Začátkem června televizní stanice CNN informovala, že britský soud zamítl zakladateli Wikileaks Julianu Assangeovi „možnost odvolání proti příkazu k vydání jeho osoby do Spojených států“, kde čelí obvinění ze špionáže. Assangeův právní tým se bude jistě snažit, aby zabránil jeho vydání, ale smyčka kolem jeho krku se utahuje. Čas hraje proti němu. Americké a britské úřady, které Assange pronásledují, si mohou počkat, až se zájem veřejnosti o jeho případ vzhledem k válkám, klimatickým změnám, obavám z umělé inteligence i dalším globálním nebezpečím nadobro vytratí.

Abychom se se zmíněnými výzvami dokázali zdařile vypořádat, potřebujeme ovšem právě takové lidi, jako je Assange. Kdo jiný odhalí zneužívání moci a vytáhne na světlo informace, jež se mocní snaží před veřejností zametat pod koberec — například válečné zločiny nebo interní dokumenty korporací dokládající, jak sociální sítě těžce traumatizují dospívající ženy?

Nedávný útok dronu na Kreml je toho příkladem. Zatímco ukrajinská vláda podíl na útoku popírá a připsala jej ruským opozičním silám, ruský prezident Vladimir Putin útok okamžitě odsoudil jako „teroristický čin“ a někteří západní pozorovatelé prohlásili, že Ukrajinci tímto činem zašli příliš daleko. Co se ale skutečně stalo? Nevíme, protože události jsou zahaleny do nebezpečné válečné mlhy.

Mohou se nám vybavit také verše z Žebrácké opery Bertolda Brechta: „Někteří jsou ve tmě / a jiní zas na světle / vidíme jen ty ve světle / ti ve tmě jsou jen temný stín.“ Jak lépe vystihnout dnešní mediální dobu?

Novinář Anjan Sundaram poznamenává, že mainstreamová média se předhánějí ve zpravodajství z války na Ukrajině, ale „obrovským válkám“ ve Středoafrické republice, Demokratické republice Kongo a v dalších zemích věnují pramalou pozornost.

Tato asymetrie neznamená, že bychom Ukrajině neměli poskytovat plnou podporu. Nutí nás však odpovědně uvažovat, jak ji pojmeme. Měli bychom odmítnout názor, že Ukrajina si zaslouží pomoc hlavně proto, že „by se v Evropě takové věci dít neměly“ nebo že musíme pomáhat v zájmu „obrany západní civilizace“. Vždyť je to právě západní civilizace, která nejenže ignoruje hrůzy za jejími hranicemi, ale často se na nich sama přímo podílí.

Lidé v Evropě a obecně na Západě by si měli uvědomit, že invazí na Ukrajinu jsme zažili to, co se stále děje — jen někde jinde, mimo naše zorné pole. Válka nás nutí přemýšlet o tom, co nevíme, o tom, co vědět nechceme, i o tom, co víme, ale snažíme se nebrat na vědomí, abychom se tím nemuseli zatěžovat. Právě proto potřebujeme lidi, jako je Assange, kteří nás přimějí k těmto úvahám — a umožní nám vidět ty, kteří dosud stáli „ve tmě“.

Samozřejmě, Assange můžeme kritizovat za to, že se zaměřuje výhradně na liberální Západ a přehlíží mnohem větší nespravedlnosti v Rusku a Číně. Ty jsou ovšem našimi médii již docela dobře pokryté — čteme o nich neustále. Pokud je Assange vinen uplatňováním dvojího metru, jsou jím vinni i ti, kdo odsuzují Írán a zároveň zavírají oči před režimem v Saúdské Arábii.

Jak se ptá Matouš: „Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš?“ Assange nadto poukázal nejen na trám v našem oku, ale i na jeho skrytou souvislost s třískou v očích našich nepřátel. Jeho postoj nám umožňuje nahlédnout z nové perspektivy mnohé z bojů, které zaměstnávají naše média a politiky.