Pád režimu Bašára Asada v Sýrii zaskočil dokonce i opozici vedenou hnutím Haját Tahrír aš-Šám Abú Muhammada al-Džawláního a poskytl živnou půdu pro konspirační teorie.

Jakou roli v tomto nenadálém vývoji sehrály Izrael, Turecko, Rusko a Spojené státy americké? Zdrželo se Rusko intervence ve prospěch Asada jen proto, že si nemůže dovolit další vojenskou operaci mimo ukrajinské dějiště, nebo existovala nějaká zákulisní dohoda? Chytily se Spojené státy znovu do pasti, když jako by zapomněly na zkušenost s podporou mudžahedínů v Afghánistánu v osmdesátých letech minulého století, a proti Rusku podpořily islamisty? A co učinil Izrael? Nepochybně těží z odvedení celosvětové pozornosti od Gazy a Západního břehu Jordánu, a dokonce zabírá nová území v jižní Sýrii.

Jako většina komentátorů ani já odpovědi na tyto otázky neznám, takže se raději věnuji širším souvislostem. Podobně jako v Afghánistánu po stažení USA a v Íránu během revoluce v roce 1979 ani v Sýrii neproběhla žádná zásadní, rozhodující bitva. Režim se prostě sesypal jako domeček z karet. Zvítězila strana, která byla opravdu odhodlána bojovat a zemřít za svou věc.

Skutečnost, že byl Asadův režim všeobecně odmítán, ještě plně nevysvětluje, proč se zhroutil. A jak se stalo, že sekulární odpor Asadova režimu doslova vyklidil pole a ve hře zůstali jen muslimští fundamentalisté, kteří neváhali využít příležitosti?

Ostatně stejně bychom se měli ptát i v případě Afghánistánu. Proč byly tisíce lidí ochotny riskovat své životy, aby chytili letadlo z Kábulu, ale už ne v boji s Tálibánem? Síly starého afghánského režimu byly lépe vyzbrojeny, ale odhodlání k boji jim zkrátka chybělo.

Obdobná situace vzbudila už zájem filosofa Michela Foucaulta, jenž v revolučním roce 1979 navštívil Írán — a to hned dvakrát. Byl ohromen zjevnou lhostejností, s níž se revolucionáři stavěli ke otázce svého vlastního přežití. Byl to „zaujatý a agonistický způsob vyjadřování pravdy“, jak vysvětluje Patrick Gamez. Usilovali o „transformaci prostřednictvím boje a utrpení, na rozdíl od pacifikujících, neutralizačních a normalizačních forem moderní západní moci. … Stěžejní pro pochopení tohoto aspektu je pojetí pravdy jako něčeho vydobytého … chápání pravdy jako něčeho parciálního, vyhrazeného jen těm, s nimiž jsme na jedné lodi“.

Jak se vyjádřil sám Foucault: „A jestliže tento subjekt, který mluví o právu (nebo spíše o svých právech), mluví o pravdě, pak tato pravda rovněž není univerzální pravdou filosofa. … Cílí na totalitu jen tak, že ji zahlédne, že ji pronikne, prostupuje pomocí svého hlediska. Znamená to, že pravda je pravdou, jež se může rozvinout pouze ze své bitevní pozice, z východiska vytouženého vítězství, jaksi z pomezí samotného přežití mluvícího subjektu.”

Je možné takovou perspektivu smést ze stolu jako projev předmoderní „primitivní“ společnosti, která ještě neobjevila moderní individualismus? Pro každého, kdo se alespoň trochu orientuje v západním marxismu, je odpověď jasná. Jak tvrdil maďarský filosof György Lukács, marxismus je „univerzálně pravdivý“ právě proto, že je „parciálně“ zaměřen na určitou subjektivní pozici.

To, co Foucault hledal v Íránu — agonistickou („bojovnou“) formu vyjádření pravdy —, bylo možné najít už u Marxe, který si uvědomil, že účast v třídním boji není pro „objektivní“ poznání dějin překážkou, ale naopak předpokladem.

Neutralizace a normalizace Západu

Pozitivistické pojetí vědění jako „objektivního“ vyjádření skutečnosti — to, co Foucault charakterizoval jako „pacifikující, neutralizující a normalizující formy moderní západní moci“ — je ideologií doby „konce ideologií“.

Na jedné straně máme údajně neideologické expertní vědění, na straně druhé rozptýlené jedince, z nichž každý se soustředí na svou idiosynkratickou „péči o sebe“ (Foucaultův termín), na drobnosti, které mu přinášejí v životě uspokojení. Z tohoto liberálně individualistického hlediska je jakýkoli univerzální závazek, zejména pokud je spojen s rizikem ohrožení života a zdraví, podezřelý a „iracionální“.

Narážíme zde na zajímavý paradox: tradiční marxismus sice zřejmě nedokáže přesvědčivě vysvětlit úspěch Tálibánu, ale zato pomáhá objasnit, co Foucault hledal v Íránu — a co by nás mělo fascinovat v Sýrii. V době, kdy triumf globálního kapitalismu potlačil sekulárního ducha kolektivní angažovanosti za lepší svět, Foucault doufal, že najde příklad kolektivní angažovanosti, jež se nebude opírat o náboženský fundamentalismus. Ale nenašel.

Náboženství jako politika

Nejlepší vysvětlení toho, proč se dnes zdá, že náboženství má monopol na kolektivní angažovanost a sebeobětování, přináší Boris Buden, který tvrdí, že náboženství jako politická síla odráží postpolitickou dezintegraci společnosti — rozpad tradičních mechanismů, které zaručovaly stabilní komunitní vazby. Fundamentalistické náboženství není jen politické, ale samo je politikou. Pro své stoupence již není jen společenským jevem, ale sociální strukturou jako takovou.

Proto již není možné oddělit čistě duchovní aspekt náboženství od jeho politické stránky: v postpolitickém vesmíru je náboženství kanálem, kterým se navrací antagonistické vášně. Nedávný vývoj, který vypadá jako triumf náboženského fundamentalismu, nepředstavuje návrat náboženství do politiky, ale jednoduše návrat politiky jako takové.

Otázkou tedy je, co se stalo s radikální sekulární politikou — velkým pozapomenutým výdobytkem evropské modernity?

Noam Chomsky se domnívá, že směřujeme ke konci organizované společnosti — k bodu, z něhož nebude návratu a po jehož překročení už nebudeme moci přijmout jakákoli rozumná opatření k „odvrácení kataklyzmatického zničení životního prostředí“. Chomsky se zaměřuje na naši bezohlednost vůči životnímu prostředí, ale jeho myšlenku bych rozšířil na naši obecnou neochotu zapojit se vůbec do politického boje. Přijímání kolektivních rozhodnutí k odvrácení předvídatelných katastrof je totiž výsostně politický proces.

Problém Západu tkví v tom, že vůbec není připravený bojovat za společnou věc. Například „mírotvorci“, kteří chtějí ukončit ruskou válku na Ukrajině za jakýchkoli podmínek, koneckonců jen brání svůj pohodlný život a Ukrajinu přitom klidně obětují. Italský filozof Franco Berardi má pravdu. V současné době jsme svědky „rozpadu západního světa“.

Z anglického originálu What Did We Miss in Syria? publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Citát z Foucaulta v překladu Petra Horáka z knihy Je třeba bránit společnost.