Od roku 2015, kdy prezident Erdoğan kvůli zisku nacionalistických hlasů před parlamentními volbami a rozrůstající se kurdské enklávě v Sýrii přerušil mírová jednání, probíhá v Turecku otevřený konflikt s kurdskou stranou pracujících (PKK), který si vyžádal už kolem tří tisíc obětí. Souběžně s tím vláda Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) otočila svou politiku vůči Kurdům o 180 stupňů, když zvrátila proces demokratizace v zemi a postupně zakázala hlásit se ke kurdské identitě na veřejnosti, v úřadech, médiích. Neváhala dokonce zadržet tisíce členů prokurdské Lidově demokratické strany (HDP). Slovo Kurd se v Turecku stalo synonymem pro teroristu.

Občané Turecké republiky nedávno v referendu odsouhlasili Erdoğanem prosazované změny ústavy, čímž se z Turecka stal prezidentský systém, ve kterém prezident disponuje rozsáhlými pravomocemi a podléhá jen minimálním kontrolním mechanismům. Jak se zdá i podle vyjádření z řad AKP, klíčovou roli sehrála i nebývalá podpora z řad kurdské menšiny. Na převážně Kurdy obývaném jihovýchodě hlasovalo pro změny v ústavě až o 450 tisíc více hlasů, než kolik získala AKP v posledních parlamentních volbách v listopadu 2015. Při bližším pohledu měli navíc pro změny ve velkém hlasovat i obyvatelé v okresech, které jsou známými baštami HDP a v posledních volbách tam za AKP nehlasoval téměř nikdo. Jak je to možné?

↗

Na převážně Kurdy obývaném jihovýchodě hlasovalo pro změny v ústavě až o 450 tisíc více hlasů, než kolik získala vládní AKP v posledních parlamentních volbách. Foto archiv DR

Prvním důvodem může být přítomnost velkého množství příslušníků bezpečnostních složek, kteří hlasovali v místě svého nasazení. Druhým je přesun části, zejména konzervativních kurdských voličů od HDP k AKP z důvodu vyčerpání válkou, zklamání z nejasného vymezení HDP vůči PKK či přesvědčení, že pokud dají Erdoğanovi to, co chce, bude možná ochotný změnit svůj protikurdský postoj. V obou případech se ale jedná jen o relativně okrajový počet hlasů, který jen těžko vysvětlí tak zásadní nárůst podpory v referendu.

Ve světle ostatních zpráv se tak nejpravděpodobněji jeví možnost, že šlo jednoduše o volební podvod. V první řadě je absurdní, aby Kurdové masově hlasovali za člověka, který potlačuje jejich práva, bombarduje jejich domy a zabíjí jejich syny. Nepřipuštění zahraničních pozorovatelů, zastrašování voličů vojáky a policisty, místní členové AKP doprovázející voliče až do volebních kabinek, zdokumentovaná manipulace s hlasy — to vše jednoznačně ukazuje na to, že žádná výraznější kurdská podpora navrhovaných ústavních změn nikdy neexistovala. Výsledky referenda jsou tak pro drtivou většinu Kurdů extrémním zklamáním. Erdoğana považují za existenční hrozbu, a proto se strachem a hněvem očekávají, jak se v nejbližší době zachová.

Nejistá budoucnost

Dosavadní vývoj ukazuje, že Erdoğan se dokáže chovat krajně nepředvídatelně, a je proto jen těžko možné odhadnout jeho další kroky. Referendum ale jasně naznačilo, že země je maximálně polarizovaná a jakékoliv lidové hlasování je v současnosti pro Erdoğana spojeno s rizikem neúspěchu. Do roku 2019, kdy jsou naplánovány spojené parlamentní a prezidentské volby, se proto Erdoğan pravděpodobně bude snažit naklonit si alespoň část voličů na svou stranu, přičemž právě Kurdové mohou být opět tím pomyslným jazýčkem na vahách.

Obnovení mírových rozhovorů s PKK je však téměř s jistotou možné vyloučit, stejně jako snahu o restartování diskuse ohledně kurdských práv v zemi. Problémem je jak ztracená kurdská důvěra, tak fakt, že by to vedlo ke ztrátě nacionalistických tureckých hlasů. S velkou pravděpodobností tak bude pokračovat současný trend represe, přičemž se ještě zvýší tlak na PKK. Tomu nasvědčují obnovené střety v Rojavě, přičemž se začíná mluvit i o možnosti pozemní operace vůči sídlu PKK v horách iráckého Kurdistánu se souhlasem tamní Kurdské regionální vlády. To by však téměř jistě znamenalo rozpoutání chaosu v Turecku, kdy by PKK a její odnož Sokoli osvobození Kurdistánu (TAK) vystupňovala útoky na jihovýchodě, ale také v tureckých městech na západě země. Mobilizace kurdské mládeže by následně mohla klidně přerůst v občanskou válku v zemi.

Dá se také předpokládat, že Erdoğan se do dalších voleb bude snažit, aby HDP přišla o co největší počet konzervativních kurdských voličů. Cílem je dostat stranu pod desetiprocentní hranici volitelnosti, což by následně znamenalo více křesel pro AKP. Zdá se, že ani zatýkání členů HDP neoslabilo její voličskou základnu dostatečně a řešením se tak může stát založení nové umělé pro-kurdské strany, o čemž se spekulovalo již koncem roku 2015. Ta by následně sloužila jako prostředek k rozdělení kurdských hlasů a oslabení jejich celkového vlivu na výsledek voleb.

Pochmurné vyhlídky

Tak či onak, Kurdy, stejně jako zbytek opozice v Turecku, velmi pravděpodobně v následujících měsících nečeká nic dobrého. Erdoğan už navíc vícekrát ukázal, že jakékoli projevy dobré vůle jsou z jeho strany jen krátkodobým prostředkem k získání větší moci a ani to, že v dubnovém referendu dosáhl svého cíle, na tom nic nezmění. Ostatně, podvody při sčítání hlasů ukazují, že pro upevnění své moci je ochoten udělat cokoliv. Zatímco polarizace společnosti dosud přinášela Erdoğanovi volební úspěch, vyrovnané výsledky referenda ukázaly, že tato strategie již dále nemusí fungovat. Společnost je rozdělena na maximální možnou míru a Erdoğan může mít obrovský problém získat jakýkoli hlas navíc.

Proto s největší pravděpodobností nebude riskovat jakoukoliv výraznější změnu kurzu vůči Kurdům, hlavně pokud by to automaticky znamenalo ztrátu nacionalistických tureckých hlasů. Vzhledem k nutnosti stabilizovat ekonomiku a celkovou vnitřní situaci v zemi je proto možné, že se konflikt s PKK rozhodne vyřešit dalším stupňováním bojů a udržováním širokého záběru „protiteroristického“ postupu, který tak jako vždy odnesou civilisté. Smutné je, že tento všeobecný protikurdský postoj maskovaný za boj s PKK je sympatický i sekulárním, a především armádním kruhům, považovaným za absolutní ideologický protipól Erdoğanovy politiky.