Irácký Kurdistán je autonomní oblastí v severovýchodním Iráku o rozloze asi 41 500 km², obývaná převážně Kurdy, ale také Asyřany, Armény, Araby a Turkmeny, s vlastní vládou i armádou (Pešmerga). Hlavní město Erbil (kurdsky Hawler) je však už vyloženě multikulturní směsice s populací 925 tisíc obyvatel plné mimo jiné i západních turistů, pracujících cizinců z Indie, Egypta, Sýrie, Jordánska nebo Bangladéše.

Snad proto Kurdistán hned na první pohled uchvátí intenzitou života — lidé jsou zde vskutku jedno velké tepající srdce této země plné překrásné přírody, uchvacujícího chaosu, neustálého zpěvu, tance a neutuchajícího cvrkotu. Pro Evropana je jako největší překvapení pocit, že tu všichni působí jako jedna velká rodina — jako obrovské mraveniště, kde se jakoby všichni znají, neustále se s někým potkávají a velmi živě diskutují bez sebemenšího ostychu, ať už domlouvají byznys, nebo jen běžně hovoří. Když lidé slyší v rádiu píseň (zejména o své zemi a národu), začnou si spontánně zpívat na ulici, v restauraci, taxíku.

Západního cizince tento způsob komunikace tak nějak „lidsky“ zahřeje u srdce a neubrání se vzrůstajícím sympatiím k této zemi a jejím obyvatelům. Když přecházíte ulici, musíte se smát — lidé se proplétají v záplavě tří proudů aut bez jakýchkoliv pravidel silničního provozu (pravda, na velkých křižovatkách jsou semafory nebo navigující policisté a na červenou se lidé proplétají na druhou stranu ve všech směrech). Často jsou postranní ulice mnohem užší než projíždějící velká SUV (palivo je mnohem levnější než u nás a velké drahé auto je stejně jako u nás ukázkou společenské prestiže), která se horko těžko míjejí.

Samozřejmě zde narazíte i na chudobu. V Kurdistánu je několik uprchlických táborů pod záštitou OSN, kde přebývají zejména uprchlíci ze Sýrie, kteří se zatím nemohou vrátit do zničených domovů, navíc v Sýrii válka stále probíhá. V Erbilu pak běžně žebrají děti nebo matky s dětmi. Místní vás varují, ať jim nedáváte peníze, neboť mezinárodní organizace ve spolupráci s místní vládou jim poskytují vše potřebné, někteří si však z toho udělali byznys a využívají děti jako prostředek k obohacení, čímž dávají dětem špatný příklad.

Něco jiného ale je, když klučík mezi stojícími auty prodává narcisky z hor nebo starý člověk sedí na ulici. Dát peníze takovým lidem je opravdu dobrým skutkem. Pamatuji si silný okamžik, kdy tři kluci poslali nejmenšího žebrat ke stolu s pouličním občerstvením — jeden ze dvou mladých mužů se asi na pětiletého chlapce usmál, pohladil ho po hlavě a dal mu své jídlo a pití. Sama jsem matce s dítětem na ulici nedala peníze, ale koupila jí kilo jahod.

Bezpečnost především

V Kurdistánu je cítit velký tlak na bezpečnost. Na ulicích se běžně pohybují pešmergové se samopaly, v nákupních centrech západního typu (například Carrefour) vám ostraha oskenuje batoh a nenechá vám ani malé nůžtičky z lékárničky, běžně kontroluje kufry aut, hlídkuje v podzemních garážích. Návštěvníka slavných kurdských hor („Není přátel kromě hor“, praví jedno staré kurdské přísloví) překvapí poměrně velké množství vojenských kontrol. Pešmergové kontrolují pas a zjišťují formou rychlého výslechu účel návštěvy. Svou práci berou velmi vážně a profesionálně, jde z nich skutečně respekt. Když ale úspěšně projdete kontrolou, obrátí, začnou se usmívat, uvolněně vám vysvětlují, která místa jsou v horách nejkrásnější a zamáváte si na cestu.

Obyvatelé Kurdistánu říkají: „Všude je ISIS. Máme tu bezpečno, protože tu máme dobrou kontrolu.“ To vysvětluje samozřejmost intenzity všudypřítomných kontrol, přísných pohledů kontrolorů, ozbrojených vojáků v ulicích.

Návštěvník si tu uvědomí, že ISIS je globální hrozba. I když byl poražen na území Sýrie (převážně kurdskými milicemi YPG a YPJ), jeho špičky unikly do Iráku, Turecka, Jemenu, Afghánistánu a samozřejmě i do Evropy. V mnoha oblastech ISIS opět posiluje. Uvědomí si, jak je svět nebezpečně propojený — a to zejména obřím zbrojním a ropným byznysem, který dlouhodobě destabilizuje nejen regiony Středního a Blízkého východu, ale celého světa. Ropný průmysl je těsně svázán se západními a ruskými investicemi. Například v Kurdistánu jsou to dnes zejména investoři z Anglie, Norska, Ruska a USA, v Sýrii nyní hrají prim Rusové. V Kurdistánu jsou přítomné americké vojenské základny a vznikají nové, zastoupeny jsou rovněž evropské milice.

Všudypřítomná globalizace

Když zavítáte na místní trhy, ještě více pochopíte, jak na válce profitují všichni kromě obyvatel postižené země. Když bylo v syrské válce zničeno Aleppo — město přezdívané „Malá Čína“, kde se vyrábělo obrovské množství druhů zboží, vše se musí dnes dovážet — například šperky se dováží z Číny a je vidět, že Čína je skutečně schopna vyrobit všechno — obchodníci z Kurdistánu běžně do Číny jezdí poptávat konkrétní zboží, které je od místního k nerozeznání. Byznys se dělá neustálým diskutováním a smlouváním. Je běžné, že děti po škole pomáhají svým otcům v obchodech a učí se řemeslu.

V oblasti potravin je Kurdistán závislý na importu zejména z Turecka a Jordánska. Místní zemědělství poškodil válečný konflikt v Zálivu v 90. letech. Dnes se situace lepší a zemědělství postupně navyšuje regionální produkci i přesto, že současná turecká vláda kontroluje průtok vody ze svého území a Erdogan dokonce vydírá okolní země stylem „vodu za ropu“.

Globalizace je však všudypřítomná. Početné obchody nabízejí a zboží běžné v západních zemích od léků přes elektroniku a hračky po průmyslové potraviny, včetně těch nekvalitních. Cizinec je přitom uchvácený právě regionálními produkty nebo těmi dovezenými ze Sýrie (například úžasná mýdla z Aleppa vyrobená z oliv, originální zákusky, ručně tkané výrobky), sladkostmi z oříšků a sušeného ovoce, obchůdky s krásnými látkami, ze kterých se šijí tradiční oděvy, keramikou, pouličním falafelem i čerstvým ovocem a zeleninou. Mezi taxíky je možné zahlédnout vedle bohatě zastoupených Toyot i Škodu Octavia.

Zajímavé kontrasty nabízejí rozdíly mezi Kurdy. Syrští Kurdové více připomínají Evropany — nelpí tolik na náboženství (obecně je v kurdské kultuře vedle islámu zastoupeno i křesťanství, judaismus, jezídismus či ateismus), často řeknou, že se i jako muslimové modlí pouze někdy, a už vůbec ne dle předepsaného řádu, tradice dodržují někteří pouze volně, ženy jsou často prostovlasé. Obecně mají respekt ke všem náboženstvím — která však zároveň pokládají za největší metlu lidstva skrze zneužívání ideologií k prosazování mocenských zájmů.

Naproti tomu iráčtí Kurdové jsou mnohem více konzervativní, silněji nábožensky založení. I když i zde jsou u mladé generace patrné snahy o uvolnění — až úsměvné, když například mladý muž muslim nepodá ženě ruku, ale potom jí s úsměvem přizná, že se tak chová pouze před otcem. Mladá generace vůbec (a to není záležitost pouze muslimů), ve světě sociálních sítí a globální propojenosti, obecně nechce žít v sevřených striktních pravidlech konzervativních tradic svých kultur.

Mladí lidé chtějí více otevřenosti a kontaktů včetně těch s opačným pohlavím, jak je tomu běžně zvykem v Evropě. Je až s podivem, kolik mladých Kurdů hledá přítelkyně v západním světě s odůvodněním, že kurdské ženy nemají rády sex. Je to samozřejmě nesmysl. Úskalí tkví v nedostatečné osvětě a muži jsou v tomto ve výhodě, neboť dívky jsou drženy mnohem více zkrátka.

Osvěta právě v sexuální oblasti, stejně jako větší otevřenost v navazování vztahů, umožnění předmanželského sexu, zdravá emancipace, to jsou aspekty velmi důležité pro kvalitnější život nejen muslimů. Západní versus muslimská kultura mají vůči sobě mnohé nešťastné předsudky. Například že ženy na západě jsou povrchní a promiskuitní nebo že homosexualita je škodlivým výplodem západní kultury. O předsudcích vůči muslimům v západní kultuře netřeba mluvit.

Kurdistán potřebuje podporu

Když člověk navštíví Kurdistán (a vlastně jakoukoliv jinou cizí zemi), uvědomí si zásadní věc. Pokud prokáže respekt, úctu, snaží se naučit alespoň základní slova místního jazyka a pozdravit, poděkovat, dostane se mu milého přijetí i od konzervativních iráckých kurdských muslimů. Ti vás nakrmí, obejmou vás, políbí na tvář, dají vám chovat své děti a chtějí si povídat. V zásadních potřebách, touhách, snech, dobrých i špatných vlastnostech, každodenních problémech jsou všichni lidé stejní. To, co všichni lidé potřebují, je žít důstojně, v bezpečí a s vlastní identitou.

Kurdové, největší národ bez vlastní země, přestože byli a stále jsou v okolních zemích utlačováni, byli mnohokrát zneužiti a vražděni po statisících, nechovají nenávist k západní kultuře. Naopak v ní ještě stále hledají spojence, jsou šťastní, pokud se někdo o osud jejich národa upřímně zajímá, pokud vyjádří alespoň trochu solidarity či aktivní angažovanosti. Mnozí žijí v Evropě, kde pracují a snadno se integrovali, je mezi nimi vysoké zastoupení tzv. inteligence. Někteří ale v Evropě jen pracují a dojíždějí za rodinou na pouhý jeden měsíc v roce. Odůvodňují to nedostatečností pracovních příležitostí k dobrému zajištění rodiny.

Kurdistán potřebuje podporu — má obrovský turistický potenciál v podobě památek nejstarších civilizací, kvalitní infrastruktury a služeb, přírodního bohatství, jedinečné regionální produkce. Má ropu a je zemí v současnosti bezpečnou s bezvízovým stykem s EU. Je nutné zvýšit jeho bezpečnostní i ekonomickou odolnost vůči Turecku, které ho v současnosti vojensky napadá, stejně jako napadá území Sýrie pod průhlednou záminkou boje proti terorismu. Situaci komplikuje i vzrůstající napětí mezi USA a Íránem.

V Kurdistánu je také nutné zvýšit kvalitu školství, které je na velmi špatné úrovni, a soukromé školy jsou pro běžné obyvatele drahé. Stejně důležité jsou i environmentální aspekty jako například odpadové hospodářství, využívání druhotných surovin a vůbec principy cirkulární ekonomiky.

Kurdistán má potenciál stát se ostrovem stability a demokratických hodnot Blízkého východu stejně jako syrská Rojava. Pokud Západ a Rusko dovolí.