Prašnou cestou se blížíme k velkému uprchlickému táboru v oblasti iráckého Kurdistánu, je vzdálený asi necelou hodinu cesty od města Duhok. Provizorní přístřešky se táhnou do dálky pouštní krajinou, téměř nikde není stín a teplota se blíží sedmačtyřiceti stupňům Celsia.

Přijela jsem na exkurzi s mezinárodní skupinou, všichni jsme účastníci konference o psychotraumatu a jeho terapii, která se nedávno konala v Duhoku pod záštitou Institutu pro psychoterapii a psychotraumatologii. Založil jej profesor Jan Ilhan Kizilhan, který působí v Německu. Sem do Kurdistánu ale přijíždí každé dva měsíce a snaží se vyškolit místní kurdské psychoterapeuty.

Péče o duševní zdraví je zde na zcela nedostatečné úrovni, potřeba je přitom veliká, desítky tisíc lidí stále žijí v uprchlických táborech v okolí Duhoku. Sami říkají, že jsou uprchlíky ve své vlastní zemi a nemají se kam vrátit. Vlastně ani oficiálně uprchlíky nejsou, přesněji jsou vnitřními vysídlenci. Jejich města a vesnice byla zničena nebo jsou pro ně i v současnosti životu nebezpečná.