↗

Výraznou složkou kurdské samosprávy jsou Ženské obranné jednotky, známé pod zkratkou YPJ. YPJ jsou vedle mužských jednotek YPG ozbrojeným křídlem Sjednocené demokratické strany (PYD) a hlavní vojenskou složkou Syrských demokratických sil (SDF). Foto Kurdishstruggle, WmC

Je tomu deset let od doby, kdy Syrské demokratické síly (SDF), aliance kurdských, arabských, asyrských, arménských a turkmenských vojenských jednotek, úspěšně osvobodily města Afrín a Emude a postupovaly oblastí severní Sýrie, obývanou převážně Kurdy. Syrské demokratické síly — kam spadají i známé oddíly YPG a YPJ — postupně získaly pod svou kontrolou až třetinu syrského území podél řeky Eufrat, oblast velkou přibližně jako Slovensko.

Vojenské útvary, které se zformovaly pod nejsilnější politickou silou v Rojavě — Sjednocenou demokratickou stranou (PYD), se ukázaly být vojensky nejschopnějšími bojovníky proti Islámskému státu. Podle Ercana Aybogaye, environmentálního inženýra, sociálního aktivisty a spoluautora knihy Revolution in Rojava, ukazuje desetileté rojavské výročí, že revoluce je i ve 21. století možná.

„Je sice obtížné ji uskutečnit a dále rozvíjet, ale není to utopie nebo něco, o čem se můžeme dočíst pouze v učebnicích historie. Situace v Rojavě ale také ukázala, jak je důležité na celém procesu usilovně a dlouhodobě pracovat a věnovat roky úsilí tomu, aby se vyvíjela skutečně demokratickým směrem,“ uvedl Ayboga.

Demokracie jako permanentní proces

Kromě úspěšného potlačování agresivního islámského fundamentalismu přispěl úspěch kurdských ozbrojených sil také ke zformování jedinečného kvazistátního útvaru se specifickým socioekonomickým a politickým systémem, který je vystavěn na principech demokratického konfederalismu, radikální demokracie a sekularismu.

Ercan Ayboga uvedl, že demokracie se v Rojavě neomezuje jen na volby, ale „je to permanentní proces, kdy se organizujete na bázi různých komunit v ulicích, sousedstvích, družstvech a podobně. Nikdo v tomto procesu není vyloučen, zvláštní důraz je kladen na participaci žen a na spolurozhodování i o ekonomických otázkách.“

Hospodářství Rojavy spoléhá na smíšenou formu hospodářství, od veřejně vlastněné ekonomiky — například v odvětví kritické infrastruktury — přes družstevní až po soukromé podnikání.

Koncepce vychází z teorií Abdullaha Öcalana, zakladatele Kurdské strany práce, kterého Turecko od roku 1999 vězní na ostrůvku Imrali nedaleko Istanbulu. Öcalan, který v době studené války vycházel primárně z marxismu-leninismu a myšlenky vytvoření kurdského centralizovaného národního státu, později v tureckém vězení svou původní politickou vizi zavrhl a inspiroval se levicově libertariánskou filosofií amerického myslitele Murraye Bookchina.

V praxi je rojavský politický systém založený na autonomních místních a regionálních radách, které fungují na principech participativní demokracie. Na pomyslném vrcholu hierarchie stojí přímo volená Lidová rada Západního Kurdistánu (MGRK), již tvoří delegáti volení v nižších radách. Systém zároveň počítá s politickými stranami.

„Strany jsou součástí rozhodovacího procesu v radách — například na úrovni čtvrtí, okresů a regionů. Zároveň ale žádná strana nemá v radách většinu, nejsou to masové strany a nikdy nejsou v rozhodovacím procesu dominantní,“ uvedl Ercan Ayboga.

Kdyby Arabové Rojavě nevěřili, nemohla by existovat

Ayboga hodnotí revoluci v Rojavě obecně jako úspěšný proces, „ale ne tak, jak bychom si přáli. Naším cílem bylo rozvíjet radikálně demokratickou cestu pro celé území válkou decimované Sýrie — to se nepodařilo. Vývoj v Rojavě ale zároveň ukázal, že je možná rozsáhlá spolupráce mezi Kurdy, Araby a Asyřany. Arabů je v Rojavě opravdu mnoho, kdyby Arabové projektu nevěřili, zhroutil by se úplně,“ dodal Ayboga k participaci Arabů na místním politickém systému.

Na otázku, zda všechny etnické a náboženské menšiny přijaly demokratický konfederalismus za svůj a nikoli jen za projekt kurdský, Ayboga říká, že „majorita ano, ačkoli samozřejmě ne všichni — a to včetně některých Kurdů.“

Výzvou, které rojavská samospráva čelí, je také tendence ke vzniku oligarchických struktur nezávisle na idejích organizace, již sociolog Robert Michels už počátkem 20. století nazval železným zákonem oligarchie. Ayboga toto riziko vnímá: „Každý revoluční proces má tendence, rizika a hrozby oligarchizace. Některé skupiny lidí se stanou jakousi elitou a demokratické aspekty se postupně osekávají. Samozřejmě, že v Rojavě máme také tyto tendence, ale struktury autonomních samospráv jsou dost silné na to, aby tyto tendence nakonec potlačily.“

Spoluautor knihy Revolution in Rojava ještě dodává: „Důležité je, že vždycky probíhá diskuse a neexistuje nikdo, kdo by určoval, že není možné něco kritizovat. Vše je možné podrobit kritice. Dokonce, i když je válka, stále probíhá diskuze. Takže čas od času se nějaká takové tendence objeví — ať už v nějaké politické straně, nebo organizaci. Vždy se však tyto negativní jevy pojmenovaly a následně se potlačily. Taková je alespoň moje zkušenost.“

Od kurdského nacionalismu k postmodernímu státu na Blízkém východě

Systém demokratického konfederalismu představitelé Rojavy od počátku prezentovali jako alternativu k národnímu státu, který je pro postkoloniální oblasti problematický, protože jejich hranice byly zpravidla nakresleny podle výsledků velmocenských her mezi bývalými imperiálními mocnostmi. Právě postkoloniální geometrie dopadla v oblasti Blízkého východu nejcitelněji na kurdské obyvatelstvo.

Populace Kurdů, kteří jsou označováni za největší národ bez vlastního státu, čítá podle některých zdrojů téměř 46 milionů lidí. V Sýrii přitom žije pouze mezi 3 až 3,6 miliony Kurdů. Zdaleka nejvíce jich obývá oblast jihovýchodního Turecka — mezi 15 až 20 miliony.

V Turecku jsou Kurdové již několik dekád vystaveni represi, která zesílila zejména poté, co v čele státu stanul současný prezident Erdoğan. Turecko se zaklíná údajným extremismem Kurdské strany práce (PKK). Represivními složkami obecně přijímaný precedens spolupráce s „extremistickou a teroristickou organizací“ pak slouží jako obhajoba politické likvidace příslušníků demokraticky zvolených samospráv nebo poslanců za třetí nejsilnější stranu v tureckém parlamentu — Lidově demokratickou stranu (HDP).

Z podpory terorismu jsou obviněni stovky bývalých i současných členů, funkcionářů a zákonodárců HDP, a to včetně bývalého předsedy strany a prezidentského kandidáta Selahattina Demirtaşe. Úřady rovněž usilují o zakázání činnosti samotné strany. Od místních voleb v roce 2019 úřady zbavily výkonných funkcí téměř všechny samosprávy na pětašedesáti radnicích, které HDP získala ve volbách. Turecká vláda pak do čela těchto orgánů dosadila své zástupce.

Nejvyšší míru autonomie mají Kurdové v autonomní oblasti v severovýchodním Iráku, kde disponují stojedenáctičlenným parlamentem. V Rojavě je několik menších politických stran, které jsou napojeny irácké kurdské strany. Podle Ercana Aybogy však administrativa a politické elity této samosprávy nevnímají projekt v Rojavě pozitivně a řada politických aktérů má zájem na jeho neúspěchu.

„Nelíbí se jim spolupráce s Araby a zároveň se bojí zhoršení vztahů s Tureckem. Zejména Kurdská demokratická strana Iráku (KDP) se snaží různě ovlivňovat některé lidi v Rojavě a skrze byznys a korupci si je naklonit na svou stranu,“ uvedl Ayboga. Velká část kurdských politických elit v Iráku tak revoluci v Rojavě chápe jako konkurenční projekt vůči jejich centralizovanému, národnostně definovanému útvaru.

Druhá nejpočetnější populace Kurdů žije v Íránu — deset až dvanáct milionů lidí. Rovněž v Íránu je dlouhodobě jejich soužití s centrální vládou komplikované a eskalovalo v několik konfliktů mezi íránskými vojsky a skupinou Strana svobody Kurdistánu (PJAK). Početná kurdská diaspora žije také v Evropě, zejména v Německu.

Trnem v Erdoğanově oku

Větší nebezpečí, než byla několikaletá existence Islámského státu a jakým je doposud vliv fundamentalistického ultrakonzervativního islámu v oblasti Levanty, představuje pro existenci rojavské Autonomní správy severní a východní Sýrie agresivní turecká politika. Erdoğan, v současnosti poháněný strachem z klesajících voličských preferencí, ekonomické recese a možné ztráty prezidentského křesla, se do agresivních územních vpádů pouštěl navzdory členství v NATO.

Syrské demokratické síly (SDF) přitom hrály ústřední roli při pomoci Spojeným státům v boji proti Islámskému státu a jsou ze strany USA finančně i vojensky podporovány — ačkoli exprezident Donald Trump byl v určitých momentech ochoten Rojavu hodit přes palubu, když si to Turecko přálo.

Erdoğan nyní využil ruské invaze na Ukrajinu pro zesílení agrese vůči obyvatelům Rojavy. Příhraniční oblasti turecká armáda dlouhodobě ostřeluje a pod bombami umírají civilisté včetně dětí. Například 30. července bylo podle místních zdrojů při ostřelování z Tureckem okupované, takzvané „bezpečnostní zóny“ zraněno nejméně sedm civilistů. Běžně také Turecko útočí z okupovaných území drony.

Rojava už vyhlásila kvůli útokům výjimečný stav a rojavské úřady se stále intenzivněji připravují na regulérní tureckou vojenskou invazi, která naposledy proběhla v říjnu 2019.

Revoluce v Rojavě představuje demokratickou naději v regionu sužovaném geopolitickým cynismem a regionálními národními i náboženskými konflikty. Demokratický projekt v Rojavě není pouhým „vývozem“ univerzalistických demokratických hodnot západního světa, ale projektem, který vznikl a rozvíjí se přímo v oblasti Kurdistánu. Bohužel i deset let od svého založení na troskách Islámského státu zůstává území a obyvatelstvo Rojavy uvězněno na geopolitické šachovnici.