Narodila jsem se s tenkou kůží. Možná ji máte také — kůži, která nechá všechno proniknout hluboko. Slova. Pohledy. Ticho. Snad také slýcháváte věty jako: „Neber si to tak osobně.“ „Jsi moc citlivá.“ „Musíš být tvrdší.“ Naposled jsem to slyšela tento týden a to hned dvakrát.

Jako dítě jsem neustále slýchávala perské přísloví, které se dá do češtiny přeložit takto: „Stačí říct, že rozinky mají stopku, a ty se hned rozbrečíš.“ Často a lehce jsem propukala v pláč. Když jste dítě, nerozumíte tomu, proč vám dávají najevo, že je to špatně. Že brečet znamená být slabý. Stydíte se, schováváte slzy a potlačujete je. A tak se snažíte obrnit. Vytvořit si pevnou skořápku. Jenže co když taková skořápka nic neřeší?