Válka mezi Ruskem a Ukrajinou se běžně interpretuje jako „střet kultur“, v němž proti sobě stojí západní liberalismus a tradiční ruské autoritářství. To je však velice zavádějící. Vladimir Putin rozhodně není tradicionalistou, nýbrž pouze posledním v řadě vražedných modernizátorů, počínaje Ivanem Hrozným přes Petra Velikého, Kateřinu Velikou a Stalina.

Když koncem dvacátých let žádali Stalina, aby definoval, co je to bolševismus, popsal ho jako spojení ruské obětavosti a amerického pragmatismu. Poté, co se chopil moci, pokusil se napodobit úspěchy amerického průmyslníka Henryho Forda a v celém Sovětském svazu brutálně vymýtit všechny stopy ruské tradice, především prostřednictvím násilné kolektivizace zemědělství.

Stalin byl rovněž velkým obdivovatelem Petra Velikého, jenž nechal vybudovat nové ruské hlavní město u pobřeží Baltského moře (Petrohrad), aby zajistil přímé spojení se západní Evropou. Petrovy reformy narazily na odpor takzvaných starověrců, pravoslavných křesťanů, jejichž liturgické a rituální zvyklosti předcházely reformám, které v letech 1652—1666 provedl moskevský patriarcha Nikon. Mnozí starověrci raději volili smrt, než aby ustoupili v otázkách víry. Tisíce lidí se tak mezi sedmnáctým a devatenáctým stoletím sami upálili.

Situace v Rusku se zásadně změnila až s Říjnovou revolucí — v první sovětské vládě bylo dokonce několik významných osobností se starověreckými kořeny. Bolševici správně rozpoznali v těchto sektářích zástupce dlouhodobého sociálního protestu proti carskému režimu. Starověrci nikdy nevěřili v jednotu církve a státu — která ve skutečnosti znamenala jen podřízenost církve státní moci — a trvali na tom, že náboženská obec má být sebeorganizací prostého lidu.

Není divu, že za Stalina pronásledování věřících zesílilo. Podřízenost pravoslavné církve státu však trvá dodnes, Putin církev využil pro vlastní politické cíle.

Podle moskevského patriarchy Kirilla se Rusové nemusejí jaderné války obávat, protože jako křesťané mají konec světa přivítat. „Očekáváme Pána Ježíše Krista, který přijde ve své veliké slávě, zničí Zlo a bude soudit všechny národy,“ řekl koncem loňského roku. V tomto kontextu to, co se zdá jako reakční krok — tedy návrat ke staré ortodoxii —, může být ve skutečnosti pervertovaným výrazem odmítnutí útlaku a vykořisťování, které se ve pozemském světě dějí pod záminkou „modernizace“.

Probudit odpor proti autoritářství

Výrazně odlišným, ale ukázkovým příkladem podobného odporu byli v devatenáctém století Canudos, komunita vyděděnců usazená hluboko ve vnitrozemí brazilského státu Bahia, která se pod vedením proroka apokalypsy Antônia Conselheira stala útočištěm prostitutek, žebráků, banditů, psanců a chudáků.

Jak říká Eduardo Matarazzo Suplicy z Brazilské dělnické strany: „Toto společenství rozvinulo ‚vzájemné, kooperující a solidární pojetí práce‘ (…), druh sociálně-mystické, náboženské, podpůrné komunitní moci inspirované ‚rovnostářským bratrstvím prvotního křesťanského komunismu‘, v němž neexistoval hlad. Všichni pracovali společně. Nikdo nic nevlastnil. Všichni obdělávali půdu, všichni pracovali. Společně sklízeli úrodu… Tady je tvůj díl… A tady tvůj. Nikdo nedostal víc, nikdo nedostal méně. Conselheiro četl Thomase Mora a jeho zkušenosti byly podobné zkušenostem utopických socialistů Charlese Fouriera a Roberta Owena. Canudos srovnala se zemí brazilská armáda a Conselheiro byl v roce 1897 sťat.“ (Posmrtně, zemřel předtím na následky nemoci.)

Toto útočiště před penězi, majetkem, daněmi a manželstvím se nerozpadlo pro své vnitřní rozpory, ale bylo zničeno ozbrojenými silami brazilské „pokrokové“ sekulární vlády. Canudos bylo místem, kde oběti historického pokroku nalezly své vlastní místo. Utopie existovala jen na krátký okamžik, ale i to bylo pro modernizátory přespříliš. Jak jinak si vysvětlit vyvraždění všech obyvatel Canudos, včetně žen a dětí? I sama vzpomínka na svobodu musela být vymazána.

Zřejmým argumentem proti obhajobě Canudos je tvrzení, že náboženské fundamentalistické projekty, jako je Islámský stát, se od sebe nikterak neliší. Ale chyba lávky — mezi oběma projekty zeje výrazná propast. Zatímco Canudos otevřeně vítal Jiné, Islámský stát — stejně jako všichni náboženští fundamentalisté — nikoli.

Pokud dnešní „fundamentalisté“ upřímně věří, že nalezli cestu k Pravdě, proč se cítí tak ohroženi nevěřícími? Ostatně když se buddhista setká se západními hédonisty, také se nepohoršuje a nemá potřebu je odsuzovat, jen kroutí hlavou nad jejich marným hledáním štěstí.

Pseudofundamentalisté jsou však posedlí hříšným životem nevěřících, jelikož tyto hříchy odrážejí jejich vlastní pokušení. Na rozdíl od pravých věřících totiž pociťují vůči těm, kdo uspokojují své touhy, nikoli soustrast, ale závist.

Zatímco tibetští mniši považují Tibet za „střed světa, srdce civilizace“, evropská civilizace je zaměřena vyloženě ex-centricky. Naší ústřední touhou je znovu získat poslední sloup Moudrosti, skryté agalma nebo duchovní poklad, o nějž jsme kdysi dávno přišli. Kolonizace nikdy nespočívala pouze ve vnucování západních hodnot druhým, ale také v hledání ztracené duchovní čistoty. Tento přístup je starý jako západní civilizace sama: už pro staré Řeky byl Egypt mýtickou pokladnicí starověké moudrosti.

V současné společnosti spočívá rozdíl mezi autentickými fundamentalisty a zvrácenými fundamentalisty v tom, že ti první — jako američtí Amišové — se svými sousedy vycházejí, protože se starají o svůj vlastní svět, a nikoli o to, co dělají ostatní. Zvrhlé fundamentalisty naproti tomu trápí rozpolcenost, pohání je současně hrůza z hříšníků i závist vůči nim — nesvatý odvar, který je žene k násilným činům, ať už jde o teroristické bombové útoky nebo brutální invaze.

Putinův režim nemá s autentickou ruskou spiritualitou, která odmítá evropskou modernizaci, vůbec nic společného. Jeho fantaskní „Eurasie“ je pouhý výraz, který používá k legitimizaci svého vlastního falešného modernizačního projektu. Proto nezavrhujme Rusko jako hluboce konzervativní a tradicionalistickou zemi, která je pro modernitu jednou provždy ztracena. Koneckonců ruská spiritualita ztělesněná starověrci autoritářskou státní moc odmítá. Mají-li být poraženi zvrhlíci vládnoucí dnes v Kremlu, je třeba toto vědomí znovu probudit.

Z anglického originálu Fundamentalist Perverts publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.