Ola Sulimanová celou noc ze 7. na 8. prosince 2024 nezamhouřila oka. Okolo čtvrté hodiny ranní vběhla do ložnice a veselým jásotem probudila svého německého partnera, načež z okna jejich lipského bytu vyvěsili syrskou vlajku. Příčinou Olininy vzrušené nespavosti nebylo nic menšího než dobytí Damašku povstaleckými skupinami pod vedením islamistické organizace Haját Tahrír aš-Šám (Organizace pro osvobození Levanty) a následný úprk diktátora Bašára al-Asada ze země.

„Byl to jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Vyšli jsme v Lipsku do ulic. Potkala jsem kamarádku, které se ve válce ztratilo pět bratrů. Několik z nich později poznala na fotkách mezi lidmi osvobozenými z věznic. Objímali jsme se a plakaly a byly jsme tak šťastné a vzrušené! Tak dlouho jsme na tenhle den čekali,“ popisuje energicky Ola za slunečného dubnového dne na terase berlínských coworkingových kanceláří.

Ola se narodila před šestatřiceti lety do křesťanské rodiny v Homsu, třetím největším syrském městě na západě země, ve kterém společně žijí sunnité, alávité a křesťané a které na počátku války představovalo důležité středisko opozičních sil. V roce 2011 žila v Damašku a během krvavého potírání revolučního hnutí v Homsu začala organizovat distribuci pomoci pro uprchlíky ze svého rodného města.

Ze Sýrie Ola prchla na konci roku 2013 poté, co se dozvěděla, že jednoho z jejích nejbližších přátel zatkli a umučili k smrti. Nejprve strávila téměř čtyři roky v Turecku v naději, že se bude moci brzy vrátit domů, načež v roce 2017 odešla do Německa. Angažuje se v několika občanských iniciativách a v mezinárodní organizaci syrské diaspory The Syria Campaign, pracuje především s rodinami, jejichž blízcí za Asadova režimu zmizeli za mřížemi.

Loňského 8. prosince tak její pocity radosti zároveň čeřily hořké vzpomínky na všechna ta léta „nepředstavitelných nespravedlností a zločinů“, jež Asadova diktatura na syrském lidu spáchala. „Sledovali jsme videa a pátrali jsme po tvářích, které známe,“ vzpomíná na dny, kdy se otevřely věznice.

Velitel Organizace pro osvobození Levanty Abú Muhammad al-Džaulání záhy vyměnil vojenskou uniformu za sako a na konci ledna se nechal jmenovat prezidentem jako Ahmad Šara. „Dobře víme, kdo Šara je. Je to pořád Džaulání, který před třemi měsíci spravoval v Idlíbu vlastní věznice. Moc dobře jsme už od počátku věděli, že nový režim nebude podle našich představ,“ zdůrazňuje Ola, „Jenže jsme v první řadě potřebovali, aby Asadův režim padl. A teď, když padl, můžeme konečně bojovat za svoje práva.“

Líbánková euforie

„Zpočátku jsme tomu ani nevěřili. V minulosti jsme se už tolikrát opovážili doufat, že se něco změní, a pak jsme byli zas a znova zklamaní,“ vzpomíná na den pádu Asadova režimu Farah, osmadvacetiletá žena, která nedávno dokončila bakalářské studium mediální komunikace v německém Tübingenu.

Farah se narodila v Damašku jako sunnitka. Sýrii opustila s rodinou ve svých čtrnácti letech v roce 2012 den poté, co dopadla bomba do těsné blízkosti její školy. „Mysleli jsme si, že se za rok vrátíme, abychom nezameškali zbytečně moc školy. Ale rok se protáhl na dvanáct let,“ vzpomíná.

Nejprve strávila s matkou a sestrami dva roky v Libyi, zatímco otec pracoval v Turecku. Když však o práci přišel, jakožto Syřana jej zpátky do Libye nepustili. Načež válka zachvátila i Libyi. Rodině nezbylo, než se shledat v Evropě.

Ani Farah v noci ze 7. na 8. prosince nedokázala spát — a zároveň si připadala, že sní. Se svou syrskou spolubydlící netrpělivě sledovala zprávy o pohybu povstaleckých skupin, které sdílely také v rodinných chatech na WhatsAppu.

„I když oficiálně ohlásili pád režimu, pořád se nám zdálo, že sníme, znělo to tak abstraktně! Sledovali jsme, jak se lidé znovu setkávají se svými blízkými, které neviděli několik let! První dva týdny byly euforické jak líbánky,“ líčí Farah svým zvučným hlasem. Vypadá jak z retroplakátu: krk jí objímá šňůrka s drobnými barevnými korálky, obrovské kruhy v uších, sportovní mikina s límečkem — shodou okolností v syrských barvách.

Ženy v hidžábech i queer lidé slavili spolu

Stejně jako Ola vyšel 8. prosince do ulic i třicetiletý Zajn, s nímž piji kávu v poněkud sterilním prostředí kavárny v centrálním Berlíně: „Šli jsme slavit na Oranienplatz v Kreuzbergu, kde slavili příslušníci všech možných komunit: rodiny s dětmi, ženy v hidžábech, křesťané, Kurdové, queer lidé. Všichni jsme na tom úžasném místě seděli spolu. Přesně to je na syrské kultuře nádherné: je tak různorodá!“

Na Oranienplatz jel Zajn spolu s přáteli taxíkem. Turecký řidič se během jízdy zapovídal se Zajnovou kamarádkou, která před odchodem do Německa strávila několik let v Turecku. „Naléhal na ni, abychom byli opatrní a se svou radostí se neunáhlili. Ten den jsme ale na nic takového myslet nechtěli, ten den jsme chtěli slavit. Možná to od nás bylo naivní, ale v tu chvíli jsme cítili, že to je přesně to, co potřebujeme,“ vypráví Zajn.

Slova taxikáře a dalších lidí, kteří euforickým Syřanům a Syřankám udíleli rady a předpovídali, co všechno by se mohlo pokazit, jej vlastně trochu urážela: „Jakoby syrskému lidu brali zásluhu na Asadově pádu. Hovořili jen o tom, jak se změnilo rozložení sil mezi Ruskem, Íránem a Tureckem. Jakoby zapomínali, že jsme proti tomu režimu bojovali patnáct let,“ vysvětluje syn palestinské matky a syrského alávitského otce, který vyrůstal v Damašku.

Když vypukla válka, Zajn studoval mediální studia a dramatickou tvorbu. Jakožto polovičního alávitu jej však tlačili k nástupu do armády studiu navzdory — alávitou byl totiž i Asad. Načež se  Zajn díky své sestře právničce dozvěděl, že jeho jméno se má za dva dny objevit na vojenských checkpointech. Zajn se rychle sbalil a uprchl do Libanonu.

„Nechtěl jsem zabíjet vlastní lidi. A pak — s myšlenkou na odchod ze země jsem si pohrával od třinácti let. Abych mohl být víc queer a free,“ vysvětluje. „Však víš, jak to myslím,“ dodává. Na sobě má černé tílko a khaki kalhoty, paži mu zdobí olivové tetování. Po dvou letech v Libanonu odešel díky studentskému vízu do Berlína, kde se živí prací v gastronomii. Věnuje se také psaní divadelních her, dramaturgii či tlumočení.