Třicetiletého Radka (skutečné jméno bylo na přání redakcí změněno) před třemi lety schvátil „fakt brutální kašel“. Špatně se mu dýchalo, vykašlával hleny, třásl se. K lékaři se však prý přes opakované žádosti dostal teprve po dvou týdnech, když už se cítil zdráv. V té době si totiž odpykával trest ve věznici Heřmanice. Kašel se mu, jak říká, vrací dodnes.

„Za tři roky v Heřmanicích jsem se k lékaři dostal třikrát. Na všechno se čekalo. Říkali nám, že přece máme čas, že tam budem ještě dlouho. Člověk se většinou uzdravil sám. Zub, v kterým jsem měl zánět, mi vytrhli až venku. Hlavně, že pořád kontrolujou, zda máte správně připnutou kartičku,“ rozhořčuje se hlubokým hlasem nad skleničkou espressa s tonikem během jednoho z posledních letošních horkých dní.

Vězeňských historek o zanedbané zdravotní péči si vybavuje hned několik. Vzpomíná na staršího muže, který ležel ve věznici na zemi, bledý jako stěna: „Říkám: Tam někdo leží, ne? Byl tam nejspíš dlouho. Trvalo další tři čtvrtě hodiny, než přijela sanitka.“ Praskla mu cévka. Přežil.

Jinému vězni se dýchalo tak špatně, že spal několik týdnů vsedě. Když ho po měsíci konečně odvezli do nemocnice, zjistili u něj rakovinu plic. V zájmu léčby mu přerušili výkon trestu. Zemřel o dva měsíce později. „Ale aspoň umřel svobodnej. To byla jediná věc, které jsem se fakt bál — že během covidu umřu ve vězení,“ zdůrazňuje Radek.

Na rakovinu se přijde až ve fázi metastáz

Dle zákona by se měli vězni těšit stejnému standardu zdravotní péče jako kdokoliv jiný. Organizace, které s vězeňskou populací pracují, se však shodují, že se tak neděje — a to dlouhodobě a plošně. Podle loňského Monitoringu vězeňství, zpracovaného Českým helsinským výborem, představuje zdravotní péče jeden z vůbec nejpalčivějších problémů českého vězeňství.

„A opravdu nejde o to, že ve vězení nemají vířivky. Jde o to, že Vězeňská služba není schopna zajistit základní zdravotní péči. Čas od času z těchto důvodů ve vězení někdo zemře,“ zdůrazňuje Václav Peričevič ze Spolku na podporu nezávislé justice Šalamoun, který pomáhá nespravedlivě souzeným lidem. Jako příklad Peričevič jmenuje případ úmrtí vězně v pankrácké věznici v důsledku chybného podání metadonu a následné snahy toto pochybení ututlat.

Jak vlastně zdravotní péče ve vězení funguje? Každá věznice disponuje vlastním zdravotnickým střediskem, které poskytuje ambulantní péči a v rámci něhož ordinuje praktický lékař, zpravidla zubař, v ženských věznicích pak i gynekolog.

Ani to však nemusí fungovat vždy stoprocentně. Při červnové kontrole ženské věznice ve Velkých Přílepech Kancelář veřejného ochránce práv odhalila, že tamější zdravotnické středisko je zavřené, protože zkrátka nemá lékaře. „Takže jednou za týden všechny ženy se zdravotními problémy vezou autobusem do zdravotnického střediska ve věznici v Ruzyni,“ vysvětluje Milan Svoboda z kanceláře ombudsmana.

Při brněnské věznici a pražské věznici na Pankráci pak fungují vězeňské nemocnice, které poskytují i péči lůžkovou. Specializovaná vyšetření a akutní péči, kterou zdravotnické středisko není schopno poskytnout, vězni podstupují v civilních zdravotnických zařízeních. Každá výprava mimo prostředí věznice však znamená personálně náročný úkol — a to v situaci, kdy Vězeňské službě chybí téměř sedm set dozorců.

Jak zdůrazňuje Jana Smiggels Kavková z Asociace organizací v oblasti vězeňství, problém dlouhého čekání na vyšetření se proto týká především specializované péče. „Na rakovinu se třeba přijde až ve fázi metastáz. Kdyby se některým lidem ve výkonu trestu dostalo včasné péče, dalo by se zřejmě předejít těm nejhorším koncům,“ doplňuje.

Dle výroční zprávy Vězeňské služby vloni zemřelo ve vězení „pouze“ třiapadesát vězňů z celkových téměř dvaceti tisíc — z nichž třiadvacet si život vzalo samo. Jak tedy Vězeňská služba ráda poukazuje, věznice mají nižší úmrtnost na počet obyvatel než běžná populace.

Vězeňská populace je však v průměru mladší než republikový průměr. A hlavně: do počtu úmrtí ve věznicích se nezapočítávají ti, kterým soud přerušil výkon trestu v terminální fázi onemocnění a zemřeli tak podobně jako Radkův spoluvězeň mimo zdi věznice.

Historek o nenadálých úmrtích v důsledku zanedbané péče si od lidí se zkušenostmi s výkonem trestu vyslechl Deník Referendum hned několik. Ověřit přesnost jejich výpovědí lze v situaci, kdy vězeňský systém představuje uzavřený „svět ve světě“, těžko. Jejich na sobě nezávislá svědectví nicméně vykazují společné rysy — a shodují se i se zkušenostmi a pozorováním neziskového sektoru.

Nemáte peníze? Kloktejte sůl

„My prakticky nemáme preventivní screeningové programy pro dlouhodobě trestané lidi, z nichž někteří už jsou v důchodovém věku a na preventivní prohlídky mají nárok,“ upozorňuje psycholog a sociální pracovník Ladislav Zamboj na další mezeru, která může vést k pozdnímu diagnostikování závažných onemocnění.

Igor (skutečné jméno bylo na přání redakcí změněno), žoviální padesátník ve vínové košili, se prý po celou dobu svého uvěznění bál, aby jej nepostihl závažný zdravotní problém. Ve vazební věznici v Hradci Králové, kam nastupoval, fungovalo vše v pořádku. Jakožto diabetik dostal předepsány potřebné léky, jakožto člověku nad padesát let mu v rámci vstupní prohlídky provedli třeba i rentgen plic.

Z vazby jej však přemístili do věznice ve Stráži pod Ralskem. „Co jsem měl předepsáno, to jsem dostal. Ale nikdo nekontroloval, zda bych léků neměl dostávat víc nebo míň, přestože s mými léky mám podstupovat kontroly pravidelně. Tam nikoho nezajímáte, všichni jsou vyhořelí. Nikdy nemáte jistotu, že se k lékaři dostanete,“ zdůrazňuje.

Problém se ani zdaleka netýká pouze specializované péče. Někteří vězni čekají několik dní i na praktika. „V pondělí jsem si v posilovně blokl záda. Byl jsem ohnutej tak, že se mi dozorci smáli. K doktorovi jsem se dostal až ve čtvrtek,“ líčí plamenně do telefonu Zdeněk, který si stejně jako Igor odpykával trest ve věznici ve Stráži pod Ralskem. Na věznici Stráž pod Ralskem si stěžovalo hned několik bývalých vězňů.

Dle samotné věznice je však odsouzeným zajištěna řádná zdravotní péče, a to díky působení kvalifikovaných lékařů s dlouhodobu praxí. „I přesto se někdy stává, že někteří odsouzení mají subjektivní pocit, že tato péče je nedostatečná, není dostatečně rychlá nebo nejsou spokojeni s celkovým přístupem konkrétního lékaře,“ odpověděla Deníku Referendum tisková mluvčí věznice Martina Krutinová

Když člověk ve výkonu trestu potřebuje k lékaři, nahlásí to vychovateli, a ten jej zapíše na seznam lidí, kteří potřebují vyšetřit. Z bezpečnostních důvodů se však o tom, že jde k lékaři, dozví teprve v momentě, kdy jej dozorci s desítkami dalších pacientů odvádějí do ordinace.

Pokud do ordinace přijde více pacientů víc, než kolik lékař zvládne vyšetřit, musí si ti ze spodní části seznamu počkat na nedefinované příště — což přirozeně ústí ve frustraci a strach. Někteří vězni si často raději léky, jako třeba antibiotika, pokoutně shánějí mezi sebou.

Vyhráno nemají ani dotyční, kteří se k lékaři dostanou včas. „První, co lékaře zajímá, je, jestli máte peníze na léky. Pokud peníze nemáte, řekne vám, ať si uděláte vodu s citrónem,“ popisuje se zoufalým smíchem Radek. V jiných věznicích dle výpovědí bývalých vězňů představuje univerzální lékařskou odpověď na paletu rozličných potíží nemajetných vězňů: Kloktejte sůl!

Pokud lékař sezná, že bez léků, na něž se doplácí, se pacient neobejde, lék mu předepíše — a doplatek se dotyčnému přičte ke zpravidla již nakynulým dluhům. „Drtivá většina vězňů má exekuce. V momentě, kdy vás zavřou do vazby, přicházíte o příjmy. Zároveň musíte pořád platit účty, právníky, náklady trestního řízení, případně finanční trest,“ vysvětluje Peričevič ze spolku Šalamoun.

Oprava zubu? To ve vězení neexistuje

Vězni se zároveň vězeňským lékařem často cítí odbyti a stěžují si na pohrdlivý přístup. „Na všechno dostaneš prášek, a pokud ti nezabere, přijdeš si za dva týdny pro novej. Anebo řeknou, že si vymejšlíš, abys mohl dva tejdny ležet,“ popisuje Honza. Vězni jsou podle něj pracovníky věznice i zdravotníky často obviňování ze simulace nemocí, aby nemuseli do práce.

Po pěti letech strávených v několika různých věznicích má prý dodnes zničený chrup. „Kdo nebyl blázen, nenechal na sebe vězeňskýho zubaře ani sáhnout. Frajerovi tam vyvrtali zdravej zub místo zkaženýho,“ tvrdí.

Lidé se zkušenostmi s výkonem trestu se stejně jako odborníci shodují, že právě úroveň stomatologické péče představuje jeden z nejzávažnějších problémů. Vězni mají nárok pouze na neplacenou akutní péči. „Oprava zubu? To ve vězení neexistuje. Rovnou se trhá i kvůli obyčejnýmu kazu,“ shrnuje svou zkušenost Jan, který má zkušenosti s věznicí v Ruzyni a v Nových Borech.

„Řada odsouzených, včetně těch, kteří byli ve výkonu trestu pouze rok nebo dva, se z vězení vrátí se zkaženým chrupem. Dentální péče tam nefunguje ani na preventivní úrovni,“ potvrzuje Šimon Mach ze spolku Šalamoun.


Zdravotní péče představuje jeden z nejčastějších předmětů stížností na Vězeňskou službu. Drtivá většina z nich je vyhodnocena jako lichá, na což Vězeňská služba ráda poukazuje. Jak upozorňuje Michal Barák z Generálního ředitelství Vězeňské služby, nejčastěji se stížnosti týkají odmítnutí předepsat návykové léky, třeba benzodiazepiny nebo silná analgetika — což má u pacientů s historií drogové závislosti jasné opodstatnění.

Stížnosti nicméně vyhodnocuje zdravotnický odbor Generálního ředitelství Vězeňské služby. „Kdyby stížnosti vyhodnocoval nebo se aspoň na jejich řešení podílel také někdo jiný, než na koho si vězni stěžují, šanci na uznání oprávněnosti by měli větší. Externí nezávislý prvek je nutnou součástí dobře fungujícího stížnostního mechanismu,“ podotýká Dana Syslová z Českého Helsinského výboru.

To by nevyhořel jen pánbůh

Stejně jako v jiných oblastech nedostatečné kvality veřejných služeb je i ve vězeňství jednou z nejdůležitějších příčin nevyhovující zdravotní péče podfinancovanost a s ní související personální podstav Vězeňské služby. „S předsudky se potýkají nejen lidé ve výkonu trestu, ale i personál věznic. Práce ve věznici nemá společenskou prestiž,“ podotýká k tomu Smiggels Kavková.

Lékaři chybějí v rámci českého zdravotnictví všude — a tím spíše ve věznicích, které představují v lecčem náročné prostředí. Léčí se tu specifická a často zdravotně i sociálně náročná klientela. „Ve věznicích musíte projít přes bránu, nesmíte mít u sebe mobilní telefon, kontrolují vše, co s sebou nesete. Týká se to i lékařů,“ připomíná specifikum práce ve věznici Milan Svoboda z kanceláře ombudsmana.

Vězeňská populace navíc vyžaduje specifický typ zdravotní péče. „Ve věznici tvoří většinu pacientů drogově závislí lidé, což se projevuje na jejich fyzickém i psychickém zdravotním stavu. Lékař, který nastoupí do věznice, si musí doplnit kvalifikaci o psychiatrické minimum z léčby závislostí a odvykacích stavů,“ podotýká primář vězeňské nemocnice na Pankráci a bývalý politik David Rath, s nímž na téma zdravotní péče v českých věznicích vydáváme samostatný rozhovor.

Někteří trestanci navíc vzhledem ke své sociální situaci nastupují do vězení se zanedbaným zdravím. „Jelikož u nás nefunguje sociální politika a prevence, neřešené sociální problémy často končí výkonem trestu. Ve vězení je výrazný podíl lidí se zkušenostmi s bezdomovectvím, ze sociálně vyloučených lokalit, obětí násilí. Tito lidé často neměli kapacity své zdraví před výkonem trestu řešit — a do vězení tak přicházejí s nahromaděnými zdravotními problémy,“ objasňuje Smiggels Kavková. Kapacitu vězeňských lékařů navíc více než v běžných zdravotnických zařízeních vyčerpává i administrativa: psaní lékařských zpráv pro soudy či advokáty a podobně.

Vězeňská služba si přitom nemůže dovolit učinit nesnadnou práci atraktivní skrze zajímavé finanční ohodnocení. „Takže vězeňský personál — včetně zdravotníků — dělá v náročných podmínkách těžkou práci, která jim nepřináší téměř žádnou společenskou vážnost nebo ocenění, a ještě za ni nejsou řádně finančně ohodnoceni. No to by nevyhořel jen pánbůh!“ shrnuje Syslová.

Jeden celek

Personální a finanční problémy zdravotnictví ve vězeňství má částečně řešit letos založené Zdravotnické zařízení Ministerstva spravedlnosti. Pod tuto organizaci nyní spadají obě vězeňské nemocnice a od příštího roku se přidají i veškerá zdravotnická střediska při věznicích.

„Působíme jako jeden celek, to je základ. Jedna populace, jedna péče, jeden poskytovatel. Vytvoříme centrální metodiky, zároveň naši lékaři mohou objíždět více věznic. Doteď lékař, který pracoval ve Valdicích, nemohl jen tak přejet do Mírova, když to bylo potřeba,“ nastiňuje Ondřej Felix, ředitel nově založené organizace.

Zároveň by měla mít tato příspěvková organizace s vlastním rozpočtem volnější ruku při nabízení atraktivního finančního hodnocení. „Co získáme na zdravotním pojištění, můžeme použít k našemu hospodaření. Dřív se to odvádělo zpátky do státního rozpočtu. Můžeme třeba lékaře odměnit za jednotlivá ošetření a motivovat je tak,“ vysvětluje. Dosud totiž vězeňští lékaři dostávali fixní plat bez ohledu na to, kolik lidí ošetřili a zda pracovali přesčas.

Felix, který pro Vězeňskou službu jakožto lékař pracoval mnoho let, zároveň úroveň zdravotní péče ve věznicích hájí poukazováním na statistiky. „Vězni zdravotní péči opravdu nadužívají, leckdy si vymýšlí. Stížnosti využívají jako formu nátlaku, myslí si, že tím něčeho dosáhnou. V praxi se však k lékaři dostanou častěji než běžná populace,“ tvrdí.

Dle výroční zprávy Vězeňské služby vězeňští lékaři vloni poskytli dvacetitisícové vězeňské populaci dohromady 350 tisíc lékařských vyšetření. Jak však podotýká Syslová, počet výkonů jako argument sám o sobě nestačí: „Záleží na tom, co všechno jako lékařský výkon evidujeme a jak moc jsou tyto intervence efektivní, dobře cílené a kvalitní.“

Na argument, že si vězni vymýšlejí a péči nadužívají, Syslová reaguje také: „Ale to přeci dělají i někteří lidé venku, že fixlují, aby dostali neschopenku. Zdravotnický personál by to měl rozpoznat a zabránit tomu, že se lékařské kapacity vyčerpají kvůli ne úplně nutným případům — na úkor těch, kteří péči skutečně potřebují. Navíc si osobně myslím, že pokud někdo ve vězení dohání péči, kterou dříve zanedbal nebo mu byla nedostupná, je to z pohledu ochrany veřejného zdraví jedině dobře.“

Strašnou stravou to začíná

Psychické ani fyzické kondici trestanců pak vskutku neprospívá podoba českého vězeňského prostředí. „Strašnou stravou to začíná. Rozemelou, co dům dal, nějak to pojmenujou a pokud chce člověk žít a nejenom hubnout, nezbývá, než to sníst. Jablko je jediný vitamín v kriminálu. Občas možná pomeranč nebo jogurt s přeškrtnutým datem,“ glosuje Jan, bývalý vězeň v Ruzyni a v Nových Borech.

Státní dotace na vězeňskou stravu inflaci navzdory nevzrostly a Vězeňská služba musí vězně nasytit za šedesát dva korun na den na hlavu. Vitamíny, třeba ve formě šumivých tablet, jsou považovány za lékárenské zboží a nelze si je proto ani nechat zaslat blízkými, ani koupit v kantýně, kde navíc všechno stojí dvakrát více než venku.

„Jsou věznice, v nichž se vaří jako v horší nebo možná průměrné školní jídelně. A pak jsou věznice, kde se to prakticky nedá jíst. A čím je ta strava horší, tím víc vězňů tlačí na lékaře, aby jim předepsal dietu a oni tak dostali navíc jako přídavek třeba jogurt,“ upozorňuje Rath.

Poukazuje na další dílčí nenáročné změny, které by náporu na zdravotnictví ve věznici ulevily: „Na západě je standardem, že kdo chce, může nosit své civilní oblečení, pokud jej má. U nás máme pro vězně speciální oblečení, o kterém se říká, že je testované a protialergické. Ve skutečnosti je ale příšerné. Není prodyšné, potíte se v tom, svědí vás pokožka. U vězňů se proto objevují mykózy. A to nemluvím o botách, ty jsou naprosto nevhodné, jako do hutí, taková bagančata.“ Právě skrze doporučení od lékaře se vězni často snaží vymoci si povolení nosit vlastní oblečení.

V neposlední řadě by pak dle Davida Ratha pomohlo zlepšit dostupnost hygieny: „Třeba ve vazbách, v nichž má stát na lidi teoreticky nahlížet jako na nevinné, mají vězni přístup ke sprše pouze dvakrát týdně. To je z lékařského hlediska chyba, vždyť se tam často šíří svrab, vši, hnisavé kožní infekce,“ upozorňuje.

Potřebujeme restorativní justici

Odborníci se nicméně shodují, že skutečné řešení přinese jedině systémová změna českého vězeňství. V českých velkokapacitních věznicích s hromadnými celami se šíří snadno a rychle nejen infekční onemocnění, ale i frustrace a konflikty. Přestavba cel na menší, v nichž spolu budou vězni třeba po dvou a ne po deseti, je v zájmu fyzického a psychického stavu vězeňské populace i zaměstnanců.

Rekonstrukcí fyzické podoby věznic to však pouze začíná. Česká republika, jedna z nejbezpečnějších zemí na světě, se dlouhodobě drží na špici unijních žebříčků počtu vězňů na počet obyvatel. Totéž platí o míře recidivy, která u nás činí alarmujících sedmdesát procent. Věznice u nás podle řady odborníků dlouhodobě a zbytečně praskají ve švech.

„Zavíráme do vězení lidi, které v jiných zemí do vězení nezavírají — třeba neplatiče alimentů,“ zdůrazňuje Peričevič. Více než třetina odsouzených sedí ve vězení za krádeže, druhým nejčastěji páchaným trestným činem je maření výkonu úředního rozhodnutí. Třetina odsouzených jsou prvotrestanci. „Dostanou se do vězení za blbost, a to prostředí je zlomí. Zvláště v dnešním rychle se měnícím světě je třeba se soustředit na jejich resocializaci, jinak se do vězení vrátí,“ doplňuje.

Dle Syslové nejde ani tak o problém zdravotnický, jako spíše o problém vězeňského systému, který je předimenzovaný a uzavřený sám do sebe: „Potřebujeme snížit počet vězeňské populace, využívat víc alternativních trestů a tím zmenšit vytržení trestaných lidí z běžného života. A v případech, kde nelze jinak než sáhnout k odnětí svobody, pracovat na jejich reintegraci ještě před odchodem z vězení. Zkrátka se myšlenkově posunout ke konceptu restorativní justice — tedy od trestu k nápravě.“

Text vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.

Reportáž původně vyšla bez vyjádření věznice Stráž pod Ralskem, o které redakce věznici žádala, ale neobdržela jej včas. I přes opoždění reakce jsme ji do textu doplnili.