho, kdo by kolem jen rychle prosvištěl.
Prohlížím si smačky slunící se u hladiny, hřbetní ploutve mořčáků, kteří se za nimi honí, holografické obrazy tvořené žebernatkami při mořském povrchu či kauri požírající zřasenky na mělčinách. Nedokážu si představit, že by onen rozháněč delfínů ve svém monstru za několik milionů mohl zažívat něco byť jen vzdáleně tak skvělého, jako je to, co zažívám já ve svém kajaku koupeném za pár tisíc z druhé ruky. Proč? Protože si prostě neumím představit, že by na moři mohl někdo prožívat něco pěknějšího, než na něm prožívám já.
Potkal jsem docela dost bohatých lidí. Někteří byli čiperní, zvídaví a zajímali se o svět, ale u mnohých jsem si všiml jednoho společného rysu: otupělosti ducha. Působí dojmem, že už nic dostatečně nepodnítí jejich pozornost, že už ztratili svou schopnost žasnout.
Ona řvoucí loď měla demonstrovat, že její vlastník patří k úspěšným, kteří „vyhráli“. Ale jak jinak chcete označit člověka, kterého neobšťastní pohled na hrající si delfíny, než jako chudáka?
Je k nevíře, kolik jim toho dovolujeme
V přeludu, že se dotýkáme něčeho, co nás přesahuje, ve snaze uniknout spojení s jinými bytostmi, pleníme samu podstatu živého světa. Přitakáváme modelu vykořisťování, který požírá planetu a hubí duše a jejž nazýváme kapitalismem, poněvadž mylně věříme, že jsme sami budoucími milionáři, na něž se prozatím jen neusmálo štěstí. Mnozí si namlouvají, že jednoho dne budou žít na tak vysoké noze jako ti velkolepě bohatí lidé.
Je vpravdě k nevíře, kolik jim toho dovolujeme. Kousek dál na britském pobřeží, v Salcome, mám přítele, malíře-údržbáře, který tam pracuje na letních sídlech smetánky. Po většinu roku jsou prázdná.
Vyprávěl mi, jak jeho klientela nechává zapnutá topení, ba často i světla, aby vytvářela dojem, že se někdo v domě zdržuje. Před třemi lety samospráva v Salcome konstatovala, že obec trpí bytovou krizí, ale nijak jí to nepomohlo zabránit zbohatlíkům v tom, aby si tam dál kupovali svá letní sídla a vytápěli je, jako by nemělo být žádné zítra.
Stejně tak jako člověk s motorovým člunem, který rozehnal delfíny, ultrabohatí rozhánějí komunity, zahrazují lidem cestu k bydlení a pracují na tom, aby nás všechny vyhnali z klimatické niky člověka — to jest teplotního rámce, v němž se lidem daří.
Je jistě namístě prahnout po bohatství, avšak po bohatství vztahů, vědomostí, vjemů, života a lásky: po bohatství, jež nepřináší nikomu jinému chudobu. Nemáme toužit po osobním přepychu, ale po osobním dostatku a blahu všech.
Když ale vidíme, jak žlučovití, zhrublí miliardáři financují Donalda Trumpa, teprve se můžeme dočkat poznání, jak velké škody jsou nám všem schopni napáchat. Demokracie, spravedlivé rozdělování zdrojů, klid duše a obyvatelná planeta — to vše záleží na zlomení moci bohatých: jejich moci tvořit hluk, obsazovat veřejný prostor a šlapat po všem, co máme rádi.
Z anglického originálu The Dead-Eyed Rich publikovaného v deníku The Guardian a na webu monbiot.com přeložil JAKUB PATOČKA. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.
Velmi sympatická, velmi přesvědčivá úvaha na známé téma, že "peníze nečiní šťastným". Spontánně by se chtělo autorovi bezvýhradně přisvědčit. Kdyby - kdyby nebylo té okolnosti, že shodou okolností zrovna před několika dny (24. 7.) vyšla v německém deníku Süddeutsche Zeitung zpráva o výzkumu, ve kterém se tvrdí naprostý opak. Tedy že existuje naprosto jasná korelace mezi výší příjmu a pocitem štěstí.
Tento výzkum provedl Matthew Killingsworth z renomované ekonomické univerzity Wharton School v Pensylvánii, který se dlouhodobě zabývá výzkumem příčin lidského štěstí.
V zásadě zde Killingsworth nepřišel s ničím přelomově novým, tato korelace mezi výší příjmu a pocitem štěstí se už dávno považovala za prokázanou; rozdíl je pouze v tom, že doposud se předpokládalo, že tato souvislost platí pouze po hranici 75 000 dolarů ročního příjmu. A že nad touto hranicí další přírůstek bohatství už žádné plus na pocitech štěstí nepřináší. (Tento předpoklad má svou logiku: při příjmu nějakých 6 000 dolarů měsíčně je člověk i v USA materiálně plně zabezpečen, nemusí si tedy dělat žádné finanční starosti. A další nárůst příjmů na tom nic podstatného nemění.)
Killingsworth ovšem nyní tvrdí, že tomu tak není; a že míra štěstí i po oné hranici 75 000 dolarů vzrůstá s výší příjmů. Pro vysvětlení tohoto fenoménu uvádí především tu okolnost, že ti kdo mají (ještě) více peněz, ti mají více možností věnovat se svým vlastním zálibám, a to třeba i velmi drahým. (Jak ostatně dokumentuje i samotný Monbiot s oním mužem v drahém motorovém člunu.)
Nyní zde ale vzniká rozpor: kdo tu tedy má pravdu? George Monbiot dovozující že velké bohatství nemá se životním štěstím naprosto žádnou (či spíše dokonce pouze negativní) souvislost - anebo výzkumník-specialista tvrdící přesný opak?
Vysvětlení tohoto rozporu bude nejspíše ležet v tom, že onen výzkumník na celou záležitost hleděl především z ryze faktografického, ekonomického hlediska. Zatímco Monbiot hledí především na kvalitativní, humánní stránku lidského štěstí.
Vědec-výzkumník pracuje tak, že příslušným respondentům rozešle své dotazníky; a tito respondenti mu samozřejmě odpoví, že čím více mají peněz, tím více si mohou dovolit, a tím více se cítí být "šťastnými". - Kterýpak z nich by dokázal přiznat, že tyto jejich luxusní, na odiv stavěné zábavičky je ve skutečnosti nijak nenaplňují?... Že jsou to jenom prchavé okamžiky toho či onoho prožitku, které po sobě zanechají pouze pocit prázdnoty, takže je okamžitě nutno spěchat k prožitku dalšímu, pokud možno ještě luxusnějšímu, exotičtějšímu, extravagantnějšímu?...
Thorstein Veblen ve své knize "Teorie zahálčivé třídy" používá slovní spojení "demonstrativní konzum". Je to víceméně klíčový, profilující pojem všech jeho analýz této zbohatlické třídy, která sama není nijakým způsobem produktivně činná, a tak místo toho prázdnotu a nudu své existence ubíjí tímto "demonstrativním konzumem", kterým zároveň znovu a znovu demonstruje svou faktickou, statusovou nadřazenost nad zbytkem společnosti.
Aniž bychom tedy zpochybňovali bezprostřední korektnost závěrů seriózního výzkumníka, pokud se staví otázka po pravém, nefalšovaném, naplňujícím lidském štěstí, pak nakonec asi přece jenom dáme mnohem více za pravdu George Monbiotovi. Snad by jednou větou bylo možno říci: Ano, penězi je možno si koupit pocit štěstí. Ale samotné štěstí nikoli.
S textem i závěrem pana Poláčka souzním.
Nicméně formulaci prvního odstavce považuji za poněkud antropocentrickou a odpovídající našemu civilizačnímu okruhu.
M. Killingsworth pro svůj výzkum vytvořil aplikaci "Track Your Happiness". Well-being byl hodnocen odpověďmi na opakovanou otázku "Jak se právě teď cítíte?" a nejméně jednou položenou otázku "Jak jste celkově spokojeni se svým životem?".
S rostoucím finančním zabezpečením roste spokojenost. M. K., respondenti i další výzkumy to uvádí. Spokojenost je úzce spjatá s daným socieoekonomickým prostředím. S uspokojováním potřeb – od základních po „zbytné“. Od zdravotního pojištění po onen motorový člun. Na této informaci není nic překvapujícího. Nebo může být?
Pokud nevím, co budu příště jíst (pít) a zda vůbec, mé pocity a spokojenost bude jiná, než pokud dosahuji např. příjmu oněch 75 000 USD. To je samozřejmě banální konstatování. Zajímavějším se stává s úvahou, v jakém žiji systému (jak moc musím být finančně zabezpečen abych uspokojil jednotlivé potřeby), jak je tento systém nastaven a jak jej můžu konkrétně já ovlivnit.
Pohled na „finanční zabezpečení“ bude také diametrálně odlišný u člena izolované primární skupiny a obyvatele světové metropole. Bude se také lišit na základě etnicity, kultury atd.
Dále výzkum měřil dvanáct konkrétních pocitů, pět pozitivních a sedm negativních. Sebejistý, dobrý, inspirovaný, zaujatý a hrdý versus strach, vztek, špatný, nuda, smutný, stresovaný a naštvaný. Problém, který vnímám je, že
a) řadu z těchto pocitů nespojuji s dobrým pocitem ani se štěstím, ani s úsilím o jeho dosažení,
b) doba trvání těchto pocitů (v běžné i patologické míře) se dost liší.
Uznávám, že pokud mám většinou strach, moc šťastný zřejmě nebudu. Stejně jako, když jsem např. výrazně sebejistý a zaujatý. Uznávám také, že to jsou indikátory. Ovšem se kterými je nutné dále pracovat. Což u 33 000 účastníku výzkumu, kteří poskytli 1,7 milionu datových bodů není reálné.
Kromě aktuálního, ne zcela zanedbatelného vlivu (širší – politické, ekonomické, sociální) situace.
Takováto diskuse je značně hypotetická. Nejen, že vycházíme chtě nechtě do značné míry z naší zkušenosti a našich znalostí. Přidává se k tomu i rozdílné vnímání jednotlivých pojmů, filozofická, ale i politická východiska a mnoho dalšího. V téže kultuře, natož kulturami napříč.
Nicméně je vlastně lhostejné, jakou metodiku měl uvedený výzkum a vlastně úplně nezáleží ani na pojmech, směrech, systémech, skupinách. Pouze na jedné základní věci bychom se mohli (a zřejmě měli) shodnout. Pocitu štěstí nelze nikdy dosáhnout na úkor někoho nebo něčeho. Jinak to nelze nazvat štěstím, ať už tím myslíme cokoli.
"Pocitu štěstí nelze nikdy dosáhnout na úkor někoho nebo něčeho. Jinak to nelze nazvat štěstím, ať už tím myslíme cokoli." - Pane Kyselý, platnost této téze by bylo možno snadno zpochybnit například poukazem na to, že každý vojevůdce po vyhrané bitvě prožívá pocity štěstí - přičemž jeho vítězství šlo samozřejmě na úkor mnoha mrtvých nepřátel.
Nicméně chápu, kam tímto poukazem míříte. Jde o to aby se činilo přinejmenším základní rozlišování mezi tím, co je pouze subjektivním pocitem štěstí - a mezi tím co je možno za "štěstí" legitimně pokládat z obecně humánního hlediska.
Shodou okolností jsme na téma "štěstí" vedli paralelní diskusi na mém webovém fóru. Pokud by Vás to snad zajímalo blíže, zmíněná diskuse začíná zde: https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/comment-page-33/#comment-25313
V průběhu této diskuse jsem se pokusil vymezit a určit alespoň do jisté míry objektivně platná kritéria pro toto rozlišování. Zde v krátkosti připomenu pouze základní dělící schéma které jsem při této příležitosti vytvořil:
- subjektivní pocit štěstí, tak jak nám ho generuje náš evolučně vzniklý limbický systém; jeho obsah může být naprosto nahodilý, i vysloveně negativní
- pocit štěstí vycházející z identity našeho já; toto štěstí má už pevnější, substanciálnější fundament, ale pokud je nějakým způsobem deformované naše já, pak je tím postiženo ovšem i naše přesvědčení o tom co je (pravé) štěstí
- pravé, substanciální lidské štěstí; to má už ze své definice nevyhnutelně bytostné spojení s humanismem. Jeho obsah tedy není nahodilý, a nemůže být negativní (tedy na úkor někoho či něčeho), nýbrž musí dostát zmíněnému postulátu či požadavku univerzálního humanismu.
Ještě dodatek k onomu - vědeckému! - výzkumu štěstí. Tady se jedná vlastně o velmi plastický doklad toho, jak velmi klamavé mohou být výzkumy tohoto druhu ze sociálně-humánní oblasti. Ne snad proto že by byly nějakým způsobem záměrně zmanipulované nebo nekompetentně provedené - ale jde o to že samotná metoda takovéhoto "vědeckého" výzkumu je svému předmětu (v daném případě štěstí) zcela neadekvátní. Natolik subtilní záležitosti není nikdy možno vměstnat do (ať jakkoli podrobných) kolonek standardních dotazníků.
O takovýchto "vědeckých výzkumech" ze sociálně humánní oblasti ještě více nežli jinde plně platí Sokratova věta z Platónova příměru s jeskyní, že ti lidé kteří v oné jeskyni stále sedí zcela dole a nevidí nic jiného nežli stíny věcí na zdi, že čím přesněji se jim daří tuto hru stínů popsat, tím více, tím neotřesitelněji jsou přesvědčeni že už jenom tím poznali pravou podstatu věcí - ačkoli i nadále nevidí nic jiného nežli pouhou hru stínů.
Tato falešná hra zdánlivě "vědeckého" poznání naší současné civilizace úzce souvisí právě s prakticky naprostou absencí pravé, substanciální filozofie ve veřejném prostoru. Neboť jedině takto pojatá filozofie může vůbec mít k dispozici myšlenkový a pojmový aparát k poznávání takto subtilních témat, takto hluboce skrytých podstat. Ale společnost liberální demokracie se takto složitým uvažováním nechce zdržovat, ona raději zůstane stát u zdánlivě precizních, ale naprosto povrchních výsledků takovýchto "vědeckých" výzkumů.