Třicetiletého Radka (skutečné jméno bylo na přání redakcí změněno) před třemi lety schvátil „fakt brutální kašel“. Špatně se mu dýchalo, vykašlával hleny, třásl se. K lékaři se však prý přes opakované žádosti dostal teprve po dvou týdnech, když už se cítil zdráv. V té době si totiž odpykával trest ve věznici Heřmanice. Kašel se mu, jak říká, vrací dodnes.

„Za tři roky v Heřmanicích jsem se k lékaři dostal třikrát. Na všechno se čekalo. Říkali nám, že přece máme čas, že tam budem ještě dlouho. Člověk se většinou uzdravil sám. Zub, v kterým jsem měl zánět, mi vytrhli až venku. Hlavně, že pořád kontrolujou, zda máte správně připnutou kartičku,“ rozhořčuje se hlubokým hlasem nad skleničkou espressa s tonikem během jednoho z posledních letošních horkých dní.

Vězeňských historek o zanedbané zdravotní péči si vybavuje hned několik. Vzpomíná na staršího muže, který ležel ve věznici na zemi, bledý jako stěna: „Říkám: Tam někdo leží, ne? Byl tam nejspíš dlouho. Trvalo další tři čtvrtě hodiny, než přijela sanitka.“ Praskla mu cévka. Přežil.

Jinému vězni se dýchalo tak špatně, že spal několik týdnů vsedě. Když ho po měsíci konečně odvezli do nemocnice, zjistili u něj rakovinu plic. V zájmu léčby mu přerušili výkon trestu. Zemřel o dva měsíce později. „Ale aspoň umřel svobodnej. To byla jediná věc, které jsem se fakt bál — že během covidu umřu ve vězení,“ zdůrazňuje Radek.

Na rakovinu se přijde až ve fázi metastáz

Dle zákona by se měli vězni těšit stejnému standardu zdravotní péče jako kdokoliv jiný. Organizace, které s vězeňskou populací pracují, se však shodují, že se tak neděje — a to dlouhodobě a plošně. Podle loňského Monitoringu vězeňství, zpracovaného Českým helsinským výborem, představuje zdravotní péče jeden z vůbec nejpalčivějších problémů českého vězeňství.

„A opravdu nejde o to, že ve vězení nemají vířivky. Jde o to, že Vězeňská služba není schopna zajistit základní zdravotní péči. Čas od času z těchto důvodů ve vězení někdo zemře,“ zdůrazňuje Václav Peričevič ze Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun, který pomáhá nespravedlivě souzeným lidem. Jako příklad Peričevič jmenuje případ úmrtí vězně v pankrácké věznici v důsledku chybného podání metadonu a následné snahy toto pochybení ututlat.

Jak vlastně zdravotní péče ve vězení funguje? Každá věznice disponuje vlastním zdravotnickým střediskem, které poskytuje ambulantní péči a v rámci něhož ordinuje praktický lékař, zpravidla zubař, v ženských věznicích pak i gynekolog.

Ani to však nemusí fungovat vždy stoprocentně. Při červnové kontrole ženské věznice ve Velkých Přílepech Kancelář veřejného ochránce práv odhalila, že tamější zdravotnické středisko je zavřené, protože zkrátka nemá lékaře. „Takže jednou za týden všechny ženy se zdravotními problémy vezou autobusem do zdravotnického střediska ve věznici v Ruzyni,“ vysvětluje Milan Svoboda z kanceláře ombudsmana.

Při brněnské věznici a pražské věznici na Pankráci pak fungují vězeňské nemocnice, které poskytují i péči lůžkovou. Specializovaná vyšetření a akutní péči, kterou zdravotnické středisko není schopno poskytnout, vězni podstupují v civilních zdravotnických zařízeních. Každá výprava mimo prostředí věznice však znamená personálně náročný úkol — a to v situaci, kdy Vězeňské službě chybí téměř sedm set dozorců.

Jak zdůrazňuje Jana Smiggels Kavková z Asociace organizací v oblasti vězeňství, problém dlouhého čekání na vyšetření se proto týká především specializované péče. „Na rakovinu se třeba přijde až ve fázi metastáz. Kdyby se některým lidem ve výkonu trestu dostalo včasné péče, dalo by se zřejmě předejít těm nejhorším koncům,“ doplňuje.

Dle výroční zprávy Vězeňské služby vloni zemřelo ve vězení „pouze“ třiapadesát vězňů z celkových téměř dvaceti tisíc — z nichž třiadvacet si život vzalo samo. Jak tedy Vězeňská služba ráda poukazuje, věznice mají nižší úmrtnost na počet obyvatel než běžná populace.

Vězeňská populace je však v průměru mladší než republikový průměr. A hlavně: do počtu úmrtí ve věznicích se nezapočítávají ti, kterým soud přerušil výkon trestu v terminální fázi onemocnění a zemřeli tak podobně jako Radkův spoluvězeň mimo zdi věznice.

Historek o nenadálých úmrtích v důsledku zanedbané péče si od lidí se zkušenostmi s výkonem trestu vyslechl Deník Referendum hned několik. Ověřit přesnost jejich výpovědí lze v situaci, kdy vězeňský systém představuje uzavřený „svět ve světě“, těžko. Jejich na sobě nezávislá svědectví nicméně vykazují společné rysy — a shodují se i se zkušenostmi a pozorováním neziskového sektoru.

Nemáte peníze? Kloktejte sůl

„My prakticky nemáme preventivní screeningové programy pro dlouhodobě trestané lidi, z nichž někteří už jsou v důchodovém věku a na preventivní prohlídky mají nárok,“ upozorňuje psycholog a sociální pracovník Ladislav Zamboj na další mezeru, která může vést k pozdnímu diagnostikování závažných onemocnění.

Igor (skutečné jméno bylo na přání redakcí změněno), žoviální padesátník ve vínové košili, se prý po celou dobu svého uvěznění bál, aby jej nepostihl závažný zdravotní problém. Ve vazební věznici v Hradci Králové, kam nastupoval, fungovalo vše v pořádku. Jakožto diabetik dostal předepsány potřebné léky, jakožto člověku nad padesát let mu v rámci vstupní prohlídky provedli třeba i rentgen plic.