Jestliže polofeudální „stát“ Mahábád, reprezentovaný kurdskými náčelníky a náboženskými vůdci, fungoval od ledna do prosince 1946 pod ochranou sovětské armády, pak druhý polokomunistický rovnostářský experiment usilující o zrovnoprávnění a zapojení žen i menšin, Rojava, existoval v posledních letech hlavně díky podpoře USA.

Pod křídly Moskvy a Washingtonu

Rudá armáda spolu s tou britskou zabrala část Íránu už v roce 1941, aby zabránila šáhovi paktovat se s nacisty a zajistila si trasy pro přísun spojeneckých dodávek. Po válce pak Sověti, motivování ropnými zájmy, povzbudili k akci ázerbájdžánské povstalce, a se souběžně s nimi probudili i ti kurdští.

Když však tyto oblasti ztratily pro SSSR cenu a jeho vojska se stáhla, oblast koncem roku 1946 hravě dobyli Íránci, přičemž následovalo kruté účtování. V Mahábádské republice vlivný klan Barzániových pak putoval a lavíroval různě mezi SSSR, Irákem a Íránem. Odtud pochází v severoiráckém autonomním Kurdistánu dnes vládnoucí Demokratická strana Kurdistánu (KDP), ovládaná stále touž rodinou.

Autonomní správa severovýchodní Sýrie Rojava a její pestrá ozbrojená koalice — Syrské demokratické síly (SDF) — se zase zformovaly a udržely díky úsilí Západu najít „pozemního“ partnera pro zničení Islámského státu (ISIS). Zárodky Rojavy vyrašily už v roce 2012 kolem kurdské Strany demokratické jednoty (PYD), propojené s Kurdskou stranou pracujících (PKK) v Turecku, které obě měly díky marxistické minulosti k islamistům dál než k syrskému režimu Bašára Asada.

PYD postupně na přání mezinárodní koalice proti ISIS i kvůli vlastní ideologii vytvořila co nejširší spojenectví od marginálních křesťanských Asyřanů po vlivné arabské sunnitské kmeny. V SDF tak nakonec arabští milicionáři (někdy údajně jen díky „přeplacení“) převládali.

Slabiny Rojavy

Po porážce ISIS v jeho posledním ohnisku u Baghúzu roku 2019 ovládaly SDF asi třetinu Sýrie a sdružovaly přibližně 100 tisíc ozbrojenců, cenných pro Západ především tím, že hlídali desítky tisíc zajatců ISIS. Už tehdy ale z celého uspořádání Rojavy prosvítaly určité rysy, které přispěly letos v lednu k její téměř už dokonané porážce novým syrským režimem Ahmada Šary. Ten si totiž na svém území nepřeje žádný autonomní útvar, stejně jako předchozí Asadova vláda.

Celá rojavská oblast, obklíčená s výjimkou severního Iráku nepřátelskými státy (Tureckem a „většinovou“ Asadovou, od prosince 2024 Šarovou Sýrií), totiž závisela — či spíše visela na vlásku vojenské a hospodářské pomoci USA, případně Francie a dalších zemí EU. Výjimku z toho tvořila šedá ekonomika a rozbujelé pašování.

Na rozdíl od Asadem ovládaného území pro Rojavu neplatily ekonomické sankce uplatňované USA. Americký vojenský kontingent se po likvidaci ISIS měnil přibližně v rozsahu pouhých 900 až 2000 vojáků — ti však dokázali přivolat leteckou pomoc a v oblasti možného výskytu zbývajících buněk džihádistů hlídkovali v lehkých obrněncích M2Bradley, MaxxPro a Humvee.

Levicové, téměř anarchizující ideály ovšem nevoněly všem obyvatelům. Oblasti s konzervativnější arabskou většinou se lišily od těch kurdských, nepřijímaly příliš vřele novoty, jako bylo zapojování žen do různých rozhodovacích orgánů. Zadrhával se zde i nábor do ozbrojených složek a participace v „samosprávných“ institucích.

Málo přehledný politický systém Rojavy sestával z různých rad a výborů (často ještě „zdvojených“ pro muže a ženy), ty měly k dispozici svoje ozbrojené složky, milice a ochranky. S tradičními arabskými kmenovými, někdy i s kurdskými a křesťanskými autoritami se občas dostávaly do sporů.

Americké letectvo jako lék na všechno?

Vojenskopolitickému vedení autonomního kurdsko-arabského kvazistátu se také poněkud vymstila převaha ideologie nad odborným výcvikem své „armády“. Šlo prakticky jen o lehkou pěchotu v již zmiňovaném počtu 100 tisíc lidí na amerických terénních autech, rozdělenou na decentralizovanou řadu lokálních milic, složek, podsložek, ochranek a místních rad s nejasným velením.

SDF rovněž neměla na rozdíl od ostatních „armád“ syrské občanské války téměř žádné těžké zbraně — několik svých ukořistěných tanků, obrněnců a děl většinou rojavští při bojích paradoxně nevytahovali, ale schovávali a maskovali v domech, aby jim je okamžitě nezničily turecké drony. Ty měly celé roky Rojavu pod kontrolou a bez reakce Západu si jednoduše „pod sebou“ v rovinatém terénu bez vegetace vybíraly cíle z řad vojenských i civilních představitelů autonomní administrativy a likvidovaly je. K tomu se postupně přidávaly dronové útoky protureckých arabských milicí, a to hlavně u přehrady Tišrín.

Takovouto „bezzubost“ rojavských milicí ale úmyslně coby pojistku způsobil (patrně na naléhání Ankary) Západ, jehož (převážně americké, občas francouzské a jiné) letectvo v roli „vzdušného dělostřelectva“ nahrazovalo Rojavě její chybějící děla a tanky — ovšem pouze proti ISIS, ne však vůči Turecku nebo jeho spojencům. A přicházel tak ke slovu princip „poraďte si sami“. Pokud už v něčem Kurdové uvedené limity „lehké pěchoty“ překročili, pak ve vytvoření dronových jednotek, které dokázaly efektivně zasahovat proti protureckým milicím, dotírajícím na oblast ze severu a západu.

Sako místo maskáčů

Když v prosinci 2024 téměř bez boje padl Asadův režim, prezentovali se jeho nástupci (většinou s kořeny v al-Nusře, tedy odbočce al-Kájdy) jako přijatelnější pro menšiny. Hned v březnu 2025 však následovaly masakry alavitů, v dubnu a květnu drúzů, přičemž se jich účastnily jak vládní, tak problematické jednotky, jejichž radikalismus nemá Damašek pod plnou kontrolou.

Vládnoucí islamisté, k nimž si buduje mosty Turecko, Saúdská Arábie i menší státy Zálivu a jejichž přerodu na umírněné pragmatiky uvěřil i Donald Trump, si nepřejí udržení jakéhokoliv autonomního útvaru ve svém rajónu. Místo federace dávají přednost centralizaci, a to na úrovni státu i ozbrojených sil. Jakékoliv individuální začlenění kurdských sil (kde asi 40 % tvoří ženy) s jejich levicovou ideologií do formací, kde převládají islamisté včetně zahraničních tvrdých kádrů, však zavání utopií.

V tomto úsilí Rojava v roce 2025 zůstala pozadu — místo včasné koordinace s alavity na středomořském pobřeží, drúzy u jordánských a izraelských hranic a vytýčení požadavku federace došlo k opaku. Damašku se podařilo postupně, nejspíš i s přispěním Saúdské Arábie, vylomit z heterogenní koalice SDF arabské kmeny a získat je pro svou myšlenku centralizovaného státu.

Totéž ovlivnění se nejspíš podařilo Šarovi při nedávném jednání s Donaldem Trumpem, pro nějž se Kurdové stali prodělečnou komplikací a nová syrská vláda (byť částečně vzešla z al-Nusry) oproti tomu věrohodným partnerem v boji proti zbytkům ISIS. Trumpa „netrklo“, že když byl vrahem tří Američanů v prosinci 2025 v Palmýře při jednání syrských a amerických důstojníků člen ISIS — příslušník Šarových ozbrojených složek, bude asi „nová“ syrská armáda těmito elementy prosáknutá i jinde.

Erdogan znovu v pozadí

Centralizaci Sýrie — výměnou za uznání některých kurdských práv — silně přizvukuje i Erdoganova vláda islamistické Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), která čím dál víc vede Šarovu ruku a doma v Turecku předstírá fiktivní „mírový proces“, při němž skrze doživotně uvězněného a vydíraného šéfa PKK Abdulláha Öcalana nutí povstaleckou PKK (která měla skutečně kdysi i teroristickou minulost) k odzbrojení, sama ale nepropustila skoro žádné z tisíců politických vězňů.

Pochopení pro smrtelně ohroženou Rojavu bohužel nepřichází ani od hlavní opoziční protierdoganovské Republikánské lidové strany (CHP), jež organizuje mohutná pouliční shromáždění, ale navzdory svému sociálně demokratickému zakotvení a občasné kooperaci s vybranými kurdskými politiky se v případě potřeba neostýchá oživovat atatürkovský sekulární nacionalismus. Na jejích mítincích se tudíž někdy i hajluje ve stylu Šedých vlků (prsty při tomto pozdravu značí vztyčené uši a čenich vlka) a mimořádnou ostudu zanechala její kampaň proti uprchlíkům při posledních parlamentních volbách roku (ve stylu „to islamista Erdogan je přitáhl ze Sýrie“).

Znovuzrození ISIS?

Při ofenzivě Šarových milic proti kurdské čtvrti v Aleppu a pak proti celé Rojavě v lednu 2026 nepočetné americké jednotky (patrně na Trumpův příkaz) téměř nezasáhly, autonomní území se rychle zmenšilo na dva malé ostrůvky u měst Rojava a Kámišlí a na svobodě se ocitly tisíce členů ISIS. Část osvobodily Šarovy jednotky a místní kmeny, jiní utekli díky chaosu, některé úmyslně přestali hlídat Kurdové s argumentem, že je Západ znovu opustil.

Pár tisíc džihádistů Američané zajistili a odváží je postupně do Iráku, jako by měli informace o tom, že se válka bude stupňovat. Stejně jako loni v případě alavitů a drúzů začínají (téměř doslova) prosakovat krvavá videa s podřezanými krky, rozpůlenými hlavami a rozstřílenými těly Kurdů, jak je zachytili řádící dobyvatelé. Vyvolává to šok i proto, že tentokrát nestály kurdské, pravděpodobně i některé křesťanské a snad i ojedinělé arabské útvary SDF (které nepřeběhly) proti pravidelné turecké armádě jako při ofenzivách v letech 2018 a 2019, ale převážně proti hordě na rozvrzaných toyotách a landroverech.

Přišla jsem se individuálně integrovat

Z lidskoprávních důvodů je dobře, že Rojava většinu zajatců ISIS nepovraždila, nenechala zmizet a nepopravila je tak jako ostatní protivníci ISIS (Asad, Saudi, Irák, Irán ad.) na Blízkém východě a že nebojovala se svými nedávnými arabskými koaličními spojenci, kteří se nechali přemluvit či přeplatit a prospěchářsky přeběhli na druhou stranu (přestože tak Rojava přišla o většinu svého území).

Na solidární kampani ve světě teď ale záleží, jestli zbytková okleštěná Rojava nezmizí ze světa úplně — nic jiného totiž ona Trumpem, Erdoganem a Šarou nabízená „individuální integrace“ bez autonomie do „nové“ Sýrie neznamená. Že jsou na tom syrští Kurdové hodně zle, dokazuje i opatrný náznak žádosti o pomoc do izraelských médií od jedné z jejích představitelek.

Představuji si kreslený vtip, jak přichází Kurdka s automatickou puškou AKM do kanceláře ke komisi, tam sedí za stolem parta bradáčů, odškrtává si jména na seznamu, za stolem je schovaná krabice uřezaných hlav a copů a dotyčná říká: „Alláh Akbar, pánové, já jsem se přišla individuálně integrovat do vaší armády“…

Ne, Rojava nesmí skončit ve vitríně utopií jako vzpomínka na Mahábád. Tuhle „záležitost“ zkrátka nelze zanedbat jako „vedlejší produkt“ zájmů jediné supervelmoci. Velmoci, jejíž představitel zanechává zkázu všude, kam jeho pozlacené kopyto šlápne.