O práci s psychickými traumaty v iráckém Kurdistánu

Kateřina Duchoňová

V oblasti, kde v drsných podmínkách žije množství přeživších násilí páchaného ISIS, připadá na 1 200 000 lidí pouze jedno psychoterapeutické centrum. Mezinárodní společenství by se mělo dívat i sem.

Prašnou cestou se blížíme k velkému uprchlickému táboru v oblasti iráckého Kurdistánu, je vzdálený asi necelou hodinu cesty od města Duhok. Provizorní přístřešky se táhnou do dálky pouštní krajinou, téměř nikde není stín a teplota se blíží sedmačtyřiceti stupňům Celsia.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Přijela jsem na exkurzi s mezinárodní skupinou, všichni jsme účastníci konference o psychotraumatu a jeho terapii, která se nedávno konala v Duhoku pod záštitou Institutu pro psychoterapii a psychotraumatologii. Založil jej profesor Jan Ilhan Kizilhan, který působí v Německu. Sem do Kurdistánu ale přijíždí každé dva měsíce a snaží se vyškolit místní kurdské psychoterapeuty.

Péče o duševní zdraví je zde na zcela nedostatečné úrovni, potřeba je přitom veliká, desítky tisíc lidí stále žijí v uprchlických táborech v okolí Duhoku. Sami říkají, že jsou uprchlíky ve své vlastní zemi a nemají se kam vrátit. Vlastně ani oficiálně uprchlíky nejsou, přesněji jsou vnitřními vysídlenci. Jejich města a vesnice byla zničena nebo jsou pro ně i v současnosti životu nebezpečná.

Válkou ale nejsou poznamenáni jen oni, podepsala se i na dalších obyvatelích Iráku. V uprchlickém táboře, kam jsme dorazili, je podle jeho správce osm tisíc lidí, převážně jezídů. Původně zde žilo kolem dvou set rodin, které prchaly před terorem samozvaného Islámského státu. Od roku 2015 zde žije více než sedmnáct set rodin.

Nemají valné vyhlídky do budoucna, žijí ve velmi jednoduchých kontejnerových obydlích, elektřina je většinou dostupná jen na tři hodiny denně. Je tady špatný přístup k vodě, nedostatek pracovních příležitostí, často chybí i základní léky. Někteří lidé jsou tu přitom těžce nemocní, včetně onkologických onemocnění. A samozřejmě jsou hluboce poznamenáni také psychicky.

Do některých rodin se vrátily ženy a děti ze zajetí Islámského státu — ženy, které byly zotročené, zneužívané, mučené, někdy bojovníkům Islámského státu porodily děti. O některých rodinných příslušnících se dosud neví, ze zajetí ISIS se jednoduše nevrátil.

Během nadvlády takzvaného Islámského státu byli pronásledováni a zabíjeni také členové dalších minoritních náboženství: křesťané, mandejci, šabakové a mnozí jiní.

Mnoho žen se ocitlo v pozici sexuálních otrokyň, chlapci byly zneužiti jako dětští vojáci. Terapeutka Galavej Džafar Mohamedová popisuje příběhy jezídek, které byly brutálně znásilňované a fyzicky trestané, často denně. Pokud se pokusily uprchnout, následovalo kruté bití nebo hromadné znásilnění.

Ona sama pracuje s i bývalými dětskými vojáky. Ti většinou v bojích sloužili jako živé štíty před dospělými bojovníky ISIS. Pod velkým nátlakem byli ale také cvičeni v boji proti svým nejbližším. Jeden chlapec vypověděl, že ho ISIS ponoukali i k zabití vlastního otce. Momentálně pracuje Galavej s chlapcem, kterému je dvanáct let a už má na svědomí smrt několika lidí. Trpí velkými psychickými obtížemi. Má štěstí, že se dostal do péče zkušené psychoterapeutky.

My sami jsem měli možnost hovořit například s osmiletou holčičkou, která zažila zajetí ISIS. Po osvobození nebyla schopná mluvit, pohybovala se jako v transu s nepřítomným výrazem a náhle kolabovala. Rodina ani komunita s ní nedokázali navázat kontakt. Později ji zaujala terapeutická práce pomocí dětské kurdské hry, kterou s ní zkusil psychoterapeut. Oživila si tak rané vzpomínky na dětství, na spokojené období ještě před odvlečením do zajetí a získala k terapeutovi důvěru. Terapeutická práce mohla pokračovat. Dnes je schopná komunikovat, cítí se o něco lépe a začleňuje se do kolektivu dětí, má ale před sebou ještě dlouhou cestu k zotavení.

V táborech pro vnitřní vysídlence kolem Duhoku žije dle odhadů více než 1 200 000 lidí. K dispozici tu je však pouze jedno centrum psychosociální pomoci pro přeživší zajatce ISIS. Zaměřuje se na ženy a děti. Kromě lékařů jsou zde jen tři psychologové, jedna psychoterapeutka a čtyři psychosociální pracovníci.

Centrum slouží nejen jezídským ženám a dětem, ale i muslimským a křesťanským obětem Islámského státu. Během naší návštěvy jsme zprostředkovaně přes místní terapeutku mluvili s patnáctiletou slečnou. K terapeutce měla velkou důvěru, do centra jezdila pravidelně každý týden, byla ráda, že se může někomu může svěřit. Před rodinou a komunitou se tyto dívky a ženy často cítí zahanbené. Společnost je stále silně patriarchální, zneužití svých žen může považovat za ztrátu své cti a není zde úplně zvykem mluvit otevřeně o svých pocitech.

Tady v centru pro přeživší tu možnost má. Když svou bolest nedokáže vyjádřit slovy, pomáhá si malováním obrazů v rámci arteterapie. V očích má stále velké utrpení, ale už na něj aspoň není sama. Jen psychoterapeutů by mělo být na tak velký počet traumatizovaných lidí nesouměřitelně více. Také by určitě neuškodil větší zájem mezinárodního společenství o duševní zdraví obětí válek, vnitřních vysídlenců a uprchlíků.