Jestliže polofeudální „stát“ Mahábád, reprezentovaný kurdskými náčelníky a náboženskými vůdci, fungoval od ledna do prosince 1946 pod ochranou sovětské armády, pak druhý polokomunistický rovnostářský experiment usilující o zrovnoprávnění a zapojení žen i menšin, Rojava, existoval v posledních letech hlavně díky podpoře USA.

Pod křídly Moskvy a Washingtonu

Rudá armáda spolu s tou britskou zabrala část Íránu už v roce 1941, aby zabránila šáhovi paktovat se s nacisty a zajistila si trasy pro přísun spojeneckých dodávek. Po válce pak Sověti, motivování ropnými zájmy, povzbudili k akci ázerbájdžánské povstalce a souběžně s nimi se probudili i ti kurdští.

Když však tyto oblasti ztratily pro SSSR cenu a jeho vojska se stáhla, oblast koncem roku 1946 hravě dobyli Íránci, přičemž následovalo kruté účtování. V Mahábádské republice vlivný klan Barzániových pak putoval a lavíroval různě mezi SSSR, Irákem a Íránem. Odtud pochází v severoiráckém autonomním Kurdistánu dnes vládnoucí Demokratická strana Kurdistánu (KDP), ovládaná stále touž rodinou.

Autonomní správa severovýchodní Sýrie Rojava a její pestrá ozbrojená koalice — Syrské demokratické síly (SDF) — se zase zformovaly a udržely díky úsilí Západu najít „pozemního“ partnera pro zničení Islámského státu (ISIS). Zárodky Rojavy vyrašily už v roce 2012 kolem kurdské Strany demokratické jednoty (PYD), propojené s Kurdskou stranou pracujících (PKK) v Turecku, které obě měly díky marxistické minulosti k islamistům dál než k syrskému režimu Bašára Asada.

PYD postupně na přání mezinárodní koalice proti ISIS i kvůli vlastní ideologii vytvořila co nejširší spojenectví od marginálních křesťanských Asyřanů po vlivné arabské sunnitské kmeny. V SDF tak nakonec arabští milicionáři (někdy údajně jen díky „přeplacení“) převládali.

Slabiny Rojavy

Po porážce ISIS v jeho posledním ohnisku u Baghúzu roku 2019 ovládaly SDF asi třetinu Sýrie a sdružovaly přibližně 100 tisíc ozbrojenců, cenných pro Západ především tím, že hlídali desítky tisíc zajatců ISIS. Už tehdy ale z celého uspořádání Rojavy prosvítaly určité rysy, které přispěly letos v lednu k její téměř už dokonané porážce novým syrským režimem Ahmada Šary. Ten si totiž na svém území nepřeje žádný autonomní útvar, stejně jako předchozí Asadova vláda.

Celá rojavská oblast, obklíčená s výjimkou severního Iráku nepřátelskými státy (Tureckem a „většinovou“ Asadovou, od prosince 2024 Šarovou Sýrií), totiž závisela — či spíše visela na vlásku vojenské a hospodářské pomoci USA, případně Francie a dalších zemí EU. Výjimku z toho tvořila šedá ekonomika a rozbujelé pašování.