Kurdská strana pracujících (PKK) vznikla v roce 1978 jako marxisticko-leninské hnutí, které si kladlo za cíl vytvoření nezávislého kurdského státu. Po vypuknutí ozbrojeného povstání v roce 1984 a během čtyř desetiletí bojů, které si vyžádaly přes čtyřicet tisíc obětí, hnutí změnilo politickou orientaci. Dnes se přiklání k ideji demokratického konfederalismu — systému samospráv uvnitř stávajících států.

Vedoucí představitelé PKK tvrdí, že splnili svou „historickou roli“: dostali kurdskou otázku na mezinárodní agendu, vynutili si prostor pro kurdský jazyk a kulturu a narušili státní politiku asimilace. Symbolické završení této etapy proběhlo během 12. kongresu Kurdské strany pracujících minulý týden, který rozhodl o rozpuštění vojenských struktur hnutí.

Erdoğanův kalkul a Bahçeliho obrat

Rozhodnutí padlo poté, co Devlet Bahçeli, ultranacionalistický předseda krajně pravicové Nacionálně činné strany (MHP) a koaliční partner prezidenta Erdoğana, šokoval na podzim 2024 veřejnost mírnější rétorikou vůči Kurdům. Otevřeně připustil možnost, že vězněný vůdce PKK Abdullah Öcalan může být propuštěn, pokud bude ukončena ozbrojená činnost strany.

Za touto změnou tónu se neskrývá mírový étos, ale tvrdý politický kalkul: Erdoğan a Bahçeli chtějí znovu oslovit kurdské voliče, jejichž hlasy by mohly rozhodnout o změně turecké ústavy, která by Erdoğanovi umožnila kandidovat i po roce 2028. Tlačit ústavní změnu na sílu nemá veřejnou podporu, ale rámovat ji jako ústavní změnu, která ukončí roky teroru, by mohlo najít širší podporu.

Spolu s kurdskou Demokratickou stranou rovnosti a svobody lidu (DEM) má vládní koalice ústavní většinu, ale pro ústavní změnu bez konání povinného referenda by potřebovala ještě podporu některých poslanců současné opozice. Spekuluje se o poslancích stran, které založili bývalí prominentní politici Erdoğanovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP).

Případné referendum by nemuselo dopadnout podle Erdoğanových představ a dohoda s Kurdskou stranou pracujících mu může přinést hlasy Kurdů. Právě jejich podpora mu hodně pomohla v nultých letech a naopak kvůli spolupráci Kurdů s opozicí ztratil loni kontrolu nad řadou velkých měst.

Dohoda s PKK ale může na druhou stranu odradit voliče ultranacionalistů, se kterými je v koalici. Vyhrocená rétorika posledních let eskalovala míru nacionalistické rétoriky v celé společnosti a šla ruku v ruce s letitou kriminalizací jakékoli formy podpory kurdské otázky. Sám uvězněný primátor Istanbulu Ekrem İmamoğlu byl letos v březnu obviněn z terorismu, když spolupracoval s Kurdy.

USA v pozadí? Geopolitické otazníky a budoucnost YPG

Nezodpovězenou otázkou zůstává, co právě nyní vedlo PKK k oznámení konce ozbrojeného boje. Podle analytiků mohly sehrát roli Spojené státy americké. Ty totiž potřebují stabilizovat vztahy s Tureckem, chránit své spojence v Sýrii a vytvořit prostor pro novou bezpečnostní architekturu Blízkého východu po válce v Gaze.

Otázkou zůstává, jak se k vývoji postaví Lidové obranné jednotky (YPG), syrská kurdská milice ideově spřízněná s PKK. Zatím žádné odzbrojení neoznámila a dále usiluje o autonomii v rámci Sýrie. Turecko ji považuje za „odnož PKK“ a očekává, že se odzbrojení promítne i v severní Sýrii. To je však krajně nepravděpodobné. S ohledem na současnou politickou a bezpečnostní situaci v Sýrii odzbrojení YPG ohrožuje kurdské pozice v syrské Rojavě. Právě udržení pozic YPG v Rojavě je podle některých analytiků jedním z motivů PKK pro odzbrojení.

Kurdský stát: iluze minulosti

Spolu s tím, jak se Kurdská strana pracujících vzdala ozbrojeného boje, definitivně se rozpadá sen o jednotném Kurdistánu. Kurdové dnes žijí v Turecku, Sýrii, Iráku a Íránu, ale žádný z těchto států není ochoten připustit rozpad vlastního území. Takové řešení nemá ani podporu mezinárodního společenství. Nikdy nebylo jasné, jak by správa takového území vypadala, a není ani jasné, jak by se k tomu postavili samotní Kurdové ve všech čtyřech zemích.

Nacionalistickému modelu tak ustoupil požadavek kulturně-symbolické autonomie — s důrazem na jazyk, školství a samosprávu. Ačkoliv detaily jednání neznáme, právě tímto směrem by se mohla ubírat vládní jednání s kurdskou Demokratickou stranou rovnosti a svobody lidu — mluví se o revizi Lausannské smlouvy z roku 1923, která oficiálně uznala za turecké menšiny jen menšinu řeckou, arménskou a židovskou.

Turecko: mír, nebo past?

Ačkoli oznámení Kurdské strany pracujících přineslo krátkodobé posílení turecké měny a povzbuzení investorů, jsou očekávání o možnostech obchodu přes dominantně kurdská území, které rozvířila řada ekonomických deníků, hodně předčasná. Prezident Erdoğan prohlásil, že jediným přijatelným krokem je „bezpodmínečná kapitulace“ a zatím nejeví ochotu ke strukturálním změnám.

Turecká veřejnost je rozdělená. Představitel opozice Özgür Özel kritizoval otočku Bahçeliho jako politickou přetvářku a odmítl „otáčet se jako korouhvička podle toho, odkud zrovna fouká“. Ve společnosti nadále přetrvává hluboká nedůvěra vůči PKK — ačkoli se jedná o odzbrojení, ne všichni věří v jeho autenticitu. I mezi Kurdy panuje nejistota. Turecká společnost nezná okolnosti ani náplň dohody. Zatím se tedy objevilo více otázek než odpovědí. Co bude dál, nám ukáží až další týdny a měsíce.