O Kurdech se často mluví jako o největší národnostní skupině bez vlastního státního uspořádání. Tvoří národnostní menšinu hojně zastoupenou v Turecku, Íránu, Iráku a Sýrii, avšak pouze v Iráku mají svou vlastní autonomní oblast. V poslední době se o nich mluví především v souvislosti s válkou proti ISIS, v níž se Kurdové zapsali jako nejsilnější pozemní síla. V rozbouřené Sýrii, jejíž severní oblast zvanou Rojava obývají, si během války začali tvořit vlastní politické uspořádání za neskrývaného nadšení mnoha levicově-orientovaných pozorovatelů na Západě.

Našich respondentů jsme se ptali, co pro ně znamená Kurdistán a jak vidí jeho budoucnost.

Jan Kašpárek, antifašistický a levicový aktivista

Kurdistán — a především Rojava — se stala hlavně pro progresivní levici symbolem, srovnatelným snad pouze se zapatisty v devadesátých letech. Proč, to je nasnadě. Neoblomnost kurdského hlasu, jeho levicová pozice, deklarovaný respekt k lidským právům, progresivní přístup k otázkám genderu a také vojenská úspěšnost Kurdů navzdory nepříznivé strategické pozici zkrátka fascinuje. Fascinuje do takové míry, že se řada lidí ze Západu — od bývalých vojáků po anarchisty — vydává na východ pomoci kurdským milicím se zbraní v ruce. I proto mnozí na levici srovnávají boj Kurdů se španělskou občanskou válkou a tehdejším vznikem interbrigád.

Jistě — z pozice západního pozorovatele je prakticky nemožné oddělit mýty od reality a slepá adorace není na místě nikdy a nikde. V brutálním syrském chaosu a v tom, jak je na globální úrovni stále zřejmější, že budoucnost je nepopsaná — a že k naší nelibosti může být popsaná i velmi nehezkými příběhy — se ale z Kurdů stává ostrůvek naděje, ať již právem, nebo ne. A i když se šance na vytvoření autonomního Kurdistánu zdá nevelká (a pravděpodobně také je), úsilí o něj už dávno přesáhlo hranice Sýrie, Turecka, Iráku i Íránu. Nese s sebou totiž zdánlivě banální vzkaz, že někdy stojí za to se zuby nehty držet třeba proti celému světu.

Matúš Jevčák, bezpečnostní analytik s primárním zaměřením na turecký prostor

Kurdistán má mnoho tváří a podob. Ačkoli většina aspoň tuší, že domovina největšího národa bez vlastního státu se dělí na čtyři části — syrskou Rojavu, irácký Basur, turecký Bakur a íránsky Rojhilat, málokdo chápe, že samotní Kurdové jsou národem tisíce názorů a přání. Tento omyl se vyskytuje často i mezi lokální majoritní populací. Průměrný Turek se tureckému Kurdistánu vyhýbá jako čert kříži, protože Kurd je pro něj synonymem pro teroristu. Fakt, že množství Kurdů PKK nenávidí, není podstatný. Pro mnohé je Kurdistán stále ješte tou neznámou a nebezpečnou oblastí, do které není radno vstupovat. Nenechte se však odradit.

↗

Drsný ráz místní krajiny zbrázděné vysokými pohořími, která už tolikrát poskytla Kurdům ochranu, ve spojení s chudými, ale o to srdečnejšími a přátelštějšími lidmi se snadno stane návykovou záležitostí. I přes neustálé konflikty si Kurdové nestěžují, hrdě nesou svůj osud a doufají v lepší budoucnost. Právě boj proti Islámskému státu se může stát milníkem, který posune jejich sen o vlastním státu o krok dále. To bude ale možné pozze v případě, pokud se Kurdové naučí překonat ještě větší překážku — své vlastní názorové rozdíly. Pokud se tak nestane, zůstanou i nadále jen hračkou v rukou mocných, kteří jich tak rádi využívají k dosažení svých cílů, ale nakonec se k nim vždy otočí zády.

Do té doby tak zůstane jediným úspěchem na cestě za samostatností jen irácký Kurdistán, ve kterém se Barzání chopil své šance ve chvíli, kdy lišácky pochopil, že někdy musí Kurd odložit svou hrdost, aby nejen dosáhl, ale hlavně udržel svoji vytouženou svobodu. To by si dnes měli uvědomit zejména v Rojavě, která, jak se zdá, může být dalším kurdským územím s vlastní správou. K tomu však musí Kurdové najít tu správnou cestu ve spleti zahraničních zájmů, což si bezpochyby vyžádá velké množství kompromisů.

Ondřej Hataš, prokurdský aktivista

Kurdistán chápu jako v oblasti ojedinělé území, kde může uspět naše představa svobodné společnosti respektující lidská práva.

Zejména „syrská“ část se během chvíle proměnila z opomenutého benjamínka v tak důležitého hráče, že se o něj tříští i desítky let budované spojenectví mezi Tureckem a zbytkem NATO.

Jako sekulárního liberála mě tato situace samozřejmě velmi těší: nejen ve srovnání s okolními islamistickými režimy, ať už tím Assadovým, Erdoganovým či bagdádským, ale i v absolutní rovině bychom na Blízkém východě těžko hledali další režim, který by nezvýhodňoval své „občany“ podle toho, k jaké partikulární formě uctívání které mytologické postavy se zrovna hlásí, a zároveň nediskriminoval skupiny, které má ona postava v nemilosti — ať už to jsou homosexuálové, ženy, nebo třeba ateisté. Podobně tristní je v okolí i situace etnických menšin — Kurdům se však zdá se podařilo tuto chybu nezopakovat.

Není proto těžké nevidět Kurdistán jako to, za co je někdy označován Izrael — liberální ostrov svobody v moři blízkovýchodní misogynie, ateofobie, rasismu a islamismu — ale bez všech chyb a křivd, které má Izrael na svém kontě. Nezbývá tedy, než ho podpořit, pořád ho čeká dlouhá cesta.

Martin Karim, pochází z česko-kurdské rodiny, dlouhodobě se zajímá o Kurdy

Kurdistán je krásná vlast mých předků, která de facto existuje na území čtyř států (Sýrie, Turecko, Irák a Írán) a de iure bohužel zatím nikoliv. Kurdové jsou hrdí, stateční a pohostinní lidé. Asi není třeba připomínat genocidu Saddáma Husajna nebo zločiny Erdogana či Assadů. V Íránu jsou dodnes prováděny četné veřejné popravy Kurdů na náměstích a vraždění kurdských politiků i v zahraničí je celkem obvyklá praxe hned několika tajných služeb. Ve všech čtyřech státech jsou Kurdové posledních zhruba sto let utiskováni a považováni za bezpečnostní riziko z hlediska možných snah o jejich osamostatnění. Budoucnost Kurdistánu proto závisí zcela na postoji USA a Ruské federace.

V irácké KRG se chystá referendum o samostatnosti a do konce roku očekávám vznik nového státu. Syrská Rojava funguje jako autonomní samosprávná oblast s tichým souhlasem a v poslední době i pod ochranou mocností i proti vůli slabého Assada a Turecka. Tuto ochranu však Kurdové zaplatili krví svých synů a dcer. Uvidíme, co nového přinese porážka Daesh. V Íránu pokračuje vleklý ozbrojený iránsko-kurdský střet. Nejhorší situace je v Turecku, kde se v souvislosti s plánovaným zavedením trestu smrti obávám výrazné eskalace turecko- kurdského konfliktu, který může přerůst až v občanskou válku a následný rozpad země. V případě nějaké změny v turecké vládní politice, která je však krajně nepravděpodobná, by patrně stačilo obnovit mírový proces a poskytnout Kurdům alespoň elementární lidská práva.

Pavel Pečínka, jeden z administrátorů FB stránky Zprávy z Kurdistánu

Kurdistán mě zaujal hlavně tím, že v něm operují formace příbuzné evropské levici — v tom se odlišuje od většiny arabských států. A všude se tyto síly dostávají do střetů s autoritářskými režimy a fanatiky, kteří se snaží kurdská území ovládat: proti íránské teokracii podnikají pohraniční výpady historická Demokratická strana íránského Kurdistánu a postkomunistická Komala (obě mají zastoupení v Socialistické internacionále a Progresivní alianci). Část autonomního severu Iráku zase ovládají milice Vlasteneckého svazu Kurdistánu klanu Talabániových, taktéž spojeného se sociální demokracií.

Čtvrtým proudem je turecká Strana kurdských pracujících a její odnože v Íránu a Sýrii. Svůj marxleninismus rozředila Bookchinovým anarchismem a v severosyrské Rojavě vytváří jakousi „lidovou demokracii“, dozorovanou ovšem z centra. Všechny tyto síly ale především tvoří hlavního protivníka ISIS. Budoucnost v tomto ohledu jen částečně ovlivní dobrovolníci jako Markéta Všelichová a Miroslav Farkas. Mnohem rozhodněji než dnes (a přitom kriticky) by výše uvedené sekulární síly měla podpořit EU. Pokud to Evropa neudělá, budou si kurdské skupiny patrně hledat pod tlakem jakékoliv jiné spojence, tak jako bohužel už víckrát v minulosti...