S blížícím se začátkem třetího roku plnohodnotné ruské agrese proti Ukrajině už je jasné, že válka potrvá déle, než se původně předpokládalo. S tím vyvstávají i nové otázky nejen pro politické a nové vojenské vedení Ukrajiny, ale i před jejími zahraničními spojenci zejména ze západních zemí, včetně České republiky.

Jestliže nemáme nechat Ukrajinu padnout, musíme přemýšlet nad udržitelností dalšího postupu a proměně západní pomoci. Místo krátkodobých, někdy až nahodilých opatření je nutné přijmout dlouhodobé a systémové postupy v oblasti finanční a vojenské podpory, ale také v oblasti integrace ukrajinských uprchlíků do západních společností. Pád Ukrajiny by totiž pro Západ, a zejména státy EU a NATO s Ruskem přímo sousedící, znamenal katastrofu, která by přímo ohrozila naši vlastní existenci.

Je tedy v zájmu států střední a východní Evropy, aby podporovaly a samy navrhovaly opatření, která Ukrajině v delším horizontu pomohou a uchrání ji od prohry. Zatím rakety a další vojenské vybavení pravidelně dopadá do Polska, Rumunska a dalších, k válečnému konfliktu přiléhajících, států. V případě ukrajinského neúspěchu by hrozilo, že se válka přelije i k nim.

Co už Západ udělal a udělal dobře?

Ve svém snažení o dlouhodobou a systémovou podporu Ukrajiny mají země střední a východní Evropy mocného spojence v podobě Evropské komise vedené Ursulou von der Leyenovou. Ta společně s dalšími institucemi Evropské unie již delší dobu přichází s návrhy opatření, která překračují mandát několika měsíců či jednoho dvou let a zasazují evropskou podporu Ukrajiny do předvídatelného rámce.

Posledním takovým velkým úspěchem bylo nedávné schválení takzvané Ukrajinské facility, finančního nástroje na podporu Ukrajiny v následujících čtyřech letech. V zemi má při plnění určitých podmínek postupně alokovat až padesát miliard eur. Finance jsou určeny na makrofinanční stabilizaci ukrajinského státu, podporu soukromého kapitálu, investice přímo na Ukrajině, ale také technickou pomoc a podporu občanského sektoru. Je to správná cesta, jak Ukrajině pomáhat a zároveň ji z hlediska reformního úsilí podporovat na její cestě do EU.

Přestože kritici často připomínají, že ani tato suma peněz nebude pravděpodobně stačit, protože země je až ze čtyřiceti procent svého státního rozpočtu závislá na finanční pomoci ze zahraničí, jde o důležitý krok potvrzující jednotu EU. Za schválenou pomoc se — s určitou výjimkou maďarského premiéra Viktora Orbána — shromáždilo všech sedmadvacet členských států.

Evropská shoda však naopak prozatím chybí v případě využití zmrazených finančních prostředků Ruské centrální banky v EU. Těch — a nejen jich, ale také těch v USA a v dalších státech — by se dalo využít na nákladnou obnovu Ukrajiny, ale také její silnější makrofinanční stabilizaci.

Evropě se přitom postupně daří navyšovat zbrojní produkci, včetně klíčové dělostřelecké munice. Tímto způsobem alespoň částečně dorovnává palebnou sílu mezi Ukrajinou a Ruskem. Ta přesto zůstává dlouhodobě a až několikanásobně na ruské straně. Evropa nedokáže zvýšit výrobu skokově ze dne na den, ale postupně v roce 2024, a zvláště v roce 2025.

V neposlední řadě je dobře, že se v západních společnostech ukázalo jako realistické a poměrně snadno realizovatelné integrovat miliony ukrajinských uprchlíků, zejména žen a dětí. Přestože se těžiště této pomoci primárně soustředí ve střední a východní Evropě, případně v Německu, podařilo se najít relativně uspokojivá řešení integrace.

Zároveň další členské státy připravily společně s Bruselem své politické postupy a finanční pomoc tak, aby nápor příchozích zvládly a finančně ustály. V tuto chvíli přitom už země do velké míry benefitují z nové pracovní síly, přinejmenším dočasného nárůstu obyvatelstva, nových investic a kupní síly, která s uprchlíky přišla.

Kde máme mezery a co se nám nedaří?

Klíčovou slabinou západních zemích v další podpoře Ukrajiny je takzvaná únava z války, kterou však na rozdíl od Ukrajinců a Ukrajinek ostatní evropské společnosti bezprostředně fyzicky neprožívají. Za téměř dva roky masivních bojů nicméně i jinde v Evropě pociťujeme nepřímé dopady ruské války v podobě nárůstu inflace, vyšších cen energií nebo makrofinanční nejistoty, které nutí vlády, a to zejména ve střední a východní Evropě, konsolidovat veřejné rozpočty a omezovat výdaje.

Takový postup však jde přímo proti logice potřeby nárůstu výdajů na zbrojení a obranný průmysl a širší podpory Ukrajiny. Neshody týkající se priorit státních rozpočtů se v důsledku toho prohlubují, čehož využívají populisté a manipulátoři s veřejným míněním, kteří situaci prezentují jako ignorování potřeb občanů a reálných zájmů státu. Vidíme to nejen v České republice, ale na vládní úrovni také v Maďarsku a na Slovensku.

Imunní vůči tomuto tlaku nejsou ani občané sousedního Polska nebo pobaltských států, přestože si daleko více uvědomují — i kvůli svému bezprostřednímu sousedství s Ruskem a historickým zkušenostem — jaká hrozba na ně číhá. K nejpopulárnějším dezinformacím s nejsilnějším dopadem na veřejnost bohužel patří ty, které se týkají problematiky ukrajinských uprchlíků, jejich zaměstnanosti, využívání sociálních dávek nebo kriminality. Další podpoře Ukrajiny to rozhodně neprospívá.

Kromě únavy z války ale tíží Evropu s ohledem na její budoucí podporu Ukrajiny především postoj Spojených států. Ty se v minulých měsících ponořily především do vnitřních diskuzí a politických procesů, které budou na konci tohoto roku pomyslně korunovány prezidentskými volbami. V nich se podle všech prozatímních odhadů opět střetnou současný prezident Joe Biden s bývalou hlavou USA Donaldem Trumpem. Právě jeho vliv na republikánskou stranu a série posledních negativních vyjádření jak směrem k Ukrajině, tak k evropským spojencům udržitelnost západní podpory Ukrajině dále znejisťuje.

Již od léta minulého roku přitom Spojené státy — na rozdíl od EU — neposkytují Ukrajině do rozpočtu přímou finanční pomoc. Od počátku války byly ale USA významnější z hlediska dodávek vojenského vybavení a munice, které však na konci minulého roku také ochladly.

V Kongresu doposud nebylo dosaženo shody na schválení masivního vojenského balíčku pomoci ve výši 61 miliard dolarů, který republikánští kongresmani podmiňují změnami v oblasti migrační politiky a silnější ochranou hranice Spojených států. Jako rukojmí si přitom berou nejen samotnou Ukrajinu, ale také Izrael jako dalšího významného spojence USA, což zásadním způsobem podkopává mezinárodní bezpečnost.

Jak dál s podporou Ukrajiny?

Nejen pro státy střední a východní Evropy, ale i pro zbývající členské státy EU je v tuto chvíli potřebné konsolidovat evropský postup k Ukrajině, ale také pro něj zajistit adekvátní společenskou podporu. Předpokládá to řádné vysvětlování vlastních kroků v podpoře Ukrajiny a jejich potřebnosti pro naše vlastní zájmy a obranyschopnost.

Kromě toho musí blízcí spojenci USA v Evropě tlačit na americkou politickou elitu, včetně vrcholných představitelů republikánské strany, aby se podpory Ukrajiny nevzdávala. EU není v tuto chvíli schopna na sebe sama převzít veškerou tíži finanční a vojenské podpory ukrajinského spravedlivého boje za osvobození vlastního území.

V každém případě je ale nutné připravovat se na další možné budoucí šoky z americké strany a posilovat evropskou obranyschopnost a naši vlastní bezpečnost. Ani po dvaceti letech v Evropské unii a pětadvaceti letech v NATO není samozřejmostí a bez dostatečných investic nebude věrohodná ani pro Rusko, ani pro možného budoucího prezidenta Spojených států Donalda Trumpa.