Ruská invaze na Ukrajinu trvá rok a devět měsíců. Během války uteklo ze země více než šest milionů uprchlíků, dalších pět milionů jsou vnitřně vysídlené osoby. Více než čtyři sta tisíc z nich našlo alespoň na krátký okamžik klid v České republice. Část se poté vrátila, další odešli jinam. V dubnu letošního roku v České republice pobývalo 325 tisíc ukrajinských uprchlíků. Ještě v roce 2021 žilo v České republice kolem 668 tisíc cizinců. V současné době jich zde žije více než milion a velká část z nich jsou právě lidé z Ukrajiny.

„Zvládli jsme to.“ Tento slogan jsme mohli vidět v pražském metru, slyšet z úst politiků a dalších veřejně činných osob. Nebýt ale občanského sektoru a lidí, kteří se den co den místo volného času věnovali pomoci, situace by vypadala mnohem hůř. Díky úsilí občanské společnosti postupně vznikala různá občanská sdružení a komunity, které fungují a pomáhají dodnes.

Velký podíl na této pomoci ovšem měli i samotní Ukrajinci. Především ti, kteří už v České republice nějakou dobu žili, ovládali jazyk a mohli tak svým nově příchozím krajanům překládat a pomáhat se všemi nezbytnostmi.

Ukrajinská migrace byla specifická tím, že velkou část uprchlíků tvořily ženy s dětmi. A právě Ukrajinky často překládaly a pomáhaly jiným uprchlíkům, přesto se na ně při vyjadřování díků často zapomíná. Iryna, Anička, Anastázie či ženy z teplického centra jsou jedny z nich. Každá začala pomáhat v jiném českém městě a trochu jiným způsobem, ale všechny vytvořily mosty mezi českou a ukrajinskou komunitou. Byly důležitou spojkou, bez níž by pomoc nebyla efektivní.

Jsou to lidé jako my

„Jsou to úplně stejní lidé jako my. Bylo nám jasné, že budou potřebovat podobné věci, jako bychom chtěli my pro sebe,“ říká ukrajinsko-česká básnířka a spisovatelka Iryna Zahladková. Na Ukrajině sice vystudovala teoretickou fyziku elementárních částic, ale umění a literatura jí byly bližší. Do České republiky se přistěhovala v roce 2019. Protože se angažuje i v české umělecké scéně, znala festival Stranou, který se koná v Berouně. Nabídnout pomoc uprchlíkům jí připadalo zcela samozřejmé. Když se jí z Berouna ozvali a žádali pomoc, neváhala.

Iryna mluví o „přirozené solidaritě“. Vysvětluje, že je to stav, kdy člověk nemusí volit, zda ano nebo ne, a jednoduše koná. Nevybírá si ani si neklade otázky. Spolu s berounskou knihovnou, lidmi z festivalu Stranou a nedaleké kavárny Jiné kafe se rozhodla pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny. „Je dobře, že stát zajistí nějaké věci důležité k životu, ale přemýšleli jsme, jaké další potřeby ti lidé mají,“ vysvětluje svoje aktivity Iryna. Nebylo těžké odhadnout, že matky s dětmi budou potřebovat pomoc s hlídáním nebo volnočasové aktivity pro děti, matky budou časem chtít hledat práci. Mysleli také na psychologickou pomoc. „Bylo to strašně lidské,“ vypráví.

V berounské knihovně nabízejí kurzy češtiny, ale i pomoc s domácími úkoly. V knihovně čtenáři najdou knihy v ukrajinštině či ruštině. Kultura je důležitá věc, ke které se lidé v krizi obracejí. Zajímalo mě, zda i ona jako spisovatelka a básnířka zkusila již reflektovat válku. Podle Iryny však literatura potřebuje odstup. Když autor začne aktuální dění hned zasazovat do příběhu nebo básní, může snadno podlehnout nemístné romantizaci. To ale neznamená, že by během války kultura někam zmizela. Naopak, zůstává stále součástí života a v tom je její důležitost.