Zveřejňujeme exkluzivní rozhovor s Miroslavem Trávníčkem po jeho podmínečném propuštění na svobodu. Případ svitavského obchodníka se zemědělskými komoditami jsme zpracovali ve čtyřdílném podcastu, který získal novinářskou cenu v kategorii investigativně-analytických audiovizuálních počinů.

Případ jsme také popsali na stránkách Deníku Referendum. Všechny čtyři díly, stejně jako rozhovor samotný, můžete poslouchat na www.akceolej.cz. Pečlivou analýzou všech dostupných informací jsme dospěli k závěru, že Trávníček nespáchal to, za co byl uvězněn. Jaké pro něj bylo přijít o svobodu?

Jak dlouho jste doma a jak se stalo, že jste zpátky ve Svitavách?

Dnes je 10. listopadu a je to měsíc, co jsem se na základě žádosti o podmínečné propuštění dostal na svobodu z věznice v Rapoticích.

Kolik času jste dohromady proseděl?

V Rapoticích jsem strávil osmnáct měsíců. A něco přes osm měsíců jsem pobyl ve vazební věznici Hradec Králové. To znamená dva roky, měsíc a nějaký den. Nyní jsem za dobré chování po třetině trestu podmínečně propuštěn. Za zbylé čtyři roky, které jsem neodseděl, mi zůstala podmínka.

Jaké to bylo, když jste nastoupil do vězení?

Bylo to 29. dubna. Velmi dobře si na to vzpomínám, protože u nás byla na návštěvě dcera s vnoučaty. Samozřejmě se to neobešlo bez velkého pláče. Manželka, když se se mnou loučila, říkala: Hlavně, ať ti tam nic neudělají. Jako chlap jsem cítil, že musím zachovat dekorum, nemohl jsem změknout. Nicméně když jsem odjížděl v autě, v hlavě běželo, jak to tam budu zvládat. Obával jsem se fyzického násilí. Nejsem žádný rváč, silák ani agresor.

Zažil jste tam něco takového?

Tato obava se nenaplnila. Jsem celkem komunikativní a snažil jsem se s nadhledem nereagovat na diskuze s tematikou rvaček. Co ale bylo horší, a co jsem musel skousnout, byl psychologický dopad. Padl jsem opravdu na samé dno. Dříve jsem věřil, že se mi v životě nějaká věc nemůže přihodit jen proto, že ji považuji za naprosto nemožnou. Tady mě to doběhlo. Na místě jsem se pak setkal se zlobou, lží, podrazy, podvody a intrikami. To na mou psychiku zapůsobilo mnohem hůř, než jsem čekal.

Každou minutu tam jste v napětí, s kým se setkáte, co vám kdo řekne. Posloucháte nepřetržité narážky: Seš stejnej zloděj jako my, seš grázl. Co nám budeš vykládat… Přes tohle jsem se těžko prokousával.

Kolik tam s vámi bylo lidí?

Na oddělení necelých čtyřicet. To znamená, že jste neustále v kontaktu s někým: na chodbách, v kulturních místnostech.

Nejtěžší bylo neujet, když to ve vás vzplane. Člověk se musel velmi hlídat, protože chyběl jen krůček a byli bychom ve fyzické potyčce, což jsem opravdu nikdy nechtěl.

Jakým způsobem jste se tomu snažil čelit? Jak jste se udržoval v duševní kondici?

Sportem, četbou, luštěním křížovek. Čtením zpráv na Teletextu. Vstával jsem vždy o půl páté, i když budíček byl o půl šesté. Zajímá mě ekonomika, sport, politické dění. Takže jsem si šel takhle před budíčkem pravidelně přečíst zprávy z televize.

Jak vypadal váš den ve vězení?

V půl šesté budíček. V šest se vstávalo, následovala osobní hygiena. Před sedmou byla snídaně. Hned po ní jsem si šel obstarat rajóny, pokud jsem je měl. Většinou to byla nástěnka, což byla pohodová práce. Někdy na mě připadla umývárna nebo chodba. Když dobře plníte své rajóny, máte to pak dobré u vychovatelů.

Pro své hodnocení si každý vězeň vybírá takzvané „programy zacházení“. Já jsem si vybral tři okruhy, kam jsem chodil: zeměpis, ekonomika a sport. Tam všude jsem pak získal pochvaly, které byly důležité pro podmínečné propuštění.

Za co jste dostal pochvaly?

Například ji můžete dostat, když napíšete zajímavou práci, tedy nejméně tři v jednom čtvrtletí. V každém čtvrtletí se u vás hodnotí, zda plníte programy zacházení, jak se chováte, zda máte uklizeno, ustláno a podobně… Za to pak máte výhody, například můžete volat přes Skype domů, chodit na nákup a dopřát si tak nějaké zbytné věci. Ale to jsem moc nevyužíval, byl jsem s jídlem docela spokojený.

Vy jste ale viditelně zhubnul. Jak to, když jste byl s jídlem spokojený?

Spokojený… Snídaně byla v pořádku, protože byla koupená. Tři rohlíky, salám, jogurt nebo sýry. Oběd byl někdy dobrý, někdy jsem ho nesnědl. A večeře občas taky nebyla špatná. Ale přece jen tam nebylo moc masa. Byla to víceméně rýže, brambory. Jídelníček měl sice vyhovovat z hlediska nutričních hodnot, nicméně já taky chodil sportovat, čímž jsem hubnul a jídelníček to nedohnal.

Od počátku jsem zhubl asi dvacet kilo. Měl jsem 101, a když jsem odcházel, kontrolní vážení ukázalo 79. To je docela velký propad, ale nepovažuju to za újmu. Naopak se mi lépe dýchá. Cítil jsem se dobře. Jak říkám, bez ohledu na ostatní kolegy jsem si vedl svůj vlastní denní itinerář.

Co uspořádání a bydlení ve věznici? Jak to tam bylo zařízené?

Na našem oddělení byly pokoje po třech. Neustále jste pod dohledem, zavření za katrem. To jsou taková železná vrata, přes která na vás dozorci vidí. Tam prožíváte většinu času.

I v tom pokoji panovala neustále konfrontační atmosféra. Měli jsme možnost mít tam televize, což byla výhoda. Ale pokud tam šly politické diskuze, vždycky jsme se rozhádali. Já jsem na pravici. Oni spíše naopak. Každý si hájil svou pravdu. Jak to vidíte ve společnosti, stejné to bylo i tam.

Neměl jste žádné místo, kde byste mohl být sám?

Ne, ne. Můžete si lehnout na svou postel a tam si otevřít knihu nebo křížovky. Ale stále je to za účasti těch dvou. Oni samozřejmě můžou být chvíli venku a mít nějaký program. Ale víceméně jsme to tam trávili takhle ve třech. Osmdesát procent času.

Jaký jste měl během toho vězení převládající pocit? Byla to hrůza? Nuda?

Každé pondělí jsem mohl volat přes Skype domů. To pro mě byl důležitý bod, kterého jsem se neustále držel. Také jsem se vždy těšil na vycházky, které byly každý den po osmé hodině a mohly trvat hodinu. To byl začátek mého dne, přišel jsem na jiné myšlenky. Chodilo se na takový stadion, takže to nebyly takové ty dvorky, co znáte z filmů.

Pak jsem se vrátil, osprchoval, v jedenáct byl oběd. Následoval odpočinek, čtení, křížovka. Poté cvičení. Věděl jsem, že takhle nějak musím přečkat den, že musím být neustále něčím zaměstnaný, abych nemyslel na to, kde a s kým jsem. Těšil jsem se na ty pondělní skypy.

Pondělí skončilo a už bylo úterý. Na nákupy do kantýny se chodilo ve středy a pátky. V pátek jsem už očekával víkend, kdy to tam bylo trochu svobodnější. Například nechodili vychovatelé. A po víkendu už jsem zase mohl slyšet rodinu! Sice jen dvacet minut, ale i to bylo dobré. No a každou první sobotu v měsíci byla tříhodinová návštěva. Když jsem otáčel kalendář, stále jsem viděl nějaké mezníky.

Bylo možné najít si tam kamaráda?

Podařilo se mi skamarádit s člověkem z jiného oddělení. Potkali jsme se asi ve vazební věznici v Brně, kde jsem také chvíli byl. Byli jsme spolu na pokoji sami. A shodou okolností nás pak oba dali do Rapotic. Byl to Brňák. Ve věznici oslavil padesáté sedmé narozeniny, takže měl o osm let méně než já.

Ten člověk měl od malička zkušenosti se soužitím v romské komunitě. Věděl, jak to chodí, a zasvětil mě do toho. On se s nimi pak utkával i slovně. Valil jsem oči, co si dovolil. Ať už venku, nebo když jsme šli k lékaři, kde nás sedělo dvacet.

Nebál se a přitom byl docela malej. Tomuto klukovi děkuji, že mě vpravil do toho, jak se v tom prostředí pohybovat, jak komunikovat a jednat. Shodou okolností odcházel z Rapotic osm dní po mně.

Žádali jsme vedení věznice o rozhovor s vámi. Po počátečních slibech, že nám umožní návštěvu, nakonec ale nedovolili ani skype. Víte proč?

I mně tiskový mluvčí slíbil, že skype s vámi bude, tvrdil, že to je s ohledem na covid lepší než osobní návštěva. Pak už nešel skype, ale sliboval, že bude možná vycházka, na které se budeme moci potkat. Nakonec nešlo nic.

Řekl bych, že jednotlivé státní instituce jsou historicky tak sešněrované, že o tom samy ani neví. Funguje to precizně. Každý orgán má obavy z nějakého jiného, aby se náhodou něco nestalo, neprovalilo. Přitom vůbec nehrozilo, že bych si na věznici nějak stěžoval, pomlouval. Vidíte, že ani teď jsem vůči ní neřekl ani jedno špatné slovo.

Zřejmě se rozhodli, že to radši nepovolí, aby se něco nestalo, aby pan Trávníček něco neřekl a redaktorky to nepoužily… Co kdyby náhodou. A takhle to funguje na policii, finančních úřadech, státních zastupitelstvích. Co kdyby…

Navíc můj případ znali. Poslechli si podcast Akce Olej, velmi dobře věděli, o co se jedná. Mě k tomu paradoxně pustili až půl roku poté, co mi celý seriál poslala dcera vypálený na CD. Ale zaplať bůh, že aspoň to.

Takže celkově podle mě jde o to, aby někdo neškodil někomu v rámci hierarchie státní správy.

Jaké je teď pro vás být zpátky tady ve Svitavách?

Řeknu to takto. Tam přemýšlíte nad vším. Probíhalo mi tam hlavou dětství, celý život a jak se v něm co odehrávalo. Nekonečné úvahy o tom, co všechno je a bude.

Dříve jsem chodil na akce Milionu chvilek. A teď bylo výročí 17. listopadu, kdy slýcháme politiky říkat, že si máme vážit svobody. Došlo mi, že vůbec nevědí, o čem mluví. Sám jsem se nestačil divit, jak rychle a jakým způsobem jsem o ni přišel…

Ve vězení jsem se zkrátka těšil úplně na všechno, co tady můžu dělat. Že si lehnu do svého, vidím rodinu, můžu si pochovat vnoučata, dám si oběd podle svého gusta, svezu se autem, podívám se na svá místa. Vidím znova svět, do kterého patřím.

Je teď ten svět jiný než před tím?

Vy jste zachytily můj příběh v podcastu a já sám teď přemýšlím, jak dál v nápravě nepravostí. Jsem ve stádiu přípravy. Po zamítnutí žádosti na nejvyšším soudu jsme podali ústavní stížnost.

Je otázkou, jestli právě z vrcholných míst není nějaké krytí. Jestli je tam vůle zvednout ten příběh znovu, posoudit ho, abychom se dozvěděli fakta.

Máte vůbec ještě sílu to celé řešit?

Já jsem se rozhodl, že budu pokračovat, jednoznačně vytrvám. Dokážu, že mé obvinění a odsouzení bylo v naprostém rozporu s tím, co se skutečně odehrálo.

BRIT JENSEN, ZUZANA VLASATÁ