Kolja leží ve sklepě. Pod sebou na holé zemi nemá na ochranu před chladem nic než kus polystyrenu. Po stěnách se rozlézá plíseň, ze vzduchu je cítit zima a vlhko.

Kolja má na sobě dvoje kalhoty, dvoje ponožky, čepici, a jak si později vzpomíná, je zachumlaný do pokrývky. Přesto je celý promrzlý. V Mariupolu je březen a teploty padají pod nulu.

Už není elektřina ani voda. Ani bezpečí. Jídlo skoro žádné. Město obklíčila ruská armáda a snaží se obyvatele vyhladovět. Z letadel prší bomby, Kolja je slyší až do sklepa. Hvízdnutí následované hromovým zaburácením.

Zdi se třesou, jako by ležel v domečku z karet, který se může každou vteřinou zhroutit a zasypat ho. Sousedův dům nedávno zasáhla střela a kohosi zabila. Pohřbili ho v zeleninovém záhonu. Zajít někam dál si kvůli bojům netroufli.

Koljova jedenáctiletá sestra Polina leží ve sklepě vedle něj. Tulí se k jejich otci Vladimírovi, štíhlému vážnému muži. Polina je ze tří dětí nejmladší. Čtrnáctiletá Varja se krčí Koljovi u nohou. Vedle matky Natálie, která díky tloušťce hřeje. Mezi nimi se choulí Kolja, kterému právě minulo sedmnáct.

Není zbožný, ale teď se modlí. Jak si později vzpomene, opakuje pořád dokolečka tutéž větu: Všechno bude v pořádku, přečkáme to. Sám tomu ale nevěří. Ví s jistotou, že v Mariupolu umře. A jeho rodina s ním.

Před únorem 2022 byl Kolja teenager, který propadl lásce k Metallice a snil o tom, že jednou jako státní úředník změní rigidní ukrajinský vzdělávací systém. Jeho sestry Polinu a Varju bavily lidové tance a malování.

Rodiče Vladimír a Natálie, oba sedmačtyřicátníci, občas nemívali na tři děti dost elánu. Kolja se s nimi během puberty hodně hádal, ale začínali se zase sbližovat.

Dneska, šest měsíců po začátku ruské agrese (text vyšel původně v Der Spiegel v srpnu 2022 — poznámka DR), jsou mrtví. Polinu a Varju, dívky s dlouhými copy a vysokými lícními kostmi, nejspíš zabily ve sklepě jejich domu padající trosky. Otec Vladimír zemřel v bytě, asi vylezl po schodech trochu se nahoře nadechnout. Tělo jejich matky se dodnes nenašlo, pravděpodobně ho rozmetala exploze.

Naživu zůstává jedině Kolja, dítě, kterému válka vzala všechno: domov, rodinu, budoucnost, a dokonce i minulost. Nemá nic než jedny džíny a vlněné ponožky, které mu upletla matka.

Jeho oblečení, osobní doklady, milovaní lidé — vše leží pod ruinami Mariupolu. Stejně jako desetitisíce dalších lidí, které Rusko při svém tažení proti Ukrajině zavraždilo.

Několik dní po únorové invazi ruská armáda zpřetrhala spojení města s vnějším světem. Komunikační síť zkolabovala, a nikoli náhodou. Svět nemá vidět, co se v Mariupolu odehrává. Dodnes je z města k dispozici poskrovnu záběrů, a ty, které přece jen existují, odbývá Rusko jako propagandu.

Jenže Kolja to, co se v Mariupolu dělo, sám zažil. Je schopen vyprávět vám o tom bez sebemenšího zaváhání či nejistoty, jasně a srozumitelně, jak dokáže jenom někdo, komu kromě jeho příběhu nezůstalo nic. Aby Der Spiegel jeho líčení ověřil, mluvil i s jeho bývalými sousedy a kamarády. Zkázu domova, kde Kolja prožil dětství, dokládají videa a satelitní snímky. O svojí rodině však dnes může podat svědectví jedině Kolja.

Říká, že jim dluží promluvit veřejně o tom, co se stalo. Když už je nedokázal zachránit, ať se svět aspoň dozví, jak zemřeli.

* * *

„Moje rodina pochází z Mariupolu, ale já se narodil v Doněcku 19. prosince, na svatého Mikuláše-Nikolaje. Rodiče mě po něm pojmenovali — Kolja. Na dítě čekali devět let. Když se jim pak povedlo mít ještě dcery, udělalo jim to ohromnou radost.

Táta pracoval v ocelárně a máma jako účetní. Dřeli jako otroci. Dohromady vydělávali 23 tisíc hřiven měsíčně, to je asi tak 600 eur. Vystačilo to na malý domek. Já se dělil o pokoj s Varjou, Polina přespávala u mámy. Táta spal v obýváku na gauči.

Dělal ve směnném provozu a často musel zůstat v práci přes noc. Byl pořád unavený. Často jsme se hádali kvůli maličkostem, třeba že bych měl doma pomáhat víc než sestry. Dneska si říkám, jaké to byly hlouposti.

Ale když to vezmu kolem a kolem, řekl bych, že jsme měli ideální rodinné vztahy. Všechny problémy jako by se časem vytratily. Možná i proto, že jsem dospěl a zvážněl. Líp jsem rodičům a sestrám rozuměl. Náš život zrovna začínal.“

Ve čtvrtek 24. února se Kolja probudí a má jít do školy. Ještě leží rozespalý v posteli, když zaslechne, jak matka děvčatům vedle v pokoji povídá, že vyučování odpadlo. Putin vyhlásil Ukrajině válku.

Mnoho lidí v Mariupolu tenkrát ještě věří, že jsou v bezpečí. Věří, že jim vojáci neublíží. Vždyť Putin údajně útočí, aby chránil rusky mluvící obyvatele, a bylo by hodně těžké najít nějaké ukrajinské město ruštější než Mariupol. Putinovou mateřštinou se tu běžně dorozumívalo přes devadesát procent obyvatel. Mnohým z nich je Rusko bližší než Ukrajina.

Patří k nim i Koljovi rodiče. Vyrostli v Sovětském svazu, se svými dětmi mluví rusky a od politiky se drží stranou. Touží jen a pouze po skromném bezstarostném životě. Tehdy je stěží zajímalo, jestli ho prožijí pod ruskou, nebo ukrajinskou vlajkou.

Během prvních hodin války Koljova rodina, jejíž příjmení neuvádíme kvůli ochraně Koljovy identity, sice nakupuje zásoby potravin, ale pryč neutíká. Ani by nevěděli kam. Jsou to obyčejní lidé, nemají příbuzné ani známé v zahraničí.

Kolja před válkou jakživ nevytáhl paty z Ukrajiny. Rodina se tedy rozhodne přečkat ruský útok, jako by to byla bouřka.

Zatímco Kolja a jeho rodiče postávají ve frontách v těch několika málo supermarketech, co ještě mají otevřeno, ruská armáda stahuje kolem Mariupolu smyčku obklíčení. Hned od prvních hodin Putinovi vojáci ostřelují obytné budovy a školu.

Přesto ve městě zůstávají tři čtvrtiny obyvatel. Ještě důvěřují „bratrskému národu“, který předstírá, že je chrání.

Koljova rodina se ukrývá doma, ve svém přízemním domku v klidné boční ulici. Dětem snesou rodiče na hromadu hry a otec Vladimír se dívá na televizi, na Pána prstenů.

Bombardování sem ještě pořád doléhá odkudsi z dálky; mohou si ještě pořád namlouvat, že se jich válka netýká. Kolja listuje knížkami, na které by si jinak kvůli škole nenašel čas. Začte se do románu 1984 od George Orwella — příběhu o zemi, která se mění v totalitní stát s všudypřítomným dohledem. Rusko.

* * *

„V prvních dnech války jsme dokonce měli vyučování online. Venku duněly výbuchy, ale učitelka nám vykládala, jak máme dělat domácí úkoly. Všichni věřili, že ukrajinská armáda dokáže Mariupol udržet. Že je jen otázka času, kdy se všechno vrátí do normálu.

Jednou večer jsme se s mojí holkou Vikou dívali na Star Wars, každý u svého počítače. S Vikou se známe ze školy, dva roky spolu chodíme. Její rodina taky žila v Mariupolu. Bydleli jsme jenom deset minut od sebe. Navštěvovat jsme se nemohli, ale sdíleli jsme obrazovku přes Skype a koukali se spolu na televizi.

Najednou obraz zamrzl a zvuk se začal zasekávat. Řekl jsem: ,Viko, už tě neslyším.´ Pak se venku ozvala rána a po nebi se rozletěl gejzír jisker. Přestal jít proud.“

V prvních týdnech války přeťalo Rusko přes deset tras elektrického vedení. Jediným možným zdrojem tepla se staly otevřené ohně, které si hodně lidí rozdělávalo na balkonech. Nejpozději tou dobou začíná obyvatelům Mariupolu docházet, že je Rusko podvedlo. Jenže už je pozdě. Cesty z města už jsou zaminované a zablokované.

„Doma strašně mrzlo. Navlékali jsme si čtyři svetry přes sebe a zavrtávali se do pokrývek. Nepomáhalo to, stejně nám byla zima. A pak, zrovna když jsme si mysleli, že už nemůže být hůř, přestala téct voda.

Nejdřív z kohoutku ještě aspoň kapala. Pak přestala téct úplně. To byl začátek apokalypsy — jinak to prostě popsat neumím. Žili jsme jako primitivové. Nemohli jsme se mýt a místo záchodu jsme používali kbelík nebo igelitové pytlíky. Pro vodu jsme museli chodit ven a kus po ulici, tam byl pramen. Bylo to nebezpečné a voda špinavá. Převařovali jsme si ji nad ohněm. Ale stejně chutnala příšerně.“

Zpočátku rodina žije dál v domě, spí ve svých postelích a jí u stolu. Přestože se válečná vřava blíží, otec nejdřív odmítá upravit sklep na úkryt.

Každý člen rodiny se staví k nebezpečí jinak. Koljův otec Vladimír ho stoicky popírá, matka Natálie se bojí o děti. Nejmladší Polina ztrácí nervy a propadá hysterii — místo pláče se v jednom kuse bláznivě hihňá.

Pokud jde o samého Kolju, nekontrolovatelně se třese, přestává ovládat ruce a nohy. V noci skoro nespí strachy, že se nedožije rána.

Pak jejich okolí poprvé zasáhne střela. Prosviští nad domem a s ohlušivou ranou dopadne na cíl. Země se zachvěje jako při zemětřesení, i Kolja to cítí.

Rusové zničí benzínovou pumpu o 200 metrů dál. Proč střílíte na benzínku? ptá se jich v duchu Kolja. A vzápětí si odpoví: Rusko nechce místním lidem nechat dokonce ani pár litrů benzínu.