Skutečnost války si po příjezdu do Charkova člověk uvědomí okamžitě podle oken zatlučených dřevotřískovými deskami. Je jich opravdu hodně, za některými lidé dál bydlí, potmě, protože sklo je drahé, je ho nedostatek, a kromě toho se tlaková vlna, která okna vyrazí, může přihnat kdykoli znova.

Další pouliční připomínka války: ve městě jsou agregáty, vrčící u dveří obchodů a úřadů, protože výpadky elektřiny jsou zejména v centru časté a dlouhé. A pak už zazní první poplach, který se rozezní i v mobilu.

Člověk zakrátko zjistí, že tuhle funkci ukrajinské SIM karty nelze zakázat ani ztlumit, a tak se naučí s alarmy žít. Lidé nijak zvlášť do krytů nemíří, jen pracovníci globálních institucí, jako jsou banky nebo mobilní operátoři, po dobu poplachu zavřou. A nádražní hala se zamkne. Když poplach skončí, nádraží je odemčeno a provoz běží dál.

Veliké sochy na náměstích jsou obložené pytli s pískem a kládami, obtočené ocelovým lanem a zabalené do zelené plachty. Symbolická socha Ukrajiny nebo Tarase Ševčenka musí ostřelování přečkat bez úhony, socha vítězného vojáka Rudé armády zabalena není, k hlavni samopalu má připevněnou ukrajinskou vlajku. Té by zřejmě taková škoda nebyla, i když, upřímně řečeno, je z nich z výtvarného hlediska nejlepší.

Na vysokánském stožáru vlaje vlajka Ukrajiny veliká jako celé náměstí a připomíná, že Charkov, „gorod geroj“, se nevzdal. Obyvatelé se vrátili, ale zdaleka ne všichni, město je zvláštně tiché, chybí v něm hlasy malých dětí a zvlášť kolem univerzity i přítomnost studentů.

Konflikt

K první konfrontaci s válečným stavem jsme se dostaly při nevinné cestě na nákup. Poprvé jsme uviděly na chodníku kryt, takovou betonovou stavbičku podlouhlého tvaru. Zkoušíme, jestli je otevřený, vlezeme dovnitř, vyfotíme si interiér — není v něm nic, jen lavice podél stěn. Když vylezeme, chytne nás žena středního věku a velmi přísně se ptá, proč to fotíme. Říkáme, že nás to zajímá, že jsme novinářky.

Ji to neuklidní, ale naštve, zavolá chlapa s kamennou tváří a samopalem, který chce fotky vidět. Já říkám, že nechceme dělat nic proti jejich pravidlům a stále zdůrazňuji, že nejsme Rusky a jsme na jejich straně. Chce po mně, abych před ním šla kamsi, kde je činovník, který to posoudí, nechci nikam jít, nic jsme neprovedly, říkám, že klidně ty fotky krytu smažeme.

On ale trvá na svém, musíme dovnitř, tam za přepážkou ve vrátnici (turniketem procházejí lidé z práce, jsou v civilu) sedí ne tak tvrdý chlap s ne tolik kamennou tváří, vysvětluje mi, že vojenské objekty nesmíme fotit, že tady je válka, já říkám, že víme, že jsme na jejich straně a že fotky smažu. Prohlíží mi mobil, vidí, že v něm mám zejména všelijaké pamětihodnosti, tak připustí, že stačí smazat jen ty poslední.

Jsem rozčilená z toho vojenského přístupu a z té naší zřejmě chyby, kterou jsme si neuvědomily. Co je tak vytočilo? Jsem na sebe naštvaná, že se mě ty vojenské manýry Kamenné tváře tak dotkly, praktičtější by bylo prostě se podřídit.

Saltivka

Vladyslava, naše asistentka s Muzea literatury, nás pozvala do Saltivky, okrajové čtvrti směrem k ruským hranicím. Před přepadením v roce 2022 tam žilo 400 tisíc lidí. Tam jedeme taxíkem, míjíme hobby market, který je později rozstřílen, a ohořelý lesík. Panelákové sídliště je strašlivě poškozené ruskými raketami. Jdeme cestičkami a cítíme, jak to tu mohlo být vlastně i pěkné bydlení, s jezírkem, spoustou zeleně, přiměřeným počtem obchodů a škol.

Teď je to rozsekané, až se člověk diví, jakými různými způsoby se může destruovat panelák. Na jednom domě je vidět, jak odpadla přední stěna, a při té, která zbyla, zůstala stát knihovna i s knížkami, jinde různá domácí zařízení, sklenice s nakládanou zeleninou, hračky, křesla, kuchyně.

Jdeme po betonovém chodníčku, po němž se batolí divoká kachna. Potkáme babku, která se ptá, kolik je hodin, ačkoliv to nepotřebuje vědět, a jinou, která nás upozorňuje, že útvar na kmeni blízkého stromu vypadá jako „sabačka“, obě jdou samy na odpolední procházku a budí dojem zoufalé opuštěnosti.

Leckde jsou nasprejované inzeráty na opravu bytů, topení, vody — ale co když zase přiletí rakety? Nikdo přece neví, kam válka povede. Město Charkov je hrdina, že se tomuhle ubránilo, ale ubrání se příště? Mezi těmi rozstřílenými domy jsou záhonky s jarními kvítky, krásné voňavé bílé narcisky s červeně lemovaným středem, tu a tam tulipán, kosatce a další kytky, které ještě nekvetou, pečlivě okopané — mezi troskami.

Na hřišti se vesele houpají holky, kluci si kopou, ale těch dětí je venku na to, jak velké to sídliště je, málo. Myslím na ty staré paní, o jejichž práci nikdo nestojí a ony nejspíš ani žádné už nejsou schopné. Jaký je čeká život na té hromadě trosek?

Na jednom místě jsme se setkaly s nesouhlasem. Iva fotila dvě spokojené kočky před rozbitým vchodem do domu a ohradil se pán, který tam stál, ať prý nefotíme, že nikdo neví, kdo co fotí pro Rusáky, že to prostě nechtějí, i když jde jen o dvě kočky. Vladyslava nám vysvětlí, že nafotit něco se souřadnicemi asi může pomoci trefit přesně to místo. Třeba dvě kočky u vchodu bytovky s okny zatlučenými dřevotřískou.

Dlouhá cesta na jih

Vstáváme v půl páté ráno. Venku fičí strašný vítr a je zima jako v morně. Přijedou pro nás dobrovolnice tak, jak řekly, vyrážíme fordkou s obrázkem pandy do Doněcké oblasti, do znovu osvobozených i úplně zlikvidovaných vesnic, vezeme humanitární pomoc.

Na první zastávce mrzneme v tom vichru u venkovského domku, obloženého vším možným harampádím. Mají tam starého, škaredého a přátelského psa. Nefotím, stydím se fotit takové nepořádné místo; nehledě na to, že, jak už víme, se to kvůli možnosti zaměření ani nesmí. Na ulici pak dobrovolníci vyndávají věci každodenní potřeby, vodku horilku diskrétně. Potkáme se tu se dvěma dalšími auty a dál už jedeme společně.

Všechno to trvá jen krátce, je vážně strašná zima. Obyvatelé domku se s námi loučí objetím (už se tak i přivítali), nejpevnější a nejhezčí objetí cítím od štíhlého muže s prošedivělými spánky, ale pořád ještě mladého, ve vojenské uniformě, s hezkým, jemným profilem. Stiskne mě pevně — a při loučení ještě pevněji. To jeho objetí mě pocitově provází celou cestu, pořád na něj myslím, i na to, že bych ho byla chtěla pohladit po tváři, kdyby nebyla taková zima a kdybych se nestyděla hned na začátku cesty.

Další cesta vede od hrozného k horšímu. Po provizorním pontonu přejíždíme kolem rozstříleného mostu, vidíme ohořelý les a zanedbaná pole — však jsou to pole bitevní. Silnice jde rovinou jako nastřelená, úplně rovná, mnoho kilometrů bez zatáčky. Přejíždíme hranici Charkovské a Doněcké oblasti, v té druhé je všechno ještě horší.

Míjíme blockposty, kde nás jako označené dobrovolníky pouštějí bez kontroly. Miroslava, která neřídí, má čas nám vyprávět, že patří k zakladatelkám Muzea literatury a co všechno dělají pro děti do škol. Když člověk vidí ty vesnice, kde není nic a nic se tu kvůli nebezpečí útoku nedá dělat, pochopí, že takový osvětový program z Muzea literatury může být vítaným osvěžením.

Celá zdejší končina vypadá docela beznadějně, lidi tam denně chodí kolem trosek, všechno je samozřejmě zanedbané; a člověk ani neví, nakolik to bylo zanedbané už před válkou. Každou chvíli postáváme u benzinky nebo na nějakém takovém stanovišti, kde se rozděluje pomoc a je tam stánek s kafem. Vojáků je čím dál víc, vlastně někde už jsou jenom vojáci.

Na jednom tankovém stanovišti zřejmě přímo na linii mezi znovudobytými a zpustošenými územími vykládáme sekyry, krumpáče, násady a kramle. Naše řidička upozorňuje, že tam v lese je 400 mohyl, kde jsou pohřbeni mrtví z bitvy o doněckou oblast. Že zpětné získání území trvalo od února 2022 do září téhož roku — teď už je zase ukrajinské, ale poznamenané bojem.

Nakonec nás hodí do městečka Konstantynivka, kde je uprchlický útulek ve velké školce na sídlišti. Tam s námi paní Ljudmila, která je tam něco jako hospodyně, jedná jako s uprchlíky, pobízí nás, ať si lehneme a pospíme si. Přišla sem z Bachmutu.

Ohavné zchátralé a špinavé sídliště u té školky obývají už jenom lidi, kteří nemají kam jít nebo kteří tu nahradili ty, co odsud odešli — Ljudmila z Bachmutu je toho příkladem. Do útulku se dováží teplé jídlo, na které lidé na lavičkách před domovními vchody trpělivě čekají.

Na „hlavní třídě“ města, které nemá žádné centrum, si dáme boršč, který chutná líp než ten včera v docela vyhledávané charkovské restauraci. V té malé a nepohodlné jídelně jsou kromě nás jen vojáci, obsluhující holka vypadá inteligentně, skoro by ji člověk radši viděl, jak dělá něco jiného. Ale co jiného užitečného by tady mohla dělat?

Dva staří manželé obdivují šeřík ve snad zarostlém parku, ale možná jen zkrátka v porostu. O tom by se dala napsat básnička, ale byl by to sentimentální kýč — nezobrazitelná realita. Za dvě hodiny pro nás přijede naše řidička a jedeme zpátky, znovu s několika zastávkami.

U Slovjansku zastavíme na místě, kde se hrdě píše Kurort Slovjansk, je tam ale prázdno. Je to soustava slaných jezer a pláží kolem nich, kde i jemný písek je samozřejmě slaný a léčivý. V mělkých jezerech jsou chaluhy, vypadá to prostě jako rybník, ale je to slané skoro jako Mrtvé moře.

Zastavíme se ve městě Izjum, kde má naše řidička známé, dáme si tam večeři — skvělou soljanku. Člověk tady dostane úplně výborné domácí jídlo v každém postranním bufíku. A zase a všude ty rozstřílené domy a pustá náměstí.

Naše řidička je rázná, mladá (36 let), podsaditá a poněkud hyperaktivní žena, docela schopná angličtiny. Při jízdě neustále telefonuje, komunikuje po sociálních sítích, kontroluje dítě, jestli se online věnuje matice, domlouvá nějakou rodinnou akci, sleduje zprávy a úplně nakonec si u pumpy koupí takové to jejich morozivo, zmrzlinovou krychli mezi oplatkami, a mně z toho trnou zuby, když vidím, jak z té ledové cihly ukusuje.

Vypráví nám, že byla pár týdnů v Anglii ve Folkstone a půl roku že žila v Německu, ale tam se jí vůbec nelíbilo, Němci musí mít všechno naplánované dopředu a to pro ni vůbec není, byla tam nešťastná, vrátila se.

Jako dobrovolnice je rozhodně moc užitečná s tou její energií, dlouhá cesta s ní a jejími ukrajinskými písněmi z mobilu, přerušovanými telefonáty, je psychicky náročná. Za to její hyperaktivní chování za volantem by jí v Německu sebrali řidičák. Panda nastříkaná na autě i v plyšové podobě v interiéru je její osobní logo.

Za ty zastávky jsem jí moc vděčná. Vidíme taky zákopy a odstřelovače s kulomety u silnice. Vypráví, že Dima, nejstarší a nejbodřejší dobrovolník, se stal „králem chleba“ hned po invazi, kdy dokázal zásobovat celý kraj, získal pro to auta i ten chléb.

Na Dimovi je vidět, že je ve své roli jako ryba ve vodě, na ledové vichrné zastávce u tankistů se svlékl do tílka a ukazoval, jak má na rameni vytetovaný Charkov. Vsadila bych se, že při té příležitosti ztratil svou důležitou průkazku dobrovolníka, na kterou se pak naše řidička na blockpostech vyptává.

V autě se dozvíme, že v podvečer v Charkově Rusové odstřelili televizní věž, nikdo při tom nezahynul, tedy kromě signálu ukrajinské televize.

Válečné rekviem

Martovo pole v antickém Římě bylo rozlehlé území mimo městské hradby, kde se přijímali cizí vyslanci. Později se proměnilo v prostor pro triumfální pochody a vojenské přehlídky. Ve Lvově tak říkají prostranství přiléhajícímu k severní zdi památného Lichačivského hřbitova, kde byl založen hřbitov vojáků padlých ve válce s Ruskem.

Když jsme přijely na lvovské nádraží, taxík, domluvený už z předchozího dne, tam nebyl. Přijel s půlhodinovým zpožděním a s omluvou, že uvízl v dopravní zácpě. Kolonou aut jsme se sunuli městem, a tak jsme měly dost času si během jízdy všimnout černých stužek připevněných k ukrajinským vlajkám na domech. Taxikář nám řekl, že jsou vyvěšeny za padlé vojáky a každou sobotu dopoledne že se ve Lvově koná vojenský pohřeb.

Tak jsme se setkaly s válkou ve chvíli, kdy jsme si už myslely, že jsme z jejího okrsku venku, ve městě, kde nehoukají alarmy každých deset minut, kde ulice jsou plné lidí a všude je otevřeno. Bohoslužbu za padlé slouží na Martově poli ve Lvově tři kněží: pravoslavný, řeckokatolický, uniatský — na pohled jsou stejní. Netrvá to dlouho, zazní Hospodi pomiluj jak z Glagolské mše, společný Otčenáš a pak už se lidé rozcházejí k jednotlivým hrobům, kterých každým týdnem přibývá.

Plocha, na které není jediný strom, se ježí ukrajinskými vlajkami a černočervenými vlajkami historické Ukrajinské osvobozenecké armády, takzvané banderovské. Ve Lvově se lidé shromažďovat mohou, a tak si rodiny povídají se svými padlými celé dopoledne.

Viděly jsme zničená města v Doněcké oblasti, projely jsme zdevastovanou krajinou s unikátními přírodními zdroji, vojáky jsme potkávaly na každém kroku. Až teď, na konci cesty, jsme se setkaly s padlými. Zbytek je mlčení.