Ola Sulimanová celou noc ze 7. na 8. prosince 2024 nezamhouřila oka. Okolo čtvrté hodiny ranní vběhla do ložnice a veselým jásotem probudila svého německého partnera, načež z okna jejich lipského bytu vyvěsili syrskou vlajku. Příčinou Olininy vzrušené nespavosti nebylo nic menšího než dobytí Damašku povstaleckými skupinami pod vedením islamistické organizace Haját Tahrír aš-Šám (Organizace pro osvobození Levanty) a následný úprk diktátora Bašára al-Asada ze země.

„Byl to jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Vyšli jsme v Lipsku do ulic. Potkala jsem kamarádku, které se ve válce ztratilo pět bratrů. Několik z nich později poznala na fotkách mezi lidmi osvobozenými z věznic. Objímali jsme se a plakaly a byly jsme tak šťastné a vzrušené! Tak dlouho jsme na tenhle den čekali,“ popisuje energicky Ola za slunečného dubnového dne na terase berlínských coworkingových kanceláří.

Ola se narodila před šestatřiceti lety do křesťanské rodiny v Homsu, třetím největším syrském městě na západě země, ve kterém společně žijí sunnité, alávité a křesťané a které na počátku války představovalo důležité středisko opozičních sil. V roce 2011 žila v Damašku a během krvavého potírání revolučního hnutí v Homsu začala organizovat distribuci pomoci pro uprchlíky ze svého rodného města.

Ze Sýrie Ola prchla na konci roku 2013 poté, co se dozvěděla, že jednoho z jejích nejbližších přátel zatkli a umučili k smrti. Nejprve strávila téměř čtyři roky v Turecku v naději, že se bude moci brzy vrátit domů, načež v roce 2017 odešla do Německa. Angažuje se v několika občanských iniciativách a v mezinárodní organizaci syrské diaspory The Syria Campaign, pracuje především s rodinami, jejichž blízcí za Asadova režimu zmizeli za mřížemi.

Loňského 8. prosince tak její pocity radosti zároveň čeřily hořké vzpomínky na všechna ta léta „nepředstavitelných nespravedlností a zločinů“, jež Asadova diktatura na syrském lidu spáchala. „Sledovali jsme videa a pátrali jsme po tvářích, které známe,“ vzpomíná na dny, kdy se otevřely věznice.

Velitel Organizace pro osvobození Levanty Abú Muhammad al-Džaulání záhy vyměnil vojenskou uniformu za sako a na konci ledna se nechal jmenovat prezidentem jako Ahmad Šara. „Dobře víme, kdo Šara je. Je to pořád Džaulání, který před třemi měsíci spravoval v Idlíbu vlastní věznice. Moc dobře jsme už od počátku věděli, že nový režim nebude podle našich představ,“ zdůrazňuje Ola, „Jenže jsme v první řadě potřebovali, aby Asadův režim padl. A teď, když padl, můžeme konečně bojovat za svoje práva.“

Líbánková euforie

„Zpočátku jsme tomu ani nevěřili. V minulosti jsme se už tolikrát opovážili doufat, že se něco změní, a pak jsme byli zas a znova zklamaní,“ vzpomíná na den pádu Asadova režimu Farah, osmadvacetiletá žena, která nedávno dokončila bakalářské studium mediální komunikace v německém Tübingenu.

Farah se narodila v Damašku jako sunnitka. Sýrii opustila s rodinou ve svých čtrnácti letech v roce 2012 den poté, co dopadla bomba do těsné blízkosti její školy. „Mysleli jsme si, že se za rok vrátíme, abychom nezameškali zbytečně moc školy. Ale rok se protáhl na dvanáct let,“ vzpomíná.

Nejprve strávila s matkou a sestrami dva roky v Libyi, zatímco otec pracoval v Turecku. Když však o práci přišel, jakožto Syřana jej zpátky do Libye nepustili. Načež válka zachvátila i Libyi. Rodině nezbylo, než se shledat v Evropě.

Ani Farah v noci ze 7. na 8. prosince nedokázala spát — a zároveň si připadala, že sní. Se svou syrskou spolubydlící netrpělivě sledovala zprávy o pohybu povstaleckých skupin, které sdílely také v rodinných chatech na WhatsAppu.

„I když oficiálně ohlásili pád režimu, pořád se nám zdálo, že sníme, znělo to tak abstraktně! Sledovali jsme, jak se lidé znovu setkávají se svými blízkými, které neviděli několik let! První dva týdny byly euforické jak líbánky,“ líčí Farah svým zvučným hlasem. Vypadá jak z retroplakátu: krk jí objímá šňůrka s drobnými barevnými korálky, obrovské kruhy v uších, sportovní mikina s límečkem — shodou okolností v syrských barvách.

Ženy v hidžábech i queer lidé slavili spolu

Stejně jako Ola vyšel 8. prosince do ulic i třicetiletý Zajn, s nímž piji kávu v poněkud sterilním prostředí kavárny v centrálním Berlíně: „Šli jsme slavit na Oranienplatz v Kreuzbergu, kde slavili příslušníci všech možných komunit: rodiny s dětmi, ženy v hidžábech, křesťané, Kurdové, queer lidé. Všichni jsme na tom úžasném místě seděli spolu. Přesně to je na syrské kultuře nádherné: je tak různorodá!“

Na Oranienplatz jel Zajn spolu s přáteli taxíkem. Turecký řidič se během jízdy zapovídal se Zajnovou kamarádkou, která před odchodem do Německa strávila několik let v Turecku. „Naléhal na ni, abychom byli opatrní a se svou radostí se neunáhlili. Ten den jsme ale na nic takového myslet nechtěli, ten den jsme chtěli slavit. Možná to od nás bylo naivní, ale v tu chvíli jsme cítili, že to je přesně to, co potřebujeme,“ vypráví Zajn.

Slova taxikáře a dalších lidí, kteří euforickým Syřanům a Syřankám udíleli rady a předpovídali, co všechno by se mohlo pokazit, jej vlastně trochu urážela: „Jakoby syrskému lidu brali zásluhu na Asadově pádu. Hovořili jen o tom, jak se změnilo rozložení sil mezi Ruskem, Íránem a Tureckem. Jakoby zapomínali, že jsme proti tomu režimu bojovali patnáct let,“ vysvětluje syn palestinské matky a syrského alávitského otce, který vyrůstal v Damašku.

Když vypukla válka, Zajn studoval mediální studia a dramatickou tvorbu. Jakožto polovičního alávitu jej však tlačili k nástupu do armády studiu navzdory — alávitou byl totiž i Asad. Načež se  Zajn díky své sestře právničce dozvěděl, že jeho jméno se má za dva dny objevit na vojenských checkpointech. Zajn se rychle sbalil a uprchl do Libanonu.

„Nechtěl jsem zabíjet vlastní lidi. A pak — s myšlenkou na odchod ze země jsem si pohrával od třinácti let. Abych mohl být víc queer a free,“ vysvětluje. „Však víš, jak to myslím,“ dodává. Na sobě má černé tílko a khaki kalhoty, paži mu zdobí olivové tetování. Po dvou letech v Libanonu odešel díky studentskému vízu do Berlína, kde se živí prací v gastronomii. Věnuje se také psaní divadelních her, dramaturgii či tlumočení.

Směs radosti a strachu

Dvaatřicetiletá Reem* strávila ráno 8. prosince na psychiatrii v Tübingenu. Když se dozvěděla, že Asadův režim padl, dostala panický záchvat, který jí doslova zbavil řeči. Její spolubydlící jí musela zavolat záchranku.

„Cítila jsem tolik emocí! Nešlo jen o můj život, ale i o život generace mých rodičů — asadovská diktatura trvala čtyřiapadesát let! Asadův režim se zdál být příčinou všeho: mých nesnází v Sýrii, mých nesnází v Německu, mého života uprchlice. A najednou byl zničehonic pryč!“

Reem se vrátila řeč teprve v nemocnici. Její první slova zněla: „Bojím se, že moji rodinu zabijí islamisté!“

Reem totiž pochází z rodiny alávitů a už od počátku se obávala, že triumfálním vítězstvím opojení islamisté se na alávitech, z jejichž řad pocházel nejen Asad, ale i mnoho režimních činitelů, dopustí odvetných masakrů — tak jako během ofenzívy v roce 2013. „Cítila jsem samozřejmě i radost. Za Asada v Sýrii nebyla budoucnost, lidé trpěli a hladověli. Ale nevěděla jsem, jak si s tou směsí úlevy a strachu poradit,“ podotýká.

Reem se narodila do poměrně skromných poměrů na malé vesnici v provincii Latakia na západním pobřeží. Otec pracoval jako učitel, strýcové jako krejčí. Po rozvodu rodičů se s matkou přestěhovala do Harasty na předměstí Damašku. Krátce poté, co v roce 2012 zahájila jako osmnáctiletá své univerzitní studium, začal Asadův režim shazovat na Harastu bomby. Reem s matkou uprchly do města Sahnaja jižně od Damašku.

O tři roky později utekly do Německa. „Necítily jsme se nikde v bezpečí. Zastávala jsem protirežimní názory. A zároveň jsem se cítila ohrožená jakožto členka alávitské menšiny. Už na počátku revoluce volali někteří protestující po vyhlazení alávitů, obzvlášť v Harastě. Raději jsme tehdy moc neopouštěly dům.“

Dnes Reem žije v Tübingenu na jihozápadě Německa, kde pracuje v občanské organizaci, která poskytuje uprchlíkům — ale nejen jim — prostory, kde se mohou učit hře na hudební nástroje, zkoušet či pořádat koncerty.

Po líbánkách realita

Ptám se Farah, co následovalo po sladké fázi oslav a shledání. „No, realita,“ uchechtne se a opře si tvář do dlaně. „Ale upřímně: čekali jsme, že to bude daleko horší. Celé to probíhalo mnohem mírumilovněji, než jsme si mysleli. Moje rodina v Damašku v ty dny raději vůbec nevycházela z domu. Nečinilo nám radost, že moc přebírá člověk, kterému taky nevěříme,“ připouští.

Její největší obavy, aby syrský lid nepřipravil o čerstvě nabytou svobodu od diktatury náboženský fundamentalismus, se však zatím nenaplnily. „Slyšeli jsme o pár případech, kdy fundamentalisté vynucovali na jednotlivcích dodržování přísného výkladu islámu. Ale od své rodiny v Damašku vím, že se prakticky nic nezměnilo. Bary dál fungují, nikdo nic nikomu nenakazuje. Zato vidíme pozitivní změny: do domovů se vrací elektřina, začínají práce na obnově infrastruktury a veřejného sektoru. A to jsou teď, ve fázi obnovy země, priority,“ zdůrazňuje.

Zato Reeminy nejtemnější strachy se potvrdily. Mezi 6. a 17. březnem spáchaly ozbrojené skupiny napojené na Šarovu přechodnou vládu a novou syrskou armádu v provincii Latakia sérii odvetných vražd, jež připravily o život přes tisíc alávitů. Včetně bratrance Reeminy matky.

Od otce, jeho manželky a dvou nevlastních sester přišla Reem na začátku masakrů zpráva na rozloučenou: „Nezapomeň na nás. Milujeme tě. Teď musíme utéct a schovat se a nevíme, jestli se vrátíme.“

Do Reeminy rodné vesnice se sice vrátili, ale dodnes neopouštějí dům, takže nemohou pracovat a zůstávají bez příjmu. Reemin otec navíc jako učitel v důchodu nedostává jakožto někdejší zaměstnanec Asadova veřejného sektoru penzi. Kdykoliv se ozve střelba, znovu se utíkají schovat do lesa.

Šara se od masakrů distancoval a jmenoval komisi, která má masové vraždy vyšetřit. Podle Reem je však Šara, o němž nadále hovoří jakožto o Džauláním, protože jej jakožto prezidenta Sýrie neuznává, za vraždy alávitů zodpovědný. „Dávno mohl nakázat muftímu vydat fatvu o tom, že vraždit alávity je haram, zakázáno. Proč tak dosud neučinil?“ táže se.

Ola v rámci občanské mírové iniciativy mapuje incidenty páchané proti alávitům už od konce prosince. I ona se domnívá, že Šarova správa musí ve stínu masakrů učinit pro bezpečí menšin mnohem víc.

„Zamaskovaní ozbrojenci, kteří dnes v provincii Latakia po masakrech údajně dohlížejí na bezpečnost místních, jsou k nerozeznání od zamaskovaných ozbrojenců, kteří předtím zabíjeli jejich blízké. Před zahájením vyšetřování by bývalo lepší, kdyby se ozbrojenci nejprve z oblasti úplně stáhli a nechali místní truchlit a důstojně své blízké pohřbít. Každý alávita, každý příslušník menšin se v dnešní Sýrii bojí,“ myslí si Ola.

Kdo trpěl a kdo trpět bude

„Masakry v Latakii samozřejmě vyvolávají mnoho otázek. Je to komplikované. A bohužel se dalo čekat, že někteří lidé budou iracionálně bažit po pomstě, že nastane další utrpení. Potřebujeme čas,“ komentuje krvavou skvrnu na nové Sýrii Farah.

Poměrně smířlivé rámování masakrů sunnitskými spoluobčany nicméně Reem i Zajn kritizují. „Rozešel jsem se s několika přáteli, kteří tvrdili, že když tak dlouho trvalo dobrat se spravedlnosti, nemůžeme vinit oběti z toho, že se z nich se stali pachatelé. A u toho pili pivo a vtírali si kokosový olej do vlasů tady v Berlíně!“ chytá se Zajn rozhořčeně za hlavu.

Reem v této souvislosti upozorňuje, že mnoho sunnitů — kteří v Sýrii představují největší náboženskou komunitu — věří, že právě oni trpěli za Asada nejvíce, zatímco alávité za diktatury zažívali rozmach.

„Mnoho alávitských domácností, zvláště na vesnicích mezitím žilo v extrémní chudobě, zatímco značná část boháčů z Homsu, Aleppa a Damašku byli sunnité. Nemyslím si, že Asadův režim byl režimem alávistickým. Asad byl alávita, stejně jako mnoho lidí v armádě. Vedle nich však v armádě či ve věznicích působilo i mnoho sunnitů,“ namítá Reem.

Aby nás vnímali jako občany

Představa, že alávité reprezentují někdejší režim, se promítla i do složení nové vlády, kterou Šara představil na konci března s tím, že odráží etnickou a náboženskou různorodost země. „V alávitské komunitě působí mnoho důležitých schopných lidí, kteří by ji mohli zastupovat. Jenže Haját Tahrír aš-Šám nekomunikuje s jednotlivými komunitami, aby se jich zeptali na jejich preferované zástupce — zkrátka vyberou lidi, o nichž se domnívají, že dotyčné komunity zastupují. Takže alávity ve státní správě zastupují zločinci, kteří se podíleli na Asadově režimu,“ vysvětluje Ola.

Alávity v nové vládě reprezentuje ministr dopravy Járub Bader, který na téže pozici působil už mezi roky 2006 a 2011. Mezi dvaadvaceti novými ministry působí jediná žena Hind Kabawatová — která zároveň reprezentuje křesťanskou menšinu. „Evidentně chtěli zabít dvě mouchy jednou ranou,“ směje se srdečně Ola.

„Jenže my nepotřebujeme mít ve vládě jednoho zástupce křesťanů. Potřebujeme, aby nás přestali vnímat jako menšinu, ale jako plnohodnotné občany — a zaručili nám rovné zacházení. Místo toho se však zaměřují na malování falešného obrázku o zastoupení všech komunit — čímž rozdělení mezi námi spíš prohlubují,“ doplňuje Ola.

Některé Syřany pak v postasadovské Sýrii děsí náznaky rostoucího vlivu islamismu. Post ministra vnitra získal Mazhar Al-Wajs, původní profesí lékař vzdělaný v právu šaría, který působil jako soudce v islamisty ovládaném Idlíbu. V březnu přijatá dočasná ústava stanovuje, že prezidentem Sýrie musí být muslim a potvrzuje, že v jurisdikci bude hrát hlavní roli islámské právo.

„Na ikonickém videu se dívka ptala Šary, zda se s ním může vyfotit — osvobodil ji přeci od Asada. Jenže neměla na hlavě hidžáb — a on ji požádal, aby si zakryla vlasy, než se s ním vyfotí. Bylo zdokumentováno několik útoků na trans osoby nebo na sexuální pracovnice,“ sčítá Zajn další varovné signály.

Volný trh ve vybombardované krajině

Obavy budí i centralizace moci v Šarových rukou. Celou třetinu parlamentu má jmenovat on — stejně jako členy komise, která má jmenovat zbylé dvě třetiny poslanců. Zatímco prezident se de facto nikomu nezodpovídá.

V ekonomické oblasti Šara slibuje rozjet masovou privatizaci a svižný přechod na volný trh. V zemi, kde žije devadesát procent lidí v chudobě, je však potřeba především silný sociální stát.

„Je třeba vzít v potaz všechny ty, kdo žijí ve stanech — stát jim musí s výstavbou domů pomoct, jinak se ze stanů nikdy nedostanou. Stejně tak budou potřebovat státní podporu, aby mohli rozjet vlastní byznys. Nejsem bůhvíjaká levičačka, v principu proti volnému trhu nic nemám, ale přestupovat teď na volný trh je šílené — je to jako vzkázat chudým lidem, ať si klidně zemřou,“ vysvětluje Ola.

V poválečné Sýrii se navíc těší materiálnímu zabezpečení pouze hrstka zaprodanců, kteří spolupracovali s Asadovým zkorumpovaným režimem. „A přechod na volný trh by všechny tyto zločince de facto odměnil,“ doplňuje.

Teď máme alespoň sny

„Vláda není perfektní, nejsem Šarovou fanynkou, existují důvody k pochybnostem. Ale přesně proto nesmíme přestat o Sýrii mluvit a nahlas kritizovat nedostatky. Protože právě díky kritice se věci mění. Televizní vysílání bylo zpočátku doplněno náboženskou vlajkou — a ta po kritice z obrazovek zmizela,“ uvažuje Farah.

Připomíná přitom důležitou skutečnost: v Sýrii osvobozené od diktatury se rodí rozmanitý občanský sektor: „Všechno přeci není jenom o vládě — na obnově Sýrie se podílejí i občané. A učíme se za pochodu,“ zdůrazňuje.

S tím souhlasí i Ola, která připomíná, že syrská občanská společnost vyrostla během uplynulých čtrnácti let při boji s Asadem. „Syrská občanská společnost je tak silná, tak moc silná! Nevěřím, že by se současná či budoucí vláda opovážila s námi vymést. Cítí se námi ohrožení — a zároveň vědí, že by za naše potlačení zaplatili příliš vysokou cenu,“ tvrdí rozhodně.

Farah by se do obnovy své domoviny skrze některou z občanských organizací ráda zapojila, leč ohledně cesty do Sýrie zatím váhá: „Odcházeli jsme na začátku války, když byla země v dobré kondici. Stýská se mi po Sýrii, jakou si pamatuju. Nevím, zda jsem připravená vidět ji tak slabou.“

Naše povídání nicméně uzavírá s obličejem rozzářeným nadějí: „Lidé v Asadově Sýrii už neměli ani sny. Zato teď konečně vidí, jak se na konci tunelu blýská světlo. Moje kamarádka třeba začala uvažovat, že by rozjela byznys s oblečením dovezeným z Turecka, miluje totiž módu. A všechny ty nové možnosti dávají lidem důvod žít.“

*Jméno dotyčné bylo na její přání změněno.