Irácký Kurdistán je autonomní oblastí v severovýchodním Iráku o rozloze asi 41 500 km², obývaná převážně Kurdy, ale také Asyřany, Armény, Araby a Turkmeny, s vlastní vládou i armádou (Pešmerga). Hlavní město Erbil (kurdsky Hawler) je však už vyloženě multikulturní směsice s populací 925 tisíc obyvatel plné mimo jiné i západních turistů, pracujících cizinců z Indie, Egypta, Sýrie, Jordánska nebo Bangladéše.

Snad proto Kurdistán hned na první pohled uchvátí intenzitou života — lidé jsou zde vskutku jedno velké tepající srdce této země plné překrásné přírody, uchvacujícího chaosu, neustálého zpěvu, tance a neutuchajícího cvrkotu. Pro Evropana je jako největší překvapení pocit, že tu všichni působí jako jedna velká rodina — jako obrovské mraveniště, kde se jakoby všichni znají, neustále se s někým potkávají a velmi živě diskutují bez sebemenšího ostychu, ať už domlouvají byznys, nebo jen běžně hovoří. Když lidé slyší v rádiu píseň (zejména o své zemi a národu), začnou si spontánně zpívat na ulici, v restauraci, taxíku.

Západního cizince tento způsob komunikace tak nějak „lidsky“ zahřeje u srdce a neubrání se vzrůstajícím sympatiím k této zemi a jejím obyvatelům. Když přecházíte ulici, musíte se smát — lidé se proplétají v záplavě tří proudů aut bez jakýchkoliv pravidel silničního provozu (pravda, na velkých křižovatkách jsou semafory nebo navigující policisté a na červenou se lidé proplétají na druhou stranu ve všech směrech). Často jsou postranní ulice mnohem užší než projíždějící velká SUV (palivo je mnohem levnější než u nás a velké drahé auto je stejně jako u nás ukázkou společenské prestiže), která se horko těžko míjejí.

Samozřejmě zde narazíte i na chudobu. V Kurdistánu je několik uprchlických táborů pod záštitou OSN, kde přebývají zejména uprchlíci ze Sýrie, kteří se zatím nemohou vrátit do zničených domovů, navíc v Sýrii válka stále probíhá. V Erbilu pak běžně žebrají děti nebo matky s dětmi. Místní vás varují, ať jim nedáváte peníze, neboť mezinárodní organizace ve spolupráci s místní vládou jim poskytují vše potřebné, někteří si však z toho udělali byznys a využívají děti jako prostředek k obohacení, čímž dávají dětem špatný příklad.

Něco jiného ale je, když klučík mezi stojícími auty prodává narcisky z hor nebo starý člověk sedí na ulici. Dát peníze takovým lidem je opravdu dobrým skutkem. Pamatuji si silný okamžik, kdy tři kluci poslali nejmenšího žebrat ke stolu s pouličním občerstvením — jeden ze dvou mladých mužů se asi na pětiletého chlapce usmál, pohladil ho po hlavě a dal mu své jídlo a pití. Sama jsem matce s dítětem na ulici nedala peníze, ale koupila jí kilo jahod.

Bezpečnost především

V Kurdistánu je cítit velký tlak na bezpečnost. Na ulicích se běžně pohybují pešmergové se samopaly, v nákupních centrech západního typu (například Carrefour) vám ostraha oskenuje batoh a nenechá vám ani malé nůžtičky z lékárničky, běžně kontroluje kufry aut, hlídkuje v podzemních garážích. Návštěvníka slavných kurdských hor („Není přátel kromě hor“, praví jedno staré kurdské přísloví) překvapí poměrně velké množství vojenských kontrol. Pešmergové kontrolují pas a zjišťují formou rychlého výslechu účel návštěvy. Svou práci berou velmi vážně a profesionálně, jde z nich skutečně respekt. Když ale úspěšně projdete kontrolou, obrátí, začnou se usmívat, uvolněně vám vysvětlují, která místa jsou v horách nejkrásnější a zamáváte si na cestu.