Skutečnost války si po příjezdu do Charkova člověk uvědomí okamžitě podle oken zatlučených dřevotřískovými deskami. Je jich opravdu hodně, za některými lidé dál bydlí, potmě, protože sklo je drahé, je ho nedostatek, a kromě toho se tlaková vlna, která okna vyrazí, může přihnat kdykoli znova.

Další pouliční připomínka války: ve městě jsou agregáty, vrčící u dveří obchodů a úřadů, protože výpadky elektřiny jsou zejména v centru časté a dlouhé. A pak už zazní první poplach, který se rozezní i v mobilu.

Člověk zakrátko zjistí, že tuhle funkci ukrajinské SIM karty nelze zakázat ani ztlumit, a tak se naučí s alarmy žít. Lidé nijak zvlášť do krytů nemíří, jen pracovníci globálních institucí, jako jsou banky nebo mobilní operátoři, po dobu poplachu zavřou. A nádražní hala se zamkne. Když poplach skončí, nádraží je odemčeno a provoz běží dál.

Veliké sochy na náměstích jsou obložené pytli s pískem a kládami, obtočené ocelovým lanem a zabalené do zelené plachty. Symbolická socha Ukrajiny nebo Tarase Ševčenka musí ostřelování přečkat bez úhony, socha vítězného vojáka Rudé armády zabalena není, k hlavni samopalu má připevněnou ukrajinskou vlajku. Té by zřejmě taková škoda nebyla, i když, upřímně řečeno, je z nich z výtvarného hlediska nejlepší.

Na vysokánském stožáru vlaje vlajka Ukrajiny veliká jako celé náměstí a připomíná, že Charkov, „gorod geroj“, se nevzdal. Obyvatelé se vrátili, ale zdaleka ne všichni, město je zvláštně tiché, chybí v něm hlasy malých dětí a zvlášť kolem univerzity i přítomnost studentů.

Konflikt

K první konfrontaci s válečným stavem jsme se dostaly při nevinné cestě na nákup. Poprvé jsme uviděly na chodníku kryt, takovou betonovou stavbičku podlouhlého tvaru. Zkoušíme, jestli je otevřený, vlezeme dovnitř, vyfotíme si interiér — není v něm nic, jen lavice podél stěn. Když vylezeme, chytne nás žena středního věku a velmi přísně se ptá, proč to fotíme. Říkáme, že nás to zajímá, že jsme novinářky.

Ji to neuklidní, ale naštve, zavolá chlapa s kamennou tváří a samopalem, který chce fotky vidět. Já říkám, že nechceme dělat nic proti jejich pravidlům a stále zdůrazňuji, že nejsme Rusky a jsme na jejich straně. Chce po mně, abych před ním šla kamsi, kde je činovník, který to posoudí, nechci nikam jít, nic jsme neprovedly, říkám, že klidně ty fotky krytu smažeme.

On ale trvá na svém, musíme dovnitř, tam za přepážkou ve vrátnici (turniketem procházejí lidé z práce, jsou v civilu) sedí ne tak tvrdý chlap s ne tolik kamennou tváří, vysvětluje mi, že vojenské objekty nesmíme fotit, že tady je válka, já říkám, že víme, že jsme na jejich straně a že fotky smažu. Prohlíží mi mobil, vidí, že v něm mám zejména všelijaké pamětihodnosti, tak připustí, že stačí smazat jen ty poslední.

Jsem rozčilená z toho vojenského přístupu a z té naší zřejmě chyby, kterou jsme si neuvědomily. Co je tak vytočilo? Jsem na sebe naštvaná, že se mě ty vojenské manýry Kamenné tváře tak dotkly, praktičtější by bylo prostě se podřídit.

Saltivka

Vladyslava, naše asistentka s Muzea literatury, nás pozvala do Saltivky, okrajové čtvrti směrem k ruským hranicím. Před přepadením v roce 2022 tam žilo 400 tisíc lidí. Tam jedeme taxíkem, míjíme hobby market, který je později rozstřílen, a ohořelý lesík. Panelákové sídliště je strašlivě poškozené ruskými raketami. Jdeme cestičkami a cítíme, jak to tu mohlo být vlastně i pěkné bydlení, s jezírkem, spoustou zeleně, přiměřeným počtem obchodů a škol.

Teď je to rozsekané, až se člověk diví, jakými různými způsoby se může destruovat panelák. Na jednom domě je vidět, jak odpadla přední stěna, a při té, která zbyla, zůstala stát knihovna i s knížkami, jinde různá domácí zařízení, sklenice s nakládanou zeleninou, hračky, křesla, kuchyně.

Jdeme po betonovém chodníčku, po němž se batolí divoká kachna. Potkáme babku, která se ptá, kolik je hodin, ačkoliv to nepotřebuje vědět, a jinou, která nás upozorňuje, že útvar na kmeni blízkého stromu vypadá jako „sabačka“, obě jdou samy na odpolední procházku a budí dojem zoufalé opuštěnosti.

Leckde jsou nasprejované inzeráty na opravu bytů, topení, vody — ale co když zase přiletí rakety? Nikdo přece neví, kam válka povede. Město Charkov je hrdina, že se tomuhle ubránilo, ale ubrání se příště? Mezi těmi rozstřílenými domy jsou záhonky s jarními kvítky, krásné voňavé bílé narcisky s červeně lemovaným středem, tu a tam tulipán, kosatce a další kytky, které ještě nekvetou, pečlivě okopané — mezi troskami.

Na hřišti se vesele houpají holky, kluci si kopou, ale těch dětí je venku na to, jak velké to sídliště je, málo. Myslím na ty staré paní, o jejichž práci nikdo nestojí a ony nejspíš ani žádné už nejsou schopné. Jaký je čeká život na té hromadě trosek?

Na jednom místě jsme se setkaly s nesouhlasem. Iva fotila dvě spokojené kočky před rozbitým vchodem do domu a ohradil se pán, který tam stál, ať prý nefotíme, že nikdo neví, kdo co fotí pro Rusáky, že to prostě nechtějí, i když jde jen o dvě kočky. Vladyslava nám vysvětlí, že nafotit něco se souřadnicemi asi může pomoci trefit přesně to místo. Třeba dvě kočky u vchodu bytovky s okny zatlučenými dřevotřískou.

Dlouhá cesta na jih

Vstáváme v půl páté ráno. Venku fičí strašný vítr a je zima jako v morně. Přijedou pro nás dobrovolnice tak, jak řekly, vyrážíme fordkou s obrázkem pandy do Doněcké oblasti, do znovu osvobozených i úplně zlikvidovaných vesnic, vezeme humanitární pomoc.

Na první zastávce mrzneme v tom vichru u venkovského domku, obloženého vším možným harampádím. Mají tam starého, škaredého a přátelského psa. Nefotím, stydím se fotit takové nepořádné místo; nehledě na to, že, jak už víme, se to kvůli možnosti zaměření ani nesmí. Na ulici pak dobrovolníci vyndávají věci každodenní potřeby, vodku horilku diskrétně. Potkáme se tu se dvěma dalšími auty a dál už jedeme společně.

Všechno to trvá jen krátce, je vážně strašná zima. Obyvatelé domku se s námi loučí objetím (už se tak i přivítali), nejpevnější a nejhezčí objetí cítím od štíhlého muže s prošedivělými spánky, ale pořád ještě mladého, ve vojenské uniformě, s hezkým, jemným profilem. Stiskne mě pevně — a při loučení ještě pevněji. To jeho objetí mě pocitově provází celou cestu, pořád na něj myslím, i na to, že bych ho byla chtěla pohladit po tváři, kdyby nebyla taková zima a kdybych se nestyděla hned na začátku cesty.

Další cesta vede od hrozného k horšímu. Po provizorním pontonu přejíždíme kolem rozstříleného mostu, vidíme ohořelý les a zanedbaná pole — však jsou to pole bitevní. Silnice jde rovinou jako nastřelená, úplně rovná, mnoho kilometrů bez zatáčky. Přejíždíme hranici Charkovské a Doněcké oblasti, v té druhé je všechno ještě horší.

Míjíme blockposty, kde nás jako označené dobrovolníky pouštějí bez kontroly. Miroslava, která neřídí, má čas nám vyprávět, že patří k zakladatelkám Muzea literatury a co všechno dělají pro děti do škol. Když člověk vidí ty vesnice, kde není nic a nic se tu kvůli nebezpečí útoku nedá dělat, pochopí, že takový osvětový program z Muzea literatury může být vítaným osvěžením.

Celá zdejší končina vypadá docela beznadějně, lidi tam denně chodí kolem trosek, všechno je samozřejmě zanedbané; a člověk ani neví, nakolik to bylo zanedbané už před válkou. Každou chvíli postáváme u benzinky nebo na nějakém takovém stanovišti, kde se rozděluje pomoc a je tam stánek s kafem. Vojáků je čím dál víc, vlastně někde už jsou jenom vojáci.

Na jednom tankovém stanovišti zřejmě přímo na linii mezi znovudobytými a zpustošenými územími vykládáme sekyry, krumpáče, násady a kramle. Naše řidička upozorňuje, že tam v lese je 400 mohyl, kde jsou pohřbeni mrtví z bitvy o doněckou oblast. Že zpětné získání území trvalo od února 2022 do září téhož roku — teď už je zase ukrajinské, ale poznamenané bojem.

Nakonec nás hodí do městečka Konstantynivka, kde je uprchlický útulek ve velké školce na sídlišti. Tam s námi paní Ljudmila, která je tam něco jako hospodyně, jedná jako s uprchlíky, pobízí nás, ať si lehneme a pospíme si. Přišla sem z Bachmutu.

Ohavné zchátralé a špinavé sídliště u té školky obývají už jenom lidi, kteří nemají kam jít nebo kteří tu nahradili ty, co odsud odešli — Ljudmila z Bachmutu je toho příkladem. Do útulku se dováží teplé jídlo, na které lidé na lavičkách před domovními vchody trpělivě čekají.

Na „hlavní třídě“ města, které nemá žádné centrum, si dáme boršč, který chutná líp než ten včera v docela vyhledávané charkovské restauraci. V té malé a nepohodlné jídelně jsou kromě nás jen vojáci, obsluhující holka vypadá inteligentně, skoro by ji člověk radši viděl, jak dělá něco jiného. Ale co jiného užitečného by tady mohla dělat?