Před pěti lety dnes třiadvacetiletou Vanesu, diagnostikovanou s hraniční poruchou osobnosti, poprvé hospitalizovali. Byla na tom tehdy dosti zle, často se sebepoškozovala. První dny v novém prostředí psychiatrického oddělení jí nicméně úlevu nepřinesly, ba naopak.

„S něčím jsem se potýkala, tak jako se s něčím potýkali všichni lidé kolem mě… Úplně jsem to tam nezvládala. A tak mi začali dávat Rivotrily. Třikrát denně půlkovej (půl miligramový, pozn. PD),“ líčí.

Z nemocnice pak Vanesa odcházela s pěti prášky na překlenutí prvních pár dní doma. Informace o léku a možných rizicích spojených s užíváním prý od personálu nedostala. Pouze se dozvěděla, že ji má Rivotril uklidnit.

Recept na půlmiligramové Rivotrily jí pak na kontrole předepsala i její psychiatrička. „Brzy jsem jich začala brát víc. Zjistila jsem, že když si dám najednou tři miligramy, vypne mi to hlavu, nemusím na nic myslet. Tak jsem přidávala a přidávala a doktorka mi je dál předepisovala,“ popisuje potetovaná dívka s růžovými kamínky nalepenými pod očima.

Sedmdesátiletého Petra to před dvanácti lety „semlelo v práci“. „Seděl jsem tehdy u počítače dvanáct hodin denně v dost napjaté atmosféře. Odehrávala se tam svinská pracovní šikana. Šéf nám házel výkresy pod nohy a řval,“ vypráví žoviální muž s knírem, který pracoval jako stavební projektant.

V důsledku vypětí začal trpět problémy se spánkem. „A do práce jsem potřeboval bejt aspoň trochu vyspanej,“ dodává s tím, že jeho dcery tehdy studovaly, a on proto potřeboval peníze, aby je uživil. Objednal se proto k psychiatrovi, jehož ordinaci opustil s receptem na Stilnox.

„Nejdřív vám jeden prášek zabere na celou noc. Po měsíci už zabere pouze na půl noci. Měl jsem je na nočním stolku a když jsem se vzbudil, zobnul jsem si další. Během půl roku jsem se dostal na pět až šest prášků denně,“ vzpomíná Petr.

Jediná závislost, s níž častěji zápolí ženy

Dle loňské Zprávy o problematickém užívání psychoaktivních léků se s problematickým užíváním léků v České republice potýká přibližně milion lidí. Za nejčastěji zneužívané léky platí benzodiazepiny, které se nejčastěji předepisují na zklidnění úzkosti (Rivotril, Xanax, Neurol, Lexaurin) a Z-hypnotika (Stilnox, Hypnogen), jež pomáhají navodit spánek a benzodiazepinům se v lecčem podobají — hlavně co se týče jejich odvrácené stránky.

Počet vydaných receptů na benzodiazepiny se od roku 2010 zásadně nezměnil: dlouhodobě se drží okolo milionu dvou set tisíc, počet unikátních pacientů, jimž byly benzodiazepiny předepsány, se pak pohybuje okolo 450 tisíc. „Jde o léky, které bývají předepsány chybně nejčastěji: v situacích, kdy nejsou nutné,“ upozorňuje psychiatrička Martina Zvěřová.

Pro spotřebu Z-hypnotik nemáme čerstvá a přesná data, jelikož pojišťovna je zpravidla neproplácí. Dle zprávy o Spotřebě návykových sedativ a hypnotik v ČR z roku 2020 nicméně v roce 2019 bralo vysoké dávky léků na bázi účinné látky zolpidem, tedy nejčastějšího typu Z-hypnotik, 110 tisíc lidí.

Závislost na lécích představuje vůbec jedinou závislost, s níž častěji zápolí ženy než muži, a to hned dvakrát častěji. Jak upozornil protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil v rozhovoru pro Lidové noviny, několik studií potvrdilo, že lékař-muž předepíše benzodiazepiny ženě spíše než muži. „Jsou za tím vžité představy muže-lékaře o tom, co ženě pomůže, co by měla představovat. Tedy žena, která má děti a musí se postarat o domácnost — nějaké prášky na uklidnění nebo na spaní jí prostě předepíše takřka automaticky,“ glosuje Vobořil.

Vůbec nejčastěji pak, nic netuše, spadnou do závislosti na psychoaktivních lécích lidé starší pětačtyřiceti let, zvláště seniorky. „Ženy se dožívají vyššího věku, častěji žijí samy a také se tak cítí, bývají víc úzkostné a po lécích sahají častěji než muži,“ vysvětluje Zvěřová, která se specializuje právě na seniory a seniorky. „Často si tu závislost s sebou nesou už ze středního věku. Vztahy jsou dnes volnější, lidé ve větších městech opuštěnější,“ doplňuje.

S užíváním léků se navíc nepojí stigma: dle Zprávy o problematickém užívání psychoaktivních léků považuje téměř třetina společnosti dlouhodobé užívání psychoaktivních léků za přijatelné. „Dají si půlčičku, a pak se hezky vyspí. Překvapí je, že nevinný lék má takové vedlejší účinky,“ tlumočí Zvěřová přístup pacientů, pacientek i jejich rodin.

Stejně tak mají s psychoaktivními léky zkušenosti i nezletilí: dle Evropské školní studie o alkoholu a drogách z roku 2019 má zkušenosti s psychoaktivními léky předepsanými od lékaře desetina šestnáctiletých. Jak upozornil Deník N, v České republice vloni dostalo recept na Neurol, jeden z nejběžnějších benzodiazepinů, nejméně dvanáct set dětí — a to přesto, že lék je oficiálně určen pouze dospělým osobám.

Závislost na předpis

Většina závislých se přitom k psychofarmakům dostane díky lékařskému předpisu. Jak benzodiazepiny, tak Z-hypnotika mohou předepisovat nejen psychiatři, ale praktičtí lékaři, internisté či gastroenterelogové.

Bývalému příteli respondentky mé diplomové práce předepsala benzodiazepiny praktická lékařka, k níž přišel s žaludečními potížemi. V reakci na otázku lékařky připustil, že jeho potíže mohla vyvolat psychická tíže způsobená smrtí jeho matky. Lékařka jej vůbec neinformovala o tom, že mu předepisuje lék na úzkosti, nikoliv na bolest břicha — to se dozvěděl až z příbalového letáku.

„Často po nich sahali praktikové jakožto po rychlé záchraně v situaci, která vyžadovala spíše dlouhodobou terapeutickou intervenci,“ potvrzuje psychiatr Pavel Mohr z Národního ústavu pro duševní zdraví. Díky osvětě mezi praktickými lékaři se ale podle něj zavedená praxe postupně zlepšuje.

Zároveň potvrzuje, že ojedinělá není ani Vanesina zkušenost a že někteří pacienti benzodiazepiny okusí poprvé v psychiatrické léčebně: „To má dvojí důvod. Prvním je tlak na to, aby se hospitalizace zkracovaly kvůli nedostatku lůžek a kvůli úhradám pojišťoven. Druhým je skutečnost, že zkrátka chtějí člověku rychle ulevit. Pacient pak často léčebnu opouští nepoučený a jeho ambulantní lékař automaticky pokračuje v preskripci medikace z léčebny.“

Mám-li umřít, alespoň bez bolesti

Platí však, že k psychofarmakům vede i nejedna pokoutná cesta: dle Zprávy o problematickém užívání psychoaktivních léků si dvanáct procent uživatelů obstarává léky jinak než na recept.

Petr si uvědomoval, že braní léků je „cesta do pekel“, a tak se sám přihlásil na odvykačku. Na oddělení však prý zrovna panovaly neshody mezi lékaři. Po dvou týdnech mu dali podepsat revers, aniž by mu cokoliv vysvětlili. Následovalo měsíční peklo doma.

„Absťák jak blázen. Bylo mi strašně fyzicky zle, jakýkoliv pohyb, který jsem chtěl vykonat, bolel. Celé dny jsem jenom ležel. A pak jsem si řekl, že mám-li umřít, tak alespoň bez bolesti,“ popisuje. A tak si sehnal další prášky na internetovém černém trhu.

V důsledku prášků však „začal ztrácet kontakt s realitou“, načež jej navštívila dcera, která zavolala záchranku a nechala otce převézt do Bohnic. V léčebně však závislost na Stilnoxu Petr nepřiznal. Styděl se.

V domnění, že příčinou Petrova rozrušeného stavu jsou deprese a porucha spánku, mu v nemocnici nasadili Hypnogen, další Z-hypnotikum na bázi účinné látky zolpidemu — tedy de facto Stilnox. Jeho závislost tak během dvouměsíční hospitalizace dennodenně přiživovali.

Z nemocnice se vrátil ve stavu, kdy bez prášků opět nedokázal spát. Pro balení Stilnoxu a Hypnogenu si chodil k psychiatrovi i praktikovi, vedle toho si prášky nadále obstarával i na internetu. „Vypracoval jsem se na pětadvacet prášků denně. To už jsem samozřejmě nepracoval. Jakmile se dozvěděli, že jsem skončil v Bohnicích, dali mi podepsat výpověď,“ vysvětluje Petr. Během své tříleté závislosti do prášků vrazil asi 120 tisíc korun, tedy značnou část svých úspor.

Vanese přestaly půlmiligramové Rivotrily záhy zabírat, pročež přešla rovnou na dvoumiligramové. „A pak jsem je začala míchat s hypnotikama. Vnímala jsem to jako rituál, přijít večer domů a vzít si prášky. Doktorce se nezdálo divný, že jich chci víc a víc, ačkoliv mě tehdy začala upozorňovat, abych je brala, jen když mi je fakt špatně,“ vypráví.

A pak přišla další již několikátá hospitalizace, během níž se Vanesa seznámila s lidmi, kteří jí Rivotrily začali dávat, aby nemusela pořád za doktorkou. Jednu dobu brala mezi deseti a patnácti miligramy benzodiazepinů denně. „Dostat se k benzákům je strašně snadný. Jde je sehnat na internetu a hlavně: ještě se mi nestalo, že bych recept na Rivotril nedostala. Stačí říct, že mi jiné léky nezabírají,“ dodává.

Lidé bažící po prášcích se pokoušejí obstarat si vytoužené krabičky všelijak. Někteří tak jako Petr obcházejí lékaře různých specializací nebo třeba pro recept pošlou své známé.

„Lidé za mnou chodí s tím, že ztratili recept nebo že jejich lékař je na dovolené, mají svoje historky,“ dělí se o svou zkušenost psychiatrička Kateřina Duchoňová — s tím, že v takové situaci lidem recept zásadně nepíše. Jelikož pracuje na několika různých místech, stává se jí, že za ní přijdou titíž lidé „lačnící po prášcích“ jak do krizového centra, tak do nemocnice.

Občas jsem si nepamatovala tři dny

Dlouhodobé užívání benzodiazepinů či Z-hypnotik přitom nepředstavuje problém pouze z hlediska návykovosti a rychle stoupající tolerance. „Hodně jsem se klepala, třásly se mi ruce. Občas jsem měla hrozný výpadky paměti, okna, kdy jsem si nepamatovala tři dny. Jestli to bylo riváčema nebo mým psychickým stavem, nevím,“ vzpomíná na období své nejsilnější závislosti Vanesa.

Vůbec nejhůře bylo, když benzodiazepiny začala kombinovat s alkoholem: „Dle toho, co mi říkal ex, jsem vůbec nebyla schopná dát dohromady souvislou větu.“ Na benzodiazepiny by se pít nemělo vůbec, kombinace obou látek může mimo jiné vést k útlumu dechového centra.

Petr se v důsledku závislosti potýkal nejen s výpadky paměti, ale i se značně sníženými kognitivními schopnostmi. „Do nemocnice za mnou přišel kolega a já jsem povídal: jé, to je milej pán, kdo to je? Vyváděl jsem psí kusy, ve tři ráno jsem volal dceři, že jsem jel s vnučkou autem a vyboural jsem se a vnučka zemřela. Strašně jsem se styděl, když jsem se vše postupně dozvídal,“ vypráví dnes.

Vrcholem bylo, když si v závěru své závislosti objednal na internetu benzodiazepiny, konkrétně Rivotrily. Měl jet do lázní, ale místo toho odjel do Kutné Hory, přesvědčen, že se tam má potkat se strýcem. „Měl jsem halucinace, že strejda za mnou přišel ve vojenským do hospody, načež nás přišla legitimovat policie, ale strejda plukovník jim řekl, ať nás nechaj bejt,“ vypráví s pobaveným výrazem ve tváři.

Vedlejší účinky benzodiazepinů a Z-hypnotik, jakými jsou snížení kognitivních funkcí, ospalost, nekoordinovanost, třes, zhoršená paměť či svalová slabost, jsou rizikové obzvláště pro seniory. „V důsledku únavy se stávají ještě víc izolovanými a osamělými, přestávají úplně chodit ven. K vedlejším účinkům benzodiazepinů u seniorů patří zvýšené riziko pádu, jejich dlouhodobé užívání představuje rizikový faktor pro rozvoj demence,“ vysvětluje Zvěřová.

Zároveň upozorňuje, že senioři si lékařům často stěžují na ospalost či svalovou slabost, aniž by je napadlo, že jde o důsledek užívání psychofarmak — a aniž by o jejich užívání lékaře informovali. „Nebo se stane, že nastoupí do nemocnice, kde o užívání benzodiazepinů nikoho neinformují a po třech čtyřech dnech se jim rozjede absťák, který může přejít až do deliria či epileptického záchvatu,“ doplňuje.

Absťáky jako při odvykání od heroinu

Abstinenční příznaky při vysazení benzodiazepinů ze dne na den někteří přirovnávají k odvykání od heroinu. Své o tom ví dvaadvacetiletá Linda, kterou potkávám i s jejím asistenčním psem, černosrstým pudlem královským, během nepatřičně horkého dubnového dne na hospodské zahrádce.

Lindiny psychické potíže vygradovaly před třemi lety, kdy začala v důsledku traumatického dětství trpět flashbacky a disociativními stavy. K psychiatrovi se poprvé vydala poté, co se tři měsíce pořádně nevyspala. Kromě dvou typů antidepresiv dostala na spaní i Rivotril.

Z půlmiligramových na dvoumiligramové tabletky se dostala během přibližně pěti měsíců. Psychiatr ji prý nicméně chtěl po každém zvýšení dávek vidět, načež se jí dávky snažil postupně snižovat.

Vloni na podzim na disociativní stavy dostala ještě Lexaurin, tedy další benzodiazepiny. Krátce na to začala pravidelně několikrát denně omdlévat. „Na interně mi vyšetřili srdce, to bylo v pohodě. A pak je napadlo, jestli to není kvůli lékům,“ popisuje. Nechala se hospitalizovat na psychiatrickém oddělení, aby jí léky změnili. A tam jí většinu léků vysadili ze dne na den: nechali jí pouze jeden typ antidepresiv a značně sníženou dávku Rivotrilu, který jí záhy vysadili úplně.

„Měla jsem návaly chladu, návaly horka, pořád jsem se klepala, vůbec jsem nebyla schopná spát. Vrátily se mi disociativní stavy, k tomu se přidaly panické ataky. A do toho jsem pořád pětkrát denně omdlévala. Trvalo to dva týdny,“ líčí Linda svým veselým zvučným hlasem.

„Ostatní pacienti byli z mých abstinenčních příznaků dost vyděšení, protože většinou benzodiazepiny brali taky. Vlastně jsem si tam uvědomila, že na tom s léky nejsem zase tak zle. Byl tam kluk, co bral deset Rivotrilů denně,“ dodává. Je proto důležité v případě silného návyku nevysazovat benzodiazepiny ze dne na den a postupně dávky snižovat pod odborným dohledem.

„Každej duševně nemocnej člověk, kterýho znám, benzodiazepiny během hospitalizace alespoň jednou dostal. A je těžký do toho nespadnout, protože vám to dělá dobře,“ shrnuje Vanesa příběh své benzodiazepinové anabáze. „Byla bych radši, kdyby se mi to nikdo nedostalo do ruky,“ uzavírá.

Dobrý sluha, zlý pán

Není to tak, že by benzodiazepiny představovaly čiré zlo, které ve zdravotnictví nemá co dělat. Ve srovnání s antidepresivy, která začínají působit teprve za několik týdnů od počátku užívání, mají benzodiazepiny tu výhodu, že rozrušenému člověku přinesou úlevu takřka okamžitě.

„Vždycky se o nich mluví jako o velkým špatným, ale mě zachránily,“ dělí se se mnou přes telefon o zkušenost Eva, která brala benzodiazepiny v období těžkých depresí během přechodu mezi dvěma různými druhy antidepresiv. Když jí antidepresiva konečně „sedla“, začala brát benzodiazepiny pouze v akutních stavech, načež je vysadila úplně. Nutno dodat, že studuje medicínu, a s léky proto zacházela poučeně a opatrně.

Slovy psychiatra Pavla Mohra jsou benzodiazepiny zkrátka „dobrý sluha, zlý pán“. Vysvětluje to takto: „Problém je, když se předepisují na dlouhodobou úzkostnou poruchu: předepisovat by se měly pouze krátkodobě, na dva až tři týdny, než začnou účinkovat antidepresiva. Jinak hrozí, že závislost se rozvine v ještě závažnější komplikaci, než byl původní problém.“ Totéž platí o Z-hypnoticích — neměla by být předepisována na delší dobu než čtyři týdny.

S tím souhlasí i psychiatrička Duchoňová, která popisuje zkušenosti z krizového centra: „Občas k nám chodí lidé v opravdu těžkých krizích: někdo jim umřel, někdo je přepadl, dozvěděli se, že trpí těžkým onemocněním. Jsou úzkostí tak ochromeni, že na psychoterapii nejsou připraveni. V nutných případech jim proto na přechodnou dobu dáme několik tabletek, výjimečně pak recept na jednu krabičku — a vždycky zdůrazníme rizika.“

I Linda si koneckonců z počátku benzodiazepiny pochvalovala. „Konečně jsem se po letech vyspala! Jenže pak jsem zjistila, že bez nich usnout nedokážu. Je to symptomatická léčba,“ popisuje Linda, zatímco něžně drbe svého huňatého pudla po hlavě: „Víc než léky mi pomohl pes,“ směje se.

Tak jako se postupně šíří osvěta mezi lékaři, je třeba o rizicích vzdělávat i veřejnost. „Preventivní programy jsou zaměřeny na alkohol, tabák a takzvané drogy, tedy drogy nelegální. Lékové závislosti se stále podceňují,“ říká Duchoňová.

Utišit lidské úzkosti bez psychofarmak zároveň půjde jen velmi těžko, pokud se nezvýší dostupnost psychoterapeutických služeb, zvláště těch proplácených pojišťovnami. O vůbec nejúčinnější, leč nejsložitější prevenci pak můžeme usilovat jako celá společnost — žít a chovat se k ostatním tak, aby se nikdo z nás necítil méněcenný a sám.

Text vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.