Do třetího patra dětského oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze jedu výtahem. Přemýšlím nad rozhovory, které mě čekají, myslím na děti, které budu na oddělení potkávat, i na jejich rodiče. Zároveň se mi na mysl vkrádají mé vlastní vzpomínky z pobytu na dětském oddělení ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Není to příjemné vzpomínání, a ač se snažím sebevíc, nedokážu to zastavit.

Ve „fakultce“ jsem strávila přes deset měsíců. Bylo mi třináct let, když mi lékaři diagnostikovali autoimunitní onemocnění. Můj stav se dlouho nezlepšoval, měla jsem velké bolesti a propadala beznaději. Přes tři měsíce jsem jen ležela na lůžku v oddělení intenzivní péče, nemohla jsem mluvit ani jíst. Od té doby jsem v nemocničních prostorech pobývala nesčetněkrát. Musela jsem se naučit žít s chronickou bolesti a přijmout sebe sama s tělem, které se po zákrocích měnilo k nepoznání.

Uslyším zabzučení, dveře se otvírají a vstupuji na oddělení, na kterém panuje nezvyklý klid. Slyšet je pouze hovor ze sesterny. Procházím kolem, dávám se doprava ke společenské místnosti. Před dveřmi se potkávám se sympatickým mužem, má na sobě lékařský plášť a na krku fonendoskop. Že nejde o běžného lékaře, prozrazuje jen cosi jako červený míček, který svírá v ruce, nezvyklá barevná košile a zvláštní brýle. Zdravotní klaun!

V Olomouci pro mě byly návštěvy zdravotních klaunů velmi důležité. A ač jsem vždy neměla chuť se smát nebo se bavit, pomáhaly mi na chvíli zapomenout na všechno trápení a rutinu, do které mě nemoc uvrhla. To bylo před dvaceti lety, dnes přicházím v jiné roli. A moc se těším.

Přes dvacet let mění nemocniční prostředí

Podávám si ruku s Josefem Rosenem, ze kterého se rázem po nasazení červeného nosu stává „lékař“ Kamil Pivoňka. Po chvíli přichází jeho klaunská kolegyně Hana Hüblová neboli „zdravotní sestra“ Julča Fáčová. Oba mají v oboru bohaté zkušenosti.

Zatímco Rosen vystupuje jako zdravotní klaun přes třináct let, Hüblová je klaunkou ještě o čtyři roky déle. V obou případech přitom rozhodl inzerát organizace Zdravotní klaun, na který zareagovali ještě během svých studií na DAMU a JAMU.

Organizace Zdravotní klaun vznikla v České republice v roce 2001 z iniciativy Američana Garyho Alvena Edwardse. Právě ve Spojených státech v polovině 80. let se myšlenka zrodila, byť ani tehdy nebyly poznatky o blahodárných účincích humoru ničím novým. „Když byl v nemocnici Jan Werich, Martin Frič mu tam chodil pouštět komedie,“ popisuje tuto nepříliš známou epizodu lektor a kouč zdravotních klaunů Lukáš Houdek a dodává: „Nikdy v minulosti se to ale nedělo na organizovaném základě. S tím přichází až Gary.“

Stát se zdravotním klaunem není vůbec jednoduché. Na konkurz se hlásí stovky zájemců, uspět však může jen několik z nich. „Ono to není jenom tak dělat klauna, musí tam být živá emoce. Bojíte se, stydíte se, smějete se a vše musí být autentické emoce,“ prozrazuje Hüblová. Podobně o tom mluví zdravotní klaunka a koučka Hana Malaníková. Jako jednu z nejnáročnějších zkoušek popisuje právě rovinu osobní odvahy: „Dělat klauna znamená dovolit si být před lidmi zranitelný.“

Dnes v České republice působí přes devadesát zdravotních klaunů. Nejčastěji se klauniády odehrávají na dětských odděleních, konkrétně se jedná o šestašedesát nemocnic. Dále jde o jedenáct geriatrických oddělení a o jeden hospic. Mimo to mohou doprovázet děti na operaci anebo je navštívit na pohotovosti.