Evropská zkouška Amerikou
Jiří PeheUrsula von der Leyenová ve svém projevu o stavu EU nezmínila jedno podstatné téma — budoucnost vztahu Unie a USA. Kondice Spojených států je přitom pro podobu Evropy klíčová. Stane-li příští rok v čele USA Trump, zatížení EU bude extrémní.
Ve výročním projevu o stavu Evropské unie se předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová zdánlivě zaměřila na všechny důležité výzvy, s nimiž se EU musela vypořádat v posledních letech, a které před ní leží v blízké budoucnosti.
Hlavní pozornost věnovala Zelené dohodě pro Evropu a migraci. Ale promluvila i o nutnosti čelit čínské agresivitě a nekalým obchodním praktikám, včetně vývozu dotovaných elektromobilů, přičemž hájila cestu k větší strategické nezávislosti EU například na čipech či v energetice.
Jak se dalo očekávat, promluvila i o dodržování lidských práv a pokrocích v genderové rovnosti. A nevynechala samozřejmě dvě velké krize, s nimiž se EU v minulých letech potýkala: epidemii covidu a válku na Ukrajině.
Je ovšem jedno téma, které je, pokud jde o budoucnost EU, zcela zásadní a které předsedkyně EK přesto nezmínila: budoucnost euro-amerických vztahů. V angličtině existuje pěkný obrat, pro popis situace, když se záměrně nemluví o něčem, co je možná největší problém: „elephant in the room“.
Takovým „slonem v místnosti“, lépe řečeno v hlavním zasedacím sálu Evropského parlamentu, kde Ursula von der Leyenová přednesla svůj projev, byla otázka, jak bude EU postupovat v případě, že ve Spojených státech příští rok zvítězí v prezidentských volbách Donald Trump.
Všichni evropští politici vědí, že výsledek amerických voleb je naprosto zásadní jak pro budoucnost vztahů v euroatlantickém prostoru, tak pro válku na Ukrajině. Nikdo ale nemůže o tomto tématu příliš otevřeně mluvit, protože vítězství Trumpa bude až do samotných voleb v USA jen hypotetické. Navíc příliš otevřená příprava na nějakou společnou reakci EU v případě, že by byl Trump zvolen, by mohla situaci po jeho nástupu do funkce ještě zhoršit.
Ursula von der Leyenová zabalila dilema, které před EU v tomto ohledu stojí, do fráze, že EU musí usilovat o větší geopolitickou jednotu a samostatnost. Navázala tak na výzvy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který před několika měsíci vybízel k tomu, aby se EU od Spojených států více emancipovala.
Macron za to byl kritizován, ačkoliv v podstatě jen mezi řádky varoval, že vývoj v USA je těžko předvídatelný — může vyústit v návrat prezidenta, jehož prioritou nejsou harmonické vztahy s EU, ba který se pokoušel EU během svého pobytu v Bílém domě rozložit.
Co nás může čekat
Trumpův zahraničněpolitický poradce John Bolton napsal v knize o Trumpovi, že bývalý prezident USA v soukromí vážně uvažoval o tom, že pokud bude v roce 2020 znovu zvolen, spustí proces vystoupení USA ze Severoatlantické aliance. Pokud by byl zvolen v roce 2024, není proto důvod nevěřit, že se k tomuto záměru nepokusí vrátit.
Strategická rozhodnutí amerického prezidenta v zahraniční a bezpečnostní politice samozřejmě podléhají schválení Kongresem, silnou roli má zejména Senát. Trump, pokud by nechtěl vyvolat spor s předními politiky vlastní strany, by tedy musel postupovat opatrně. Americký prezident má ale k dispozici celou škálu nástrojů, s jejichž pomocí může směr americké zahraniční a bezpečnostní politiky významně ovlivnit sám. Navíc už jsme mnohokrát viděli, že i vlivní republikáni nakonec Trumpovu tlaku opakovaně ustupují.
Už během svého prvního pobytu v Bílém domě Trump také v podstatě zaštiťoval různé snahy svých spojenců, jako byl Steve Bannon, pěstovat nadstandardní vztahy s evropskými nacionálními populisty a extrémně pravicovými politiky. Miláčkem té části Republikánské strany, která nejvíce podporuje Trumpa, se stalo kupříkladu orbánovské Maďarsko.
A Trump se také příliš netajil sympatiemi k silným autoritářským vůdcům, včetně ruského diktátora Vladimira Putina. Ačkoliv vyšetřování Trumpových možných vazeb na Rusko nikdy nedospělo k závěrům, které by ho usvědčovaly, že z nějakého důvodu jedná přímo v ruském zájmu, v části americké veřejnosti přetrvávají pochybnosti.
Jisté je, že v případě svého znovuzvolení Trump spustí novou ofenzivu proti některým pilířům americké demokracie. Začne tím, že, jak avizuje, omilostní všechny již odsouzené lídry útoku na Kapitol ze 6. ledna 2021. A bude se snažit vyřídit si účty se všemi, kdo kritizovali jeho lži o ukradeném volebním vítězství.
Spekuluje se také, že by využil svého práva, aby omilostnil sám sebe ve všech případech, v nichž nyní čelí na federální úrovni soudním řízením. To by nepochybně vyvolalo chaos v americkém ústavním systému.
Shrneme-li to, návrat Trumpa do prezidentské funkce by znamenal nejen přímé ohrožení americké demokracie, fašizaci americké domácí politiky, ale ohrozil by též euroatlantickou spolupráci. A posílil by nacionálně-populistickou i extrémní pravici v Evropě. Znamenal by také nejspíš značné oslabení americké podpory Ukrajině, pokud by se Trump rovnou nepostavil za ruské zájmy.
Co může Evropa dělat?
Je jasné, že v situaci, kdy se USA potácí na hraně značné domácí nestability, či dokonce studené občanské války, a kdy by případný návrat Trumpa mohl vyústit v rozvrat dosavadní bezpečnostní spolupráce USA a Evropy, by EU měla připravovat scénáře pro nejhorší vývoj. Zatím se tak ovšem neděje.
EU by ovšem už teď mohla aktivněji pracovat na vybudování vlastní obranné politiky, k čemuž ji ostatně sám Trump vybízel, když byl prezidentem. Ačkoliv existenci společné evropské obrany předjímala už Maastrichtská smlouva, zatím existují jen její zárodky. Výzvy k posílení vojenské spolupráce na úrovni EU byly zatím vždy odbývány poukazy na existenci NATO.
NATO by se ani při naplnění Trumpových údajných záměrů na opuštění aliance Spojenými státy nemuselo zhroutit, mohlo by se jen „evropeizovat“. To by ale mohl být v situaci, kdy na takovou alternativu není zdánlivě nikdo připraven, opravdu dlouhý proces.
Pokud by válka na Ukrajině pokračovala ještě v době, kdy by Trump byl případně zvolen prezidentem, EU by zřejmě musela pokračovat v podpoře Ukrajiny sama. Nemluvě o tom, že by bez výrazné americké podpory možná musela sama čelit hrozbám ruské agrese. Dokázala by sama ubránit kupříkladu baltské státy?
Jisté je, že listopad příštího roku může být zcela zásadní pro budoucí vývoj nejen v USA, ale i ve světě. Zvolení Trumpa by výrazně změnilo geopolitickou situaci. Skutečnost, že by demokracie byla v ohrožení v nejsilnější zemi Západu, by mohla posílit extrémisty napříč Evropou. Je přitom téměř jisté, že by si tentokrát Trump při prosazování své v podstatě neofašistické politiky počínal mnohem razantněji, než během svého prvního mandátu, kdy si chtěl zajistit znovuzvolení v roce 2020.
Ursula von der Leyenová nabídla obraz silné EU, před níž stojí výzvy, s nimiž si může poradit. Nenabídla však, protože tak otevřeně ani učinit nemohla, scénář, v němž se EU bude muset postarat o vlastní bezpečnost bez USA a čelit vzestupu extrémistických hnutí. Lze jen doufat, že se o tom, jak reagovat na takový vývoj, mluví přinejmenším za zavřenými dveřmi.
Ano, opětovné zvolení D. Trumpa americkým prezidentem by bylo politickou katastrofou; a podle všeho jsou yvhlídky přinejmenším 1 : 1, že Evropa bude nucena se s touto katastrofou nějak vypořádat. Přičemž dodatečný problém je, že Evropa sama není (jmenovitě ve vztahu k Rusku) nijak jednotná.
A je vůbec otázka, jestli tato hybridní Evropa je v dostatečné míře akceschopná, aby byla reálně ve stavu zvládat výzvy takovéhoto druhu. Tedy - v prvé řadě - postavit se jednotně a rozhodně akutním geopolitickým hrozbám.
Uvidíme; ale skutečně nelze vyloučit, že k takovému scénáři dojde. Na straně druhé: i někdo takový jako Trump si musí dokázat uvědomit (a když by to nedokázal on sám, snad mu to pak někdo prozradí), že kdyby Spojené státy vystoupily z NATO, pak by sice nemusely chránit Evropu proti případné (ruské) agresi - ale zároveň by samy ztratily svého spojence ve vlastním případném konfliktu s Čínou.
Dalo by se říct: Zatím dobrý.
Panikařící evropská reprezentace, která by dva roky předem začala řešit veřejně katastrofický scénář, by jen přispěla k jeho zreálnění.
Pokud nastane, nastane. Ekonomicky a vojenský je EU dost silná, aby se bez USA obešla -- a zda je toho schopná politicky, to jaksi nejde řešit na nečisto.
A to znamená:
a) Dělat všechno, aby proti nim stála politická nabídka, která bude nabízet víc, než "nezvítězí Babiš".
b) Nespoléhat na to, že by nám v takovém případě bylo k něčemu, že v USA mají přijatelného prezidenta.
Mimochodem -- Babiš je výlupek oligarchického vládnutí, ale byl vždycky silně proevropský (pochopitelně, jeho ekonomické zájmy jsou v EU) .
Ano, v programech ty vládní strany nějaké povídání mají. Například školství jako prioritu. Až se z těch historek pokusí něco realizovat, dejte vědět. Zatím nula a výmluvy na Babiše.
Ale já nevkládám naděje do hodného strýčka, co nikdy nepřečetl knihu - já vysvětluji, proč nevěřím ani slovo stranàm, které měly ještě ve vládním prohlášení plnou hubu podpory vzdělání a teď ho podřezávají. A proč mi profesor politologie, který jeden den jako premiér na vládě hlasuje pro likvidační snížení školského rozpočtu a druhý žvaní na setkání podnikatelů o tom, jak budeme za deset let centrum vzdělanosti přijde stejně groteskní jako Havlíček.
Nevím, kdo je to dezolát, neznám zas tak dobře slovník zběhlých brněnských profesorů politologie, ale pokud myslíte lidi demonstrující proti vládě na demonstracích organizovaných Vrabelem, tak ti politická síla nejsou.
Obávám se, že se trochu mýlíte. Asociace na*raných občanů je sice významná politická síla, ale nepatří k těm, které si naši pravicoví politici navykli nazývat "dezoláty".
Je to jeden z malérů současného vládního slepence. Místo řešení problémů buduje bariéry s nepřítelem, za kterými by se slušný člověk nechtěl ocitnout. Kdo není s námi, je parchant.
A tím si na sebe plete bič -- Piráti skončí, protože už obětovali na oltář vládní jednoty všechno, co mohli a to mají ještě dva roky. aby své voliče dokonale donas*rali. KDU-ČSL odejde tam, kam už dávno patří a STAN sotva nalezne nové osly, kteří by ho vynesli do parlamentu. Něco z těch pádů posbírá ODS, ale určitě ne dost.
Jejímu pragmatickému křídlu reprezentovanému příšerami typu Blažek to je jedno, protože je přesvědčené, že se s ANO nakonec nějak domluví, vždyť jde jen o rétoriku a při rozkrádání dotaci jsme se vždycky uměli dohodnout, tak proč ne o vládě -- jenomže Babiš, kterému ještě záleželo na fíkovém listu, aby zakryl, jaká je ..., ten už je pryč. Už není, proč něco zakrývat a on nebude draze kupovat společensky přijatelnou stranu (jako kdy ČSSD), když bude Okamura o polovinu levnější.
Prostě buď začne současná vláda fungovat z pudu sebezáchovy podstatně lépe, nebo ...
Ale já k lidovcům žádnou nenávist nechovám. Naopak, v té straně bylo a je dost lidí, se kterými jsem rád spolupracoval. Ale strana, která nedokáže vyřešit roztržku mezi dvěma křídly (kompromisem, přesvědčivým převládnutím jednoho křídla, novým programovým rozvrhem, možností je docela hodně), patří mimo parlament -- ať to byla ČSSD nebo je to dnes KDU.
A co se týče té Vaší bariéry, pravě o té mluvím. nafoukané přesvědčení, že jsem něco lepšího než ti, kteří místo Blažka, Gazdíka nebo Čunka volí Babiše je nejen komické, ale politicky hodně nebezpečné. Pere jedny dočista do čita a druhé zatracuje, ale politika není boj andělů s ďábly -- a tento omyl je nejširší cesta do pekla.
Můžete si samozřejmě namlouvat, že i pokud jste volil SPOLU, přesto jste nevolil jste Blažka, pokud PirStan, nevolil jste Gazdíka atd.
A nejde o to, že by všichni politici byli stejná pakáž. Ale o pokušení ulehčit si práci tím, že nahází všechnu špínu na ty druhé a co se dá dělat, pokud chceme zastavit dezoláty, udržet proevropskou linii, pomáhat Ukrajině, pak prostě uděláme nějakou tu morální výjimku pro Blažka, nebo tak nějak budeme očekávat, že všichni pochopí, že jsme se vykašlali na své sliby, protože jinak bychom museli naštvat své největší sponzory a bez jejich podpory by v příštích volbách vyhrál Babimůra.
Ale ono je třeba si tu trochu důvěryhodnosti, která je nezbytná, aby Vám volič člověk třeba i kratkodobě odpustil Blažka jako ministra spravedlnosti, odpracovat, nejen z ní žít.
Petra Holuba mám rád. Byl to vždycky pečlivě připravený a poctivý novinář a každý, kdo zažil novináře z té druhé strany -- jako politik, úředník apod. -- Vám řekne, že to je ta největší pochvala.
Ale tady prostě šlápl vedle, přesněji převzal jednostranné informace od zdrojů blízkých ministerstvu školství.
Ono regionální školství je nic naplat síť, protože chcete posílat děti do školy (alespoň ty do jedenácti let) do vzdálenosti několika kilometrů a nikoliv dvě hodiny cesty veřejnou dopravou -- o je jeden z důvodů toho, že se počty učitelů a počty žáků pohybují s jinou setrvačností.
Na druhý důvod jsme loni narazili čelem. Najednou se spousta rodičů divila, že se jejich děti nedostali na střední školu -- on si sice i blbec uměl spočítat, že když se před patnácti lety narodilo o něco přes deset tisíc víc dětí než v předchozích letech, bude jich také chtít jít o stejný počet víc na školy (zatímco skutečnost, že vietnamská komunita stabilizovala své sociální postavení a její děti začaly chodit na gymply a vysoké školy, by už blbec nezvládl, ale analýzy, které si páni radní a páni ministři nepřečetli, to zachytily už někdy kolem roku jako rychle rostoucí trend). Školy a učitelé prostě nejsou jednorázové zboží a potřebujete pracovat s alespoň pětiletým udržitelným horizontem.
A pak je tu poslední malér, který ta příhodná statistika, co na ní Petr Holub naletěl, nereflektuje -- strmě rostoucí podíl učitelek a učitelů, kteří už překročili důchodový věk nebo ho v příštích pěti letech překročí.
Mimoto, přiznám se Vám, postrádám sympatie pro nářky učitelstva nad výší jeho platů. Jsou hůře placené vysokoškolské obory. Ale v zemi, která nabízí pro absolventy i těch špatných vysokých škol dost pracovních šancí s platem vyšším než je ten učitelský nástupní a ve které je to pěšky nanejvýš čtyři dny do bohatší únijní země (a dneska se už s výjimkou absolventek angličtiny z pedagogické fakulty v Hradci Králové lidi z českých pajd anglicky domluví) začal prostě fungovat trh a mladých, kteří věří vzápětí porušeným slibům pantáty Fialy nebo jiné politické vrchnosti je stále méně-- koukají se místo toho na svojí výplatní pásku.
Letem světem pročítám tuhle diskusi a hle – píše se tu o mně: „Pánové Nushart a Profant, všechno je to stejná pakáž.“
Já samozřejmě vždy dávám přednost spíše pestrosti a rozmanitosti.
----------------------------
Protože však mezi pestře rozmanitými kandidujícími subjekty v příštích parlamentních volbách žádný zástupce mnou preferovaného názorového proudu nejspíše vůbec nebude, opět asi, pane Kolaříku, v té šlamastyce přenechám to vysoce odpovědné a intelektuálně náročné rozhodování u volební urny našim chytřejším a morálnějším spoluobčanům – například panu Profantovi. V intencích progresivistických světlých zítřků je prostě potřeba si na tu ztrátu politického zastoupení v parlamentu, destrukci konceptu lidských práv a demokracie, nadcházející deindustrializaci Západu a globální vítězství čínského modelu společnosti nějak pomalu zvyknout.
Jenom taková perlička: „Ekonomicky a vojensky je EU dost silná, aby se bez USA obešla“, míní pan Profant.
Podle pana Profanta tedy žádné NATO v podstatě nepotřebujeme – všechno je to přece jedna pakáž (východ, Západ – ten má ještě navíc i historickou vinu), že ano.
Kdože to tu chtěl vystupovat z NATO? Okamura? Rajchl?
Víte, ono se nedají vyhrát volby tak, abyste převzal moc, s pouhými deseti procenty (Brecht: "Každý národ má svých deset procent idiotů"). Ale docela dobře je vyhrajete s těmi deseti procenty a dalšími pětadvaceti procenty těch, kteří jsou otrávení z toho, že musí na poštu o pět kilometrů dál, že se jejich dítě nedostalo na školu, že neseženou antibiotika, že jim celoživotní úspory náhle klesly o čtvrtinu, že musí jezdit k doktorovi o dvacet kilometrů dál a přitom jim ve vsi zrušili autobus, kterým by tam dojeli za hodinu jen hodinu předtím, než je objednali atd. Prostě s těmi, kteří se více soustředí na bezprostřední naléhavé starosti než ty velké věci jako je náš obraz v EU nebo postoj k jedné Číně.
Jezdím jednou až dvakrát týdně vlakem a poslouchám lidi, z perverzního zvyku čtu statistiky a žiju s eskalující inflací -- takže bych si nedovolil se nad těchto pětadvacet procent lidí nadřazovat, protože jako velkoměstský intelektuál sleduju podrobněji politiku a myslím si, že vím díky své zkušenosti z administrativních funkcí lépe než oni, co z jejich starostí vláda může doopravdy rychle ovlivnit a co ji vyčítají neprávem.
Samozřejmě, můžeme si říct, jsou to jen ustaraní občané bez trochy etosu, proč jim vysvětlovat,
že ministr sociálních věci sice rozumí lépe traktorům než svému rezortu, ale koaliční dohody jsou koaliční dohody a pan ministr Válek, že dělá, co umí -- a není od nás hezké sem u posmívat, že nedokáže víc. Pak hrdě prohrát a statečně chodit demonstrovat na Letenskou pláň.
Konečně, procházka je zdravá a při poslední velké demonstraci Milion chvilek byla velmi dobře zajištěná logistika veřejné dopravy a koridorů pro případné průjezdy sanitek a dalších vozu integrovaného záchranného systému. Příště by se mohli ještě zavést dětské koutky a divadla, knihovny a zastupitelstva by mohly poskytnout sály a ozvučení pro následné diskuse -- koneckonců, kdo demonstruje podle Milionu chvilek, nezlobí.
Možná Vás to nepřekvapí, ale hodně z těch pětadvaceti procent dost často volí nebo volilo demokratické strany. Jen jim od nich očekávají alespoň trochu víc než třeskutě správné postoje.
Ona dáma s více než stotisícovým platem, která se vyjádří ve smyslu, že se zimy nebojí, prostě si obleče svetr navíc, se z pohledu člověka s osmnácti tisícovým důchodem prostě vyjádřila jako asociální blbka. Premiér, který žvaní o České republice jako o centru vzdělanosti, zatímco mé dítě, kdybych to nechal na škole, by v sedmé třídě neumělo trojčlenku, dělá něco hodně podobného. Těžko je pak volit jen pro ty správné postoje. Resp. jen proto, že nejsou Bibimůra.
To, že jsou české školy ve stavu, ve kterém se děti nenaučí základní látku není důvod volit fašisty. Bohužel je to dost dobrý důvod nevolit lidi, kteří na ten malér kašlou a navíc předstírají, že není. Tedy současnou vládu.
Diskutovat jste začal Vy se mnou a já se Vám poměrně dlouho snažil odpovídat věcně. Vaší větu o tom, abych Vás neobtěžoval tudíž beru tak, jak byla míněna. I Vy mi polibte ....
Martin Profant