Válka mezi Ruskem a Ukrajinou se běžně interpretuje jako „střet kultur“, v němž proti sobě stojí západní liberalismus a tradiční ruské autoritářství. To je však velice zavádějící. Vladimir Putin rozhodně není tradicionalistou, nýbrž pouze posledním v řadě vražedných modernizátorů, počínaje Ivanem Hrozným přes Petra Velikého, Kateřinu Velikou a Stalina.

Když koncem dvacátých let žádali Stalina, aby definoval, co je to bolševismus, popsal ho jako spojení ruské obětavosti a amerického pragmatismu. Poté, co se chopil moci, pokusil se napodobit úspěchy amerického průmyslníka Henryho Forda a v celém Sovětském svazu brutálně vymýtit všechny stopy ruské tradice, především prostřednictvím násilné kolektivizace zemědělství.

Stalin byl rovněž velkým obdivovatelem Petra Velikého, jenž nechal vybudovat nové ruské hlavní město u pobřeží Baltského moře (Petrohrad), aby zajistil přímé spojení se západní Evropou. Petrovy reformy narazily na odpor takzvaných starověrců, pravoslavných křesťanů, jejichž liturgické a rituální zvyklosti předcházely reformám, které v letech 1652—1666 provedl moskevský patriarcha Nikon. Mnozí starověrci raději volili smrt, než aby ustoupili v otázkách víry. Tisíce lidí se tak mezi sedmnáctým a devatenáctým stoletím sami upálili.

Situace v Rusku se zásadně změnila až s Říjnovou revolucí — v první sovětské vládě bylo dokonce několik významných osobností se starověreckými kořeny. Bolševici správně rozpoznali v těchto sektářích zástupce dlouhodobého sociálního protestu proti carskému režimu. Starověrci nikdy nevěřili v jednotu církve a státu — která ve skutečnosti znamenala jen podřízenost církve státní moci — a trvali na tom, že náboženská obec má být sebeorganizací prostého lidu.