Není barbarství bez poezie

Slavoj Žižek

Nad estetizací násilí a rolí poezie při ospravedlnění brutality v současném světě se zamýšlí slovinský filozof.

Když se náš svět stává čím dál více místem básníků a katů, potřebujeme více soudců a myslitelů, kteří nám pomohou se neblahému vývoji vzepřít. Nicolas Poussin, Jozuovo vítězství nad Amálekovci, WmC

Když se rozpadají základní vazby, které drží společnost pohromadě — jak jsme toho nyní svědky po celém světě —, vzniká úrodná půda pro nejrůznější fámy a konspirační teorie. I když jsou zcela očividně nesmyslné, mohou vyvolávat démony hluboce zakořeněných obav a předsudků.

Skvělým příkladem je událost z Pskovské oblasti z konce srpna 2023, o níž jsem už psal. Kněz označovaný jako otec Antonín tam kropil svěcenou vodou osm metrů vysokou Stalinovu sochu. Své jednání vysvětloval tím, že ačkoli církev za Stalina trpěla, „je díky němu v Rusku spousta nových mučedníků a duchovních, k nimž se nyní můžeme modlit a kteří nám pomáhají při obrodě naší vlasti“.

Prakticky stejná logika stojí za tvrzením, že by Židé měli děkovat Hitlerovi, neboť vytvořil podmínky, které umožnily vznik státu Izrael. Jakkoli se takové tvrzení může zdát přehnané a docela nejapné, někteří sionističtí extremisté blízcí izraelské vládě tento postoj hlásají naprosto otevřeně.

Abychom porozuměli úspěchu této zvrácené argumentace, měli bychom si uvědomit, že ve vyspělých zemích propukají nepokoje a povstání obvykle až po vymýcení skutečné chudoby. Protesty šedesátých let — od pařížských studentů po hippies a Yippies ve Spojených státech — se odehrály v době rozkvětu sociálního státu. Když lidé žijí v relativním blahobytu, začnou chtít ještě víc.

Začíná se projevovat nadbytek slasti, zvláštní požitek, který nám může poskytnout společenská a morální zvrácenost. Vezměme si nedávný útok Islámského státu v hudebním sále Crocus City Hall na okraji Moskvy, při kterém zemřelo 144 lidí.

Někteří útok nazývají teroristickým činem, najdou se ale i tací, kteří v něm vidí akt ozbrojeného odporu reagujícího na masivní destrukci páchanou ruskou armádou v Sýrii. Ať tak či onak, po zmíněném útoku se stalo něco pozoruhodného: ruské bezpečnostní složky nejenže mučení podezřelých přiznaly, ale dokonce se jím veřejně chlubily.

„Na brutálním videu zveřejněném na Telegramu,“ píše Julia Davisová z Centra pro analýzu evropské politiky, „je vidět, jak vyšetřovatelé jednomu ze zadržených uřízli ucho a pak ho donutili, aby ho snědl.“ Není divu, že někteří izraelští zastánci tvrdé linie se chtějí při zacházení se zadrženými členy Hamásu inspirovat v Rusku.

Ruští vyšetřovatelé nemučili své oběti jen proto, aby odstrašili případné budoucí útočníky, ale také pro potěšení svých soukmenovců. „Nikdy bych to do sebe neřekla,“ napsala Margarita Simoňjanová, ruská propagandistka, která stojí v čele státní televize RT, „ale když je, zlomené, vidím u soudu — a ještě k tomu jen s jedním uchem, neskonale mě to uspokojuje.“

Tento fenomén se samozřejmě neomezuje jen na Rusko. V Tennessee chtějí někteří zákonodárci obnovit trest smrti v podobě veřejného věšení na stromech. U čeho to skončí? Proč se nevrátit k předmodernímu mučení obviněných? A jak přimět „normální“ lidi, aby odhodili morální zábrany a shlédli se v této sadistické podívané?

Stručná odpověď zní, že je k tomu zapotřebí jedinečné síly mytického vyprávění, náboženství nebo poezie. Jak vysvětlil neochotný souputník nacismu Ernst Jünger: „Každému boji o moc předchází revize starých představ a jejich rozbíjení. Proto potřebujeme básníky — to oni iniciují svržení třebas i skutečných titánů.“

Poezie hraje v Izraeli důležitou roli. Dne 26. března zveřejnil deník Haaretz článek o tom, „jak izraelská armáda využívá básně o pomstě k posílení morálky“. Antologie vydaná Izraelskými obrannými silami obsahuje básně, které „vyjadřují touhu po pomstě a líčí boje v Gaze jako náboženskou válku“. V oznámení z 13. října armáda vyzývá veřejnost k zasílání příspěvků a žádá případné autory, aby se „vydali na poetickou cestu, obnovili velkého izraelského ducha“, a tak „posílili odvahu lidí v době války“.

Zmínky izraelského premiéra Benjamina Netanjahua po útoku Hamásu 7. října o Amálekovi, biblickém nepříteli židů v Tóře, byly jen začátkem. Nyní je mají vyztužit moderní verše. Možná však Netanjahuova biblická zmínka prozrazovala víc, než chtěl.

Starý zákon totiž popisuje, že když židé doputovali z údolí k judským pahorkům, kde Amálekovci žili, zjevil se jim Jehova a přikázal Jozuovi, aby všechny Amálekovce i s jejich dětmi a zvířaty pozabíjeli. Pokud tohle není „etnická čistka“, pak tento pojem postrádá jakýkoli význam.

Koneckonců bychom neměli zapomínat, že Německo bylo před nástupem soudců a katů („Richter und Henker“) známé jako země básníků a myslitelů („Dichter und Denker“). Co když mezi nimi není zase takový rozdíl?

Když se náš svět stává čím dál více místem básníků a katů, potřebujeme více soudců a myslitelů, kteří nám pomohou se neblahému vývoji vzepřít a nalézt opět pevnou morální půdu pod nohama.

Z anglického originálu No Barbarism Without Poetry publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.