Ruská invaze na Ukrajinu trvá rok a devět měsíců. Během války uteklo ze země více než šest milionů uprchlíků, dalších pět milionů jsou vnitřně vysídlené osoby. Více než čtyři sta tisíc z nich našlo alespoň na krátký okamžik klid v České republice. Část se poté vrátila, další odešli jinam. V dubnu letošního roku v České republice pobývalo 325 tisíc ukrajinských uprchlíků. Ještě v roce 2021 žilo v České republice kolem 668 tisíc cizinců. V současné době jich zde žije více než milion a velká část z nich jsou právě lidé z Ukrajiny.

„Zvládli jsme to.“ Tento slogan jsme mohli vidět v pražském metru, slyšet z úst politiků a dalších veřejně činných osob. Nebýt ale občanského sektoru a lidí, kteří se den co den místo volného času věnovali pomoci, situace by vypadala mnohem hůř. Díky úsilí občanské společnosti postupně vznikala různá občanská sdružení a komunity, které fungují a pomáhají dodnes.

Velký podíl na této pomoci ovšem měli i samotní Ukrajinci. Především ti, kteří už v České republice nějakou dobu žili, ovládali jazyk a mohli tak svým nově příchozím krajanům překládat a pomáhat se všemi nezbytnostmi.

Ukrajinská migrace byla specifická tím, že velkou část uprchlíků tvořily ženy s dětmi. A právě Ukrajinky často překládaly a pomáhaly jiným uprchlíkům, přesto se na ně při vyjadřování díků často zapomíná. Iryna, Anička, Anastázie či ženy z teplického centra jsou jedny z nich. Každá začala pomáhat v jiném českém městě a trochu jiným způsobem, ale všechny vytvořily mosty mezi českou a ukrajinskou komunitou. Byly důležitou spojkou, bez níž by pomoc nebyla efektivní.

Jsou to lidé jako my

„Jsou to úplně stejní lidé jako my. Bylo nám jasné, že budou potřebovat podobné věci, jako bychom chtěli my pro sebe,“ říká ukrajinsko-česká básnířka a spisovatelka Iryna Zahladková. Na Ukrajině sice vystudovala teoretickou fyziku elementárních částic, ale umění a literatura jí byly bližší. Do České republiky se přistěhovala v roce 2019. Protože se angažuje i v české umělecké scéně, znala festival Stranou, který se koná v Berouně. Nabídnout pomoc uprchlíkům jí připadalo zcela samozřejmé. Když se jí z Berouna ozvali a žádali pomoc, neváhala.

Iryna mluví o „přirozené solidaritě“. Vysvětluje, že je to stav, kdy člověk nemusí volit, zda ano nebo ne, a jednoduše koná. Nevybírá si ani si neklade otázky. Spolu s berounskou knihovnou, lidmi z festivalu Stranou a nedaleké kavárny Jiné kafe se rozhodla pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny. „Je dobře, že stát zajistí nějaké věci důležité k životu, ale přemýšleli jsme, jaké další potřeby ti lidé mají,“ vysvětluje svoje aktivity Iryna. Nebylo těžké odhadnout, že matky s dětmi budou potřebovat pomoc s hlídáním nebo volnočasové aktivity pro děti, matky budou časem chtít hledat práci. Mysleli také na psychologickou pomoc. „Bylo to strašně lidské,“ vypráví.

V berounské knihovně nabízejí kurzy češtiny, ale i pomoc s domácími úkoly. V knihovně čtenáři najdou knihy v ukrajinštině či ruštině. Kultura je důležitá věc, ke které se lidé v krizi obracejí. Zajímalo mě, zda i ona jako spisovatelka a básnířka zkusila již reflektovat válku. Podle Iryny však literatura potřebuje odstup. Když autor začne aktuální dění hned zasazovat do příběhu nebo básní, může snadno podlehnout nemístné romantizaci. To ale neznamená, že by během války kultura někam zmizela. Naopak, zůstává stále součástí života a v tom je její důležitost.

Pomáhám nejen Ukrajincům a Čechům, ale i sobě

Anička je vystudovaná psycholožka. Do České republiky se přestěhovala před osmi lety, do Jablonce se ale dostala až s válkou. V severu Čech si totiž našla vhodné bydlení pro sebe a svou rodinu. Když v únoru 2022 v parku v centru Jablonce uslyšela ukrajinštinu, šla zjistit, co se děje. V budově u parku se organizovala humanitární pomoc pro ukrajinské uprchlíky. Místním nechala na sebe kontakt, kdyby bylo třeba tlumočit. Za pár dní se jí ozvali, protože potřebovali její služby. Neváhala a přišla pomoct.

„Pocházím ze západní Ukrajiny, ale válka se dotkla i mě,“ říká se slzami v očích Anička. Tlumočením chtěla pomáhat nejen Ukrajincům a Čechům, ale i sobě. Vypráví o svém prvním dnu, kdy pracovala jako tlumočnice. Přišla mezi lidi, které vůbec neznala, ale objem poskytované pomoci ji dojal. „V tu chvílí jsem si uvědomila, jak velká ta pomoc od cizích lidí je. Zapůsobilo na mě, jak detailně na nás mysleli, seděla jsem a jenom jsem se dívala,“ vysvětluje stále s překvapením na tváři.

Pro dostupnější pomoc místní založili neziskovou organizaci Sokolka, nazvanou podle budovy sokolovny, kde se humanitární pomoc shromažďovala. Anička se stala duší česko-ukrajinské komunity. Lidé z České republiky i z Ukrajiny se na ni obraceli s důvěrou. Časem proto začala pomáhat víc. Dnes pracuje pro stejnou místní neziskovou organizaci, která se ale po přestěhování do jiné budovy přejmenovala a nyní nese název Krajanka. Jde o místní česko-ukrajinskou komunitu, kde se lidé, jak Anička říká, „učí navzájem“. Připravují pro veřejnost večerní a diskusní večery, pro ukrajinské uprchlíky nabízejí kurzy češtiny, právní pomoc nebo rukodělné práce, ale také hodiny jógy nebo kreslení.

Do budoucna by se organizace ráda zaměřila na lidi, kteří bydlí v ubytovnách. Pracovníci Krajanky je proto navštívili přímo tam a nabízeli jim své služby. Podle Aničky totiž v současné době už z Ukrajiny moc nových lidi nepřichází, ale na ubytovnách žijí lidé, kteří pomoc potřebují a nevědí, na koho se obrátit.

Vytvářet bezpečný prostor

V Hodoníně vědí, jaké to je přijít o střechu nad hlavou. V roce 2021 tam totiž řádilo tornádo. Možná proto byli místní lidé schopní se rychle zmobilizovat a ukrajinským uprchlíkům pomoct. Hlavní budovou, kde je pomoc poskytována, se stala jedna z poboček knihovny. Ředitelka místní pobočky Alena Přikrylová knihovnu chápe jako komunitní centrum. Místo, kam lidé přicházejí ve svém volném čase a dobrovolně. Knihovny podle ní mají v dnešním světě i jiné úlohy než jen půjčování knih. Jednou z těchto úloh je pomoc sociálně slabým a uprchlíkům.

Hodonínská knihovna se rozhodla vytvořit bezpečný prostor pro ukrajinské uprchlíky. V místní pobočce se scházejí po škole ukrajinské dětí, píší tu úkoly, učí se česky a čtou knihy. Ale také připravují divadelní představení nebo zpívají vánoční koledy. Jednou týdně se tu setkávají i jejich rodiče.

I v Hodoníně mají důležitou ukrajinskou spojku. Anastázie v tomto městě žije několik let. Založila tu rodinu a v doprovodu malého dvouletého synka Zbyňka, který se narodil už v České republice, pomáhá uprchlíkům s každodenním životem. Stejně jako Anička i ona na začátku pouze tlumočila. Její spolupráce s Charitou a hodonínskou knihovnou začala spontánně, jak sama popisuje.

Doprovázela ukrajinskou rodinu, která s sebou nic neměla, na místní pobočku Charity, aby pro ni požádala o potravinové balíčky. Tam se setkala s Martinou Hurychovou. V té době Charita hledala tlumočníka nebo tlumočnici do ukrajinštiny a Anastázie se tak stala součástí hodonínské česko-ukrajinské komunity. Bez ní by spolupráce nefungovala, jak by měla. Martina mluví o důvěře, o spolehlivosti Anastázie. Děti ji mají rády a ona ví, jak s nimi komunikovat. „Když neumí násobilku, nezlobím se a nevyčítám jim to, ale snažím se trpělivě jim to vysvětlit. Bez donucení, bez nátlaku,“ popisuje Anastázie.

Stejně jako Iryna a Anička také Anastázie zdůrazňuje lidský přístup. „Jsme lidé, máme srdce, máme duši, snažíme se pomáhat, jak můžeme,“ dodává.

Ženská síla

V Teplicích se pomoc ukrajinským uprchlíkům soustřeďuje nedaleko zastávky, kde vystupuji. Do lázeňského města totiž jedu z Prahy autobusem. Kousek od nástupiště je velká, na první pohled rozpoznatelná budova. V minulosti sloužila jako autobusové nádraží, dnes má jiného soukromého vlastníka. Toto místo funguje pod vedením Lucie Beyerové a dalších šesti žen. „Je to ženská síla,“ říká s úsměvem hned při přivítání. V teplickém centru pracuje sedm zaměstnankyň: dvě Češky a pět Ukrajinek. Ukrajinky zde mají důležité pozice terénní pracovnice, interkulturní pracovnice, psycholožky a sociální pracovnice.

Krátce po válce na Ukrajině začala Lucie shromažďovat pomoc pro své známé z Ukrajiny. Od března do října loňského roku vydržela pomáhat z domova za své náklady. Ale za osm měsíců se objem pomoci stále zvětšoval a lidí, kteří potřebovali pomoct, bylo více a více. Bylo třeba se přestěhovat. S velkým úsilím se jí podařilo najít současnou lokaci.

Bloudím s ní po různých místnostech a ona mi ukazuje, co všechno tu pro ukrajinské uprchlíky připravili. Nechybí oblečení, nábytek, nádobí ani trvanlivé potraviny. „Všechno tu máme od lidí, vozí nám to stále,“ ukazuje na místnost plnou regálů s dětským oblečením. Jídlo mají od Červeného kříže. „Teď jsou regály plné, ale za chvilku to bude zase pryč,“ říká o policích s potravinami.

Ve vedlejší místnosti jsou míče a další věci na cvičení. Tam chodí ukrajinské ženy cvičit. „Máme tu jógu, gymnastiku i fitness,“ ukazuje na různé nářadí. Všechny lektorky jsou ukrajinské uprchlice a přicházejí do centra jako dobrovolnice, tedy bez nároku na plat. „Každý, kdo něco umí, má možnost se tu realizovat,“ dodává Lucie. Nahoře v patře mají prostory pro děti a mládež, kde jsou k dispozici také počítače. „Ty máme od organizace Slovo 21. Jezdím všude a sbírám pomoc. Spolupracujeme s Člověkem v tísni a také s Mezinárodní organizací pro migraci,“ popisuje nadšeným hlasem.

Lucie Beyerová si váží spolupráce se svými ukrajinskými kolegyněmi. Domnívá se, že centrum může tak dobře fungovat, protože se kolem něj sdružily ženy, které si navzájem plně důvěřují. Stejně jako ženy v jiných městech i Lucie opakuje, že se svým centrem snaží rozbíjet bariéry mezi většinovou společností a nově příchozími. Její ukrajinské kolegyně pomáhají s integrací svých krajanů do české společnosti a fungují jako důležité spojky.

Teplické „ženské“ centrum stejně jako centrum pomoci v Berouně, Jablonci nebo v Hodoníně představují příklady česko-ukrajinských komunit, které vznikly spontánně po začátku ruské válce na Ukrajině. Důležitou součástí těchto komunit jsou samotné Ukrajinky. I díky jejich vytrvalosti a obětavé práci Česká republika může zvládnout poskytnout domov nově příchozím. Nezapomeňme na ně.

Text vznikl s podporou programu SAV21 Společnost v pohybu a veřejné politiky.