Do třetího patra dětského oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze jedu výtahem. Přemýšlím nad rozhovory, které mě čekají, myslím na děti, které budu na oddělení potkávat, i na jejich rodiče. Zároveň se mi na mysl vkrádají mé vlastní vzpomínky z pobytu na dětském oddělení ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Není to příjemné vzpomínání, a ač se snažím sebevíc, nedokážu to zastavit.

Ve „fakultce“ jsem strávila přes deset měsíců. Bylo mi třináct let, když mi lékaři diagnostikovali autoimunitní onemocnění. Můj stav se dlouho nezlepšoval, měla jsem velké bolesti a propadala beznaději. Přes tři měsíce jsem jen ležela na lůžku v oddělení intenzivní péče, nemohla jsem mluvit ani jíst. Od té doby jsem v nemocničních prostorech pobývala nesčetněkrát. Musela jsem se naučit žít s chronickou bolesti a přijmout sebe sama s tělem, které se po zákrocích měnilo k nepoznání.

Uslyším zabzučení, dveře se otvírají a vstupuji na oddělení, na kterém panuje nezvyklý klid. Slyšet je pouze hovor ze sesterny. Procházím kolem, dávám se doprava ke společenské místnosti. Před dveřmi se potkávám se sympatickým mužem, má na sobě lékařský plášť a na krku fonendoskop. Že nejde o běžného lékaře, prozrazuje jen cosi jako červený míček, který svírá v ruce, nezvyklá barevná košile a zvláštní brýle. Zdravotní klaun!

V Olomouci pro mě byly návštěvy zdravotních klaunů velmi důležité. A ač jsem vždy neměla chuť se smát nebo se bavit, pomáhaly mi na chvíli zapomenout na všechno trápení a rutinu, do které mě nemoc uvrhla. To bylo před dvaceti lety, dnes přicházím v jiné roli. A moc se těším.

Přes dvacet let mění nemocniční prostředí

Podávám si ruku s Josefem Rosenem, ze kterého se rázem po nasazení červeného nosu stává „lékař“ Kamil Pivoňka. Po chvíli přichází jeho klaunská kolegyně Hana Hüblová neboli „zdravotní sestra“ Julča Fáčová. Oba mají v oboru bohaté zkušenosti.

Zatímco Rosen vystupuje jako zdravotní klaun přes třináct let, Hüblová je klaunkou ještě o čtyři roky déle. V obou případech přitom rozhodl inzerát organizace Zdravotní klaun, na který zareagovali ještě během svých studií na DAMU a JAMU.

Organizace Zdravotní klaun vznikla v České republice v roce 2001 z iniciativy Američana Garyho Alvena Edwardse. Právě ve Spojených státech v polovině 80. let se myšlenka zrodila, byť ani tehdy nebyly poznatky o blahodárných účincích humoru ničím novým. „Když byl v nemocnici Jan Werich, Martin Frič mu tam chodil pouštět komedie,“ popisuje tuto nepříliš známou epizodu lektor a kouč zdravotních klaunů Lukáš Houdek a dodává: „Nikdy v minulosti se to ale nedělo na organizovaném základě. S tím přichází až Gary.“

Stát se zdravotním klaunem není vůbec jednoduché. Na konkurz se hlásí stovky zájemců, uspět však může jen několik z nich. „Ono to není jenom tak dělat klauna, musí tam být živá emoce. Bojíte se, stydíte se, smějete se a vše musí být autentické emoce,“ prozrazuje Hüblová. Podobně o tom mluví bývalá zdravotní klaunka a současná koučka Hana Malaníková. Jako jednu z nejnáročnějších zkoušek popisuje právě rovinu osobní odvahy: „Dělat klauna znamená dovolit si být před lidmi zranitelný.“

Dnes v České republice působí přes devadesát zdravotních klaunů. Nejčastěji se klauniády odehrávají na dětských odděleních, konkrétně se jedná o šestašedesát nemocnic. Dále jde o jedenáct geriatrických oddělení a o jeden hospic. Mimo to mohou doprovázet děti na operaci anebo je navštívit na pohotovosti.

Jeden klaun měsíčně obvykle zvládne kolem deseti vystoupení. Počet klauniád se liší také podle regionů. Klaunů je nejvíce v Praze a v Brně.

Chybovat je lidské

Julča Fáčová jde s červeným nosem a plastovým prasátkem v ruce k sesterně. Musí se informovat, do kterých pokojů pacientů mají svolení vstoupit. Dozvídáme se, že na pokoji číslo dva a tři jsou už nadšeně očekáváni. V úvahu přicházejí i další pokoje, není ale jisté, že je pacienti budou chtít přijmout. V desítce třeba leží starší dívky, které se zatím nerozhodly.

V pokoji číslo tři na nás čekají dva asi dvanáctiletí kluci. Jakmile zdravotní klaunku uslyšeli, začali vykukovat z pokoje ven. S klaunem-lékařem Kamilem Pivoňkou vstupujeme do menší místnosti, kde nás čekají chlapci společně s rodiči. „Dobrý den, můžeme dál?“ ptá se Kamil. „Mám pro vás dneska novinku. Chci vás seznámit s novou sestrou, to je Julča Fáčová.“ Ta však nepřichází.

Po cestě se ztratila a teď neví, jak se do pokoje dostat. Po chvíli se objeví za dveřmi, zdárně je otevře, ale se zavíráním má problém, nějak ji to nejde.

Následuje lékařské vyšetření. Pivoňka s Fáčovou si chtějí poslechnout srdeční tep dětských pacientů, avšak srdce hledají na jejich kolenou. Najednou si svou chybu uvědomí a začínají zmatkovat. Zmateně se pohybují po prostoru, zakopávají a všechno komentují.

Z postele se ozývá upřímný a hlasitý dětský smích. Také rodiče se dobře baví a já s nimi, nálada se očividně uvolnila. Přestože to vypadá, jako by klauni nevěděli, co dělají, dobře registrují vše kolem a bedlivě vnímají reakce na svoje počínání.

Zdravotnický personál má velkou zodpovědnost, jeho chyby totiž mohou mít vážné následky. Pro zdravotní klauny je naopak chyba darem či příležitostí. „My za ně děláme chyby, které jsou přípustné, to znamená ty lidské chyby. Třeba, že chceme otevřít dveře, ale kliku hledáme na druhé straně, nebo chceme dát propisku do kapsy, ale ona tam není. Z chyb vznikají humorné situace. Klaun na sebe bere chyby a nedokonalosti druhých,“ vysvětluje taktiku role klauna Hana Malaníková. Bývalá dlouholetá klaunka je dnes také vedoucí katedry autorské tvorby a pedagogiky na DAMU.

S respektem k prostředí i lidem

Pokoj opouštíme po asi deseti minutách. Hledáme, kam půjdeme dál. „Sem teď ne,“ ukazuje na další pokoj místní zdravotní sestra. Malé pacientce není dobře. Klauni to respektují a pokračují v cestě.

Podle Rosena se zdravotní klaun musí umět na pacienty napojit. Vytušit, co v danou chvílí říct a jak to říct. Zároveň by měl vědět, kdy odejít, a respektovat, když na klauna nemá pacient náladu. Bývalý zdravotní klaun a jejich současný lektor Lukáš Houdek to vidí stejně. Posláním klaunské mise je být prospěšný člověku, a to někdy znamená nechat ho na pokoji.

Dobře tomu rozumím. Když jsem kdysi sama na dětském oddělení ležela, na zdravotního klauna jsem nebyla vždy příjemná. Ve chvílích velkých bolestí jsem ho dokonce požádala, aby z pokoje odešel. Mrzí mě to dodnes, avšak ve slovech Josefa Rosena nacházím pochopení. „Dítě v nemocnici o ničem moc nerozhoduje. Zda chce klauna nebo ne, si ale říct může. A my to respektujeme,“ říká důrazně a bez nasazeného nosu. Ten obě role rozděluje. Než začnou mluvit o své práci, vždy si jej důsledně sundají.

V dalším pokoji na nás čeká další mladý pacient. Fáčová a Pivoňka předvádějí své klaunské schopnosti a je tu vidět, jak jsou sehraní. Spolupráci ostatně vnímají jako zásadní. Upozorňují, že povolání lze dělat dobře jen tehdy, je-li pár na sebe naladěný. Musí se umět poslouchat, být vůči druhému otevřený a nebrat si věci moc osobně.

„Jako zdravotní klaun si totiž děláte legraci ze sebe a z chyb, které v danou chvílí děláte,“ vysvětluje Hana Hüblová. „Kdyby se mi něco opravdu nelíbilo, po představení si sundám nos a řeknu to. V tu chvílí je ale důležité to vykomunikovat a neurazit se,“ dodává.

Miluju být klaunem

I po sedmnácti letech mluví Hüblová o klauniádě s nadšením v hlase: „Být klaunem miluju. Dává mi to pocit smysluplnosti,“ říká. Kde se taková oddanost bere? Podle Lukáše Houdka může klaun díky svému přirozenému talentu a také řemeslné dovednosti přetvořit nemocniční prostředí v místo, kde by chtěl být v tu chvíli každý, což běžně určitě neplatí.

Aby jim radost z práce zůstala, mají zdravotní klauni přímo v organizaci možnost skupinových i individuálních supervizí. „Mně pomáhá, že můžu otevřeně mluvit se svými kolegy,“ vysvětluje Hüblová. V nemocnicích bývají svědky příběhů, které ne vždy skončí šťastně.

„Je důležité si uvědomit, kým klaun je, jaké má možnosti, co může a co nemůže. Klaun nemá absolutně žádnou moc ve vztahu k pacientovi či personálu, a v tom paradoxně tkví jeho síla,“ doplňuje s trochou filozofické dialektiky Rosen. Podle něj je důležité přiznat si, že klaun děti nevyléčí, může ale zkusit jim nemocniční léčbu zpříjemnit.

Podle Hüblové se kvalitní klaunský výkon neobejde bez reflektování vlastních limitů. Důležité je vyznat se v sobě. Když jí umíral tatínek nebo babička zápasila s nemocí, v organizaci oznámila, že na některá oddělení nějaký čas docházet nebude. „I tehdy jsem ale měla chvíle, kdy jsem si nasadila nos a šla na dětské oddělení a na všechno jsem v té situaci zapomněla,“ vypráví.

Humor jako komunikace

Na dětském oddělení strávím v přítomnosti zdravotních klaunů několik hodin. Sleduji, jak komunikují s pacienty, ale také s nemocničním personálem. Obojí ukazuje, jak dobrým nástrojem může humor v mezilidské komunikaci být.

Hana Malaníková a Lukáš Houdek se to snaží vysvětlovat také na svých přednáškách pro studenty medicíny a pro všeobecné sestry. „Říkáme studentům, že jestli chtějí navázat s budoucími pacienty efektivní komunikaci, nabízíme jim nástroj, který jim to usnadní. Tím nástrojem je humor. Ten ale má svoje specifika. Jedním z nich je, že nemůžete čekat okamžitý účinek. Dřív nebo později se ale zpravidla dostaví. Když k vám pacient má vztah jiný než založený na principu ‚Já jsem jen malý pacient a ty jsi velký doktor‘, komunikace se usnadní,“ vysvětluje Houdek.

Rakouská herečka Maria Gundolfová vnímá humor přímo jako způsob budování důvěry. V knize Humor ve zdravotnictví aneb pravidla rošťárny píše: „Z pohledu pacienta není úsměv pouhé přátelské gesto. Pro dítě, které smysl různých zákroků chápe hůře než dospělý, funguje úsměv jako kotva, příslib bezpečí a alespoň základní jistota.“

Humor podle Malaníkové přináší obrovskou úlevu. „Humor je něco bytostně lidského, čemu všichni rozumíme a zároveň nám dává odstup. Je zvláštní směsí blízkosti a odstupu. Něčemu se moci zasmát dělá z nemocného člověka mocného, dovoluje mu vzít si zpět kontrolu,“ říká. V humoru je určitá hravost, která z něj dělá univerzální komunikační prostředek.

Když z nemocnice odcházím, v hlavě mi víří nejméně tolik otázek, jako když jsem do ní vstupovala. Ptám se sama sebe, kým pro mě byl a je zdravotní klaun. A vybavují se mi slova Hany Malaníkové: „Zdravotní klaun je zázrak, díky němuž se můžeme zasmát i ve chvílích a na místech, o nichž si myslíme, že v nich radost nemá prostor.“ Na základě své osobní i novinářské zkušenosti ji určitě mohu dát za pravdu.

Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.