Je tomu deset let od doby, kdy Syrské demokratické síly (SDF), aliance kurdských, arabských, asyrských, arménských a turkmenských vojenských jednotek, úspěšně osvobodily města Afrín a Emude a postupovaly oblastí severní Sýrie, obývanou převážně Kurdy. Syrské demokratické síly — kam spadají i známé oddíly YPG a YPJ — postupně získaly pod svou kontrolou až třetinu syrského území podél řeky Eufrat, oblast velkou přibližně jako Slovensko.

Vojenské útvary, které se zformovaly pod nejsilnější politickou silou v Rojavě — Sjednocenou demokratickou stranou (PYD), se ukázaly být vojensky nejschopnějšími bojovníky proti Islámskému státu. Podle Ercana Aybogaye, environmentálního inženýra, sociálního aktivisty a spoluautora knihy Revolution in Rojava, ukazuje desetileté rojavské výročí, že revoluce je i ve 21. století možná.

„Je sice obtížné ji uskutečnit a dále rozvíjet, ale není to utopie nebo něco, o čem se můžeme dočíst pouze v učebnicích historie. Situace v Rojavě ale také ukázala, jak je důležité na celém procesu usilovně a dlouhodobě pracovat a věnovat roky úsilí tomu, aby se vyvíjela skutečně demokratickým směrem,“ uvedl Ayboga.

Demokracie jako permanentní proces

Kromě úspěšného potlačování agresivního islámského fundamentalismu přispěl úspěch kurdských ozbrojených sil také ke zformování jedinečného kvazistátního útvaru se specifickým socioekonomickým a politickým systémem, který je vystavěn na principech demokratického konfederalismu, radikální demokracie a sekularismu.

Ercan Ayboga uvedl, že demokracie se v Rojavě neomezuje jen na volby, ale „je to permanentní proces, kdy se organizujete na bázi různých komunit v ulicích, sousedstvích, družstvech a podobně. Nikdo v tomto procesu není vyloučen, zvláštní důraz je kladen na participaci žen a na spolurozhodování i o ekonomických otázkách.“

Hospodářství Rojavy spoléhá na smíšenou formu hospodářství, od veřejně vlastněné ekonomiky — například v odvětví kritické infrastruktury — přes družstevní až po soukromé podnikání.

Koncepce vychází z teorií Abdullaha Öcalana, zakladatele Kurdské strany práce, kterého Turecko od roku 1999 vězní na ostrůvku Imrali nedaleko Istanbulu. Öcalan, který v době studené války vycházel primárně z marxismu-leninismu a myšlenky vytvoření kurdského centralizovaného národního státu, později v tureckém vězení svou původní politickou vizi zavrhl a inspiroval se levicově libertariánskou filosofií amerického myslitele Murraye Bookchina.

V praxi je rojavský politický systém založený na autonomních místních a regionálních radách, které fungují na principech participativní demokracie. Na pomyslném vrcholu hierarchie stojí přímo volená Lidová rada Západního Kurdistánu (MGRK), již tvoří delegáti volení v nižších radách. Systém zároveň počítá s politickými stranami.

„Strany jsou součástí rozhodovacího procesu v radách — například na úrovni čtvrtí, okresů a regionů. Zároveň ale žádná strana nemá v radách většinu, nejsou to masové strany a nikdy nejsou v rozhodovacím procesu dominantní,“ uvedl Ercan Ayboga.

Kdyby Arabové Rojavě nevěřili, nemohla by existovat

Ayboga hodnotí revoluci v Rojavě obecně jako úspěšný proces, „ale ne tak, jak bychom si přáli. Naším cílem bylo rozvíjet radikálně demokratickou cestu pro celé území válkou decimované Sýrie — to se nepodařilo. Vývoj v Rojavě ale zároveň ukázal, že je možná rozsáhlá spolupráce mezi Kurdy, Araby a Asyřany. Arabů je v Rojavě opravdu mnoho, kdyby Arabové projektu nevěřili, zhroutil by se úplně,“ dodal Ayboga k participaci Arabů na místním politickém systému.

Na otázku, zda všechny etnické a náboženské menšiny přijaly demokratický konfederalismus za svůj a nikoli jen za projekt kurdský, Ayboga říká, že „majorita ano, ačkoli samozřejmě ne všichni — a to včetně některých Kurdů.“

Výzvou, které rojavská samospráva čelí, je také tendence ke vzniku oligarchických struktur nezávisle na idejích organizace, již sociolog Robert Michels už počátkem 20. století nazval železným zákonem oligarchie. Ayboga toto riziko vnímá: „Každý revoluční proces má tendence, rizika a hrozby oligarchizace. Některé skupiny lidí se stanou jakousi elitou a demokratické aspekty se postupně osekávají. Samozřejmě, že v Rojavě máme také tyto tendence, ale struktury autonomních samospráv jsou dost silné na to, aby tyto tendence nakonec potlačily.“

Spoluautor knihy Revolution in Rojava ještě dodává: „Důležité je, že vždycky probíhá diskuse a neexistuje nikdo, kdo by určoval, že není možné něco kritizovat. Vše je možné podrobit kritice. Dokonce, i když je válka, stále probíhá diskuze. Takže čas od času se nějaká takové tendence objeví — ať už v nějaké politické straně, nebo organizaci. Vždy se však tyto negativní jevy pojmenovaly a následně se potlačily. Taková je alespoň moje zkušenost.“

Od kurdského nacionalismu k postmodernímu státu na Blízkém východě

Systém demokratického konfederalismu představitelé Rojavy od počátku prezentovali jako alternativu k národnímu státu, který je pro postkoloniální oblasti problematický, protože jejich hranice byly zpravidla nakresleny podle výsledků velmocenských her mezi bývalými imperiálními mocnostmi. Právě postkoloniální geometrie dopadla v oblasti Blízkého východu nejcitelněji na kurdské obyvatelstvo.

Populace Kurdů, kteří jsou označováni za největší národ bez vlastního státu, čítá podle některých zdrojů téměř 46 milionů lidí. V Sýrii přitom žije pouze mezi 3 až 3,6 miliony Kurdů. Zdaleka nejvíce jich obývá oblast jihovýchodního Turecka — mezi 15 až 20 miliony.

V Turecku jsou Kurdové již několik dekád vystaveni represi, která zesílila zejména poté, co v čele státu stanul současný prezident Erdoğan. Turecko se zaklíná údajným extremismem Kurdské strany práce (PKK). Represivními složkami obecně přijímaný precedens spolupráce s „extremistickou a teroristickou organizací“ pak slouží jako obhajoba politické likvidace příslušníků demokraticky zvolených samospráv nebo poslanců za třetí nejsilnější stranu v tureckém parlamentu — Lidově demokratickou stranu (HDP).