Skutečnost války si po příjezdu do Charkova člověk uvědomí okamžitě podle oken zatlučených dřevotřískovými deskami. Je jich opravdu hodně, za některými lidé dál bydlí, potmě, protože sklo je drahé, je ho nedostatek, a kromě toho se tlaková vlna, která okna vyrazí, může přihnat kdykoli znova.

Další pouliční připomínka války: ve městě jsou agregáty, vrčící u dveří obchodů a úřadů, protože výpadky elektřiny jsou zejména v centru časté a dlouhé. A pak už zazní první poplach, který se rozezní i v mobilu.

Člověk zakrátko zjistí, že tuhle funkci ukrajinské SIM karty nelze zakázat ani ztlumit, a tak se naučí s alarmy žít. Lidé nijak zvlášť do krytů nemíří, jen pracovníci globálních institucí, jako jsou banky nebo mobilní operátoři, po dobu poplachu zavřou. A nádražní hala se zamkne. Když poplach skončí, nádraží je odemčeno a provoz běží dál.

Veliké sochy na náměstích jsou obložené pytli s pískem a kládami, obtočené ocelovým lanem a zabalené do zelené plachty. Symbolická socha Ukrajiny nebo Tarase Ševčenka musí ostřelování přečkat bez úhony, socha vítězného vojáka Rudé armády zabalena není, k hlavni samopalu má připevněnou ukrajinskou vlajku. Té by zřejmě taková škoda nebyla, i když, upřímně řečeno, je z nich z výtvarného hlediska nejlepší.

Na vysokánském stožáru vlaje vlajka Ukrajiny veliká jako celé náměstí a připomíná, že Charkov, „gorod geroj“, se nevzdal. Obyvatelé se vrátili, ale zdaleka ne všichni, město je zvláštně tiché, chybí v něm hlasy malých dětí a zvlášť kolem univerzity i přítomnost studentů.

Konflikt

K první konfrontaci s válečným stavem jsme se dostaly při nevinné cestě na nákup. Poprvé jsme uviděly na chodníku kryt, takovou betonovou stavbičku podlouhlého tvaru. Zkoušíme, jestli je otevřený, vlezeme dovnitř, vyfotíme si interiér — není v něm nic, jen lavice podél stěn. Když vylezeme, chytne nás žena středního věku a velmi přísně se ptá, proč to fotíme. Říkáme, že nás to zajímá, že jsme novinářky.

Ji to neuklidní, ale naštve, zavolá chlapa s kamennou tváří a samopalem, který chce fotky vidět. Já říkám, že nechceme dělat nic proti jejich pravidlům a stále zdůrazňuji, že nejsme Rusky a jsme na jejich straně. Chce po mně, abych před ním šla kamsi, kde je činovník, který to posoudí, nechci nikam jít, nic jsme neprovedly, říkám, že klidně ty fotky krytu smažeme.

On ale trvá na svém, musíme dovnitř, tam za přepážkou ve vrátnici (turniketem procházejí lidé z práce, jsou v civilu) sedí ne tak tvrdý chlap s ne tolik kamennou tváří, vysvětluje mi, že vojenské objekty nesmíme fotit, že tady je válka, já říkám, že víme, že jsme na jejich straně a že fotky smažu. Prohlíží mi mobil, vidí, že v něm mám zejména všelijaké pamětihodnosti, tak připustí, že stačí smazat jen ty poslední.

Jsem rozčilená z toho vojenského přístupu a z té naší zřejmě chyby, kterou jsme si neuvědomily. Co je tak vytočilo? Jsem na sebe naštvaná, že se mě ty vojenské manýry Kamenné tváře tak dotkly, praktičtější by bylo prostě se podřídit.

Saltivka

Vladyslava, naše asistentka s Muzea literatury, nás pozvala do Saltivky, okrajové čtvrti směrem k ruským hranicím. Před přepadením v roce 2022 tam žilo 400 tisíc lidí. Tam jedeme taxíkem, míjíme hobby market, který je později rozstřílen, a ohořelý lesík. Panelákové sídliště je strašlivě poškozené ruskými raketami. Jdeme cestičkami a cítíme, jak to tu mohlo být vlastně i pěkné bydlení, s jezírkem, spoustou zeleně, přiměřeným počtem obchodů a škol.

Teď je to rozsekané, až se člověk diví, jakými různými způsoby se může destruovat panelák. Na jednom domě je vidět, jak odpadla přední stěna, a při té, která zbyla, zůstala stát knihovna i s knížkami, jinde různá domácí zařízení, sklenice s nakládanou zeleninou, hračky, křesla, kuchyně.