Velmi sympatická, velmi přesvědčivá úvaha na známé téma, že "peníze nečiní šťastným". Spontánně by se chtělo autorovi bezvýhradně přisvědčit. Kdyby - kdyby nebylo té okolnosti, že shodou okolností zrovna před několika dny (24. 7.) vyšla v německém deníku Süddeutsche Zeitung zpráva o výzkumu, ve kterém se tvrdí naprostý opak. Tedy že existuje naprosto jasná korelace mezi výší příjmu a pocitem štěstí.

Tento výzkum provedl Matthew Killingsworth z renomované ekonomické univerzity Wharton School v Pensylvánii, který se dlouhodobě zabývá výzkumem příčin lidského štěstí.

V zásadě zde Killingsworth nepřišel s ničím přelomově novým, tato korelace mezi výší příjmu a pocitem štěstí se už dávno považovala za prokázanou; rozdíl je pouze v tom, že doposud se předpokládalo, že tato souvislost platí pouze po hranici 75 000 dolarů ročního příjmu. A že nad touto hranicí další přírůstek bohatství už žádné plus na pocitech štěstí nepřináší. (Tento předpoklad má svou logiku: při příjmu nějakých 6 000 dolarů měsíčně je člověk i v USA materiálně plně zabezpečen, nemusí si tedy dělat žádné finanční starosti. A další nárůst příjmů na tom nic podstatného nemění.)

Killingsworth ovšem nyní tvrdí, že tomu tak není; a že míra štěstí i po oné hranici 75 000 dolarů vzrůstá s výší příjmů. Pro vysvětlení tohoto fenoménu uvádí především tu okolnost, že ti kdo mají (ještě) více peněz, ti mají více možností věnovat se svým vlastním zálibám, a to třeba i velmi drahým. (Jak ostatně dokumentuje i samotný Monbiot s oním mužem v drahém motorovém člunu.)

Nyní zde ale vzniká rozpor: kdo tu tedy má pravdu? George Monbiot dovozující že velké bohatství nemá se životním štěstím naprosto žádnou (či spíše dokonce pouze negativní) souvislost - anebo výzkumník-specialista tvrdící přesný opak?

Vysvětlení tohoto rozporu bude nejspíše ležet v tom, že onen výzkumník na celou záležitost hleděl především z ryze faktografického, ekonomického hlediska. Zatímco Monbiot hledí především na kvalitativní, humánní stránku lidského štěstí.

Vědec-výzkumník pracuje tak, že příslušným respondentům rozešle své dotazníky; a tito respondenti mu samozřejmě odpoví, že čím více mají peněz, tím více si mohou dovolit, a tím více se cítí být "šťastnými". - Kterýpak z nich by dokázal přiznat, že tyto jejich luxusní, na odiv stavěné zábavičky je ve skutečnosti nijak nenaplňují?... Že jsou to jenom prchavé okamžiky toho či onoho prožitku, které po sobě zanechají pouze pocit prázdnoty, takže je okamžitě nutno spěchat k prožitku dalšímu, pokud možno ještě luxusnějšímu, exotičtějšímu, extravagantnějšímu?...

Thorstein Veblen ve své knize "Teorie zahálčivé třídy" používá slovní spojení "demonstrativní konzum". Je to víceméně klíčový, profilující pojem všech jeho analýz této zbohatlické třídy, která sama není nijakým způsobem produktivně činná, a tak místo toho prázdnotu a nudu své existence ubíjí tímto "demonstrativním konzumem", kterým zároveň znovu a znovu demonstruje svou faktickou, statusovou nadřazenost nad zbytkem společnosti.

Aniž bychom tedy zpochybňovali bezprostřední korektnost závěrů seriózního výzkumníka, pokud se staví otázka po pravém, nefalšovaném, naplňujícím lidském štěstí, pak nakonec asi přece jenom dáme mnohem více za pravdu George Monbiotovi. Snad by jednou větou bylo možno říci: Ano, penězi je možno si koupit pocit štěstí. Ale samotné štěstí nikoli.

S textem i závěrem pana Poláčka souzním.

Nicméně formulaci prvního odstavce považuji za poněkud antropocentrickou a odpovídající našemu civilizačnímu okruhu.

M. Killingsworth pro svůj výzkum vytvořil aplikaci "Track Your Happiness". Well-being byl hodnocen odpověďmi na opakovanou otázku "Jak se právě teď cítíte?" a nejméně jednou položenou otázku "Jak jste celkově spokojeni se svým životem?".

S rostoucím finančním zabezpečením roste spokojenost. M. K., respondenti i další výzkumy to uvádí. Spokojenost je úzce spjatá s daným socieoekonomickým prostředím. S uspokojováním potřeb – od základních po „zbytné“. Od zdravotního pojištění po onen motorový člun. Na této informaci není nic překvapujícího. Nebo může být?

Pokud nevím, co budu příště jíst (pít) a zda vůbec, mé pocity a spokojenost bude jiná, než pokud dosahuji např. příjmu oněch 75 000 USD. To je samozřejmě banální konstatování. Zajímavějším se stává s úvahou, v jakém žiji systému (jak moc musím být finančně zabezpečen abych uspokojil jednotlivé potřeby), jak je tento systém nastaven a jak jej můžu konkrétně já ovlivnit.

Pohled na „finanční zabezpečení“ bude také diametrálně odlišný u člena izolované primární skupiny a obyvatele světové metropole. Bude se také lišit na základě etnicity, kultury atd.

Dále výzkum měřil dvanáct konkrétních pocitů, pět pozitivních a sedm negativních. Sebejistý, dobrý, inspirovaný, zaujatý a hrdý versus strach, vztek, špatný, nuda, smutný, stresovaný a naštvaný. Problém, který vnímám je, že

a) řadu z těchto pocitů nespojuji s dobrým pocitem ani se štěstím, ani s úsilím o jeho dosažení,

b) doba trvání těchto pocitů (v běžné i patologické míře) se dost liší.

Uznávám, že pokud mám většinou strach, moc šťastný zřejmě nebudu. Stejně jako, když jsem např. výrazně sebejistý a zaujatý. Uznávám také, že to jsou indikátory. Ovšem se kterými je nutné dále pracovat. Což u 33 000 účastníku výzkumu, kteří poskytli 1,7 milionu datových bodů není reálné.

Kromě aktuálního, ne zcela zanedbatelného vlivu (širší – politické, ekonomické, sociální) situace.

Takováto diskuse je značně hypotetická. Nejen, že vycházíme chtě nechtě do značné míry z naší zkušenosti a našich znalostí. Přidává se k tomu i rozdílné vnímání jednotlivých pojmů, filozofická, ale i politická východiska a mnoho dalšího. V téže kultuře, natož kulturami napříč.

Nicméně je vlastně lhostejné, jakou metodiku měl uvedený výzkum a vlastně úplně nezáleží ani na pojmech, směrech, systémech, skupinách. Pouze na jedné základní věci bychom se mohli (a zřejmě měli) shodnout. Pocitu štěstí nelze nikdy dosáhnout na úkor někoho nebo něčeho. Jinak to nelze nazvat štěstím, ať už tím myslíme cokoli.

"Pocitu štěstí nelze nikdy dosáhnout na úkor někoho nebo něčeho. Jinak to nelze nazvat štěstím, ať už tím myslíme cokoli." - Pane Kyselý, platnost této téze by bylo možno snadno zpochybnit například poukazem na to, že každý vojevůdce po vyhrané bitvě prožívá pocity štěstí - přičemž jeho vítězství šlo samozřejmě na úkor mnoha mrtvých nepřátel.

Nicméně chápu, kam tímto poukazem míříte. Jde o to aby se činilo přinejmenším základní rozlišování mezi tím, co je pouze subjektivním pocitem štěstí - a mezi tím co je možno za "štěstí" legitimně pokládat z obecně humánního hlediska.

Shodou okolností jsme na téma "štěstí" vedli paralelní diskusi na mém webovém fóru. Pokud by Vás to snad zajímalo blíže, zmíněná diskuse začíná zde: https://humanisticke-dialogy.eu/obecne-diskuse/comment-page-33/#comment-25313

V průběhu této diskuse jsem se pokusil vymezit a určit alespoň do jisté míry objektivně platná kritéria pro toto rozlišování. Zde v krátkosti připomenu pouze základní dělící schéma které jsem při této příležitosti vytvořil:

- subjektivní pocit štěstí, tak jak nám ho generuje náš evolučně vzniklý limbický systém; jeho obsah může být naprosto nahodilý, i vysloveně negativní

- pocit štěstí vycházející z identity našeho já; toto štěstí má už pevnější, substanciálnější fundament, ale pokud je nějakým způsobem deformované naše já, pak je tím postiženo ovšem i naše přesvědčení o tom co je (pravé) štěstí

- pravé, substanciální lidské štěstí; to má už ze své definice nevyhnutelně bytostné spojení s humanismem. Jeho obsah tedy není nahodilý, a nemůže být negativní (tedy na úkor někoho či něčeho), nýbrž musí dostát zmíněnému postulátu či požadavku univerzálního humanismu.